ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.742.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 742/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. Petra Sedláčka se sídlem v Brně, Šumavská 31, správce konkursní podstaty úpadce BOS, a.s., IČ 60746190, se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, K Pernštejnu 625, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti žalované R. N. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované JUDr. D. N. , o zaplacení částky 39.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 29/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013, č. j. 15 Co 468/2008-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. října 2013, č. j. 15 Co 468/2008-186, se , vyjma části výroku I., jíž byl co do částky 7.350,- Kč s příslušenstvím potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. května 2008, č. j. 8 C 29/2008-51, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 20. 5. 2008, č. j. 8 C 29/2008-51, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 39.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaný nárok žalobce vymezil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované plněním z neplatných dohod o provedení práce, které uzavřela v roce 2003 s předchozí správkyní konkursní podstaty (JUDr. Danou Novákovou, vedlejší účastnicí na straně žalované) bez souhlasu věřitelského výboru. Soud po provedeném dokazování dovodil, že na žalobu nelze pohlížet jako na důvodnou. Daný spor je třeba posuzovat dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném ke dni uzavření předmětných dohod o provedení práce, přičemž vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení je třeba nejprve se zabývat posouzením žalovaného práva z pohledu §263 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., z nějž se podává, že byla-li žaloba podána v roce 2007, je žalované právo promlčené, neboť již uplynula tříletá promlčecí doba, jelikož žalované plnění bylo poskytnuto v roce 2003. Soud dále dodal, že důvodnost nároku by byla nadto vyloučena i uplynutím prekluzivní doby, v níž je dle §243 zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnavateli umožněno domáhat se po zaměstnanci vydání bezdůvodného obohacení. Za daných okolností se pak jeví nadbytečné zabývat se žalobcem dožadovaným použitím §7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 15 Co 468/2008-186, potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil je v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) i náhradě nákladů mezi žalobcem a vedlejší účastnicí (výrok IV.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že posuzovaný vztah je vztahem pracovněprávním. Neplatnost dohod o provedení práce pak má za následek, že zaměstnavatel má vůči osobě, jež vykonala práci na základě neplatné dohody o provedení práce, právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi vyplacenou odměnou a tím, co by jí musel vyplatit na základě dohody řádné uzavřené. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jakož i jeho promlčení, je třeba s ohledem na pracovněprávní povahu daného vztahu posuzovat dle §243 zákona č. 65/1965 Sb. Namítal-li žalobce rozpor žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nelze mít za to, že by tvrdil skutečnosti, jež by značily, že uplatnění námitky promlčení je v daném případě zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění příliš tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro něž své právo včas neuplatnil. Zmiňuje-li žalobce, že promlčecí doba uplynula před tím, než byla předchozí konkursní správkyně zproštěna funkce a byl ustanoven správcem úpadce, pak tyto okolnosti nemají nic společného s jednáním žalované odporujícímu podle žalobce dobrým mravům - vlastnímu přijetí sporného plnění. V daném případě nelze usuzovat na výjimečnost případu odůvodňující odepření ochrany výkonu práva na uplatnění námitky promlčení i s ohledem na výši pohledávky. Žalovanou vznesená námitka promlčení je tedy důvodná ve vztahu k vyplaceným částkám v celkové výši 31.650,- Kč, co do částky 7.350,- Kč vylučuje opodstatněnost žaloby okolnost, že v tomto rozsahu nebylo žalované plnění nikdy poskytnuto, neboť se jedná o „rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné dle §237 o. s. ř., aniž by se s ohledem na pracovněprávní povahu sporu v dané věci uplatnil bagatelní limit stanovený §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Důvodnost dovolání je pak dána nesprávným právním posouzením věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho námitkou, že vystupuje v řízení jako správce konkursní podstaty, jenž nehájí zájmy své, ale zájmy konkursních věřitelů. V době, v níž byl uzavřen podnik BOS a.s. a stovky zaměstnanců zůstaly bez zaměstnání s nevyplacenými mzdami, došlo k výplatě neúměrně vysokých částek žalované. Vysoká odměna byla přitom vyplacena za běžnou administrativní činnost, k níž byla povinna sama bývalá konkursní správkyně a k jejímuž zadání třetí osobě měla mít správkyně souhlas věřitelského výboru. Výše odměny 1.500,- Kč až 2.000,- Kč za jednu hodinu práce vyplacená za činnost, jež si nežádá žádnou specializaci či dovednosti, byla pro konkursní podstatu zjevně nevýhodná a výrazně převyšovala i odměnu ředitelky BOS a. s. ve výši 100,- Kč za hodinu práce. Z daného je zřejmé, že takováto odměna byla stanovena s ohledem na příbuzenský vztah žalované ke zproštěné správkyni konkursní podstaty, pročež zde není prostor pro uplatnění ochrany zaměstnance, neboť žalovaná musela vědět, že přijala částky nesprávně určené. S přihlédnutím k těmto skutečnostem a §7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. tedy nemůže vznesená námitka promlčení obstát. Dovolatel zdůraznil, že nárok mohl uplatnit až po té, co se stal správcem konkursní podstaty, na jejíž úkor, jakož i na úkor konkursních věřitelů, je námitka promlčení vznesena. Svou dovolací argumentaci završil návrhem, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění žalovaného nároku a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
K dovolání se vyjádřila rovněž vedlejší účastnice na straně žalované, jež taktéž vyslovila názor, že žalovaný nárok nelze pokládat za důvodný, označila jednání žalobce za motivované snahou o odvetu za to, že upozornila na jeho nekalé praktiky v konkursním řízení, a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na pracovněprávní povahu projednávaného sporu není přípustnost dovolání v souladu s §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena tím, že žalovaná částka nedosahuje bagatelního limitu, jímž jinak zákon podmiňuje dovolací přezkum. Rovněž je možné přisvědčit dovolateli, že otázka rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy vykazuje atributy, pro něž lze na podané dovolání pohlížet v souladu s §237 o. s. ř. jako na přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomněl, že třebaže je posouzení rozporu výkonu určitého práva s dobrými mravy úzce spjato především s konkrétními skutkovými zjištěními v projednávané věci, v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelnými, je možno i v rámci dovolacího přezkumu posuzovat, zda při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. byly respektovány určité limity bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Za takovýto limit je třeba pokládat především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, učiněného po pečlivém a komplexním zhodnocení všech rozhodných okolností případu (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53 v časopise Soudní judikatura 4/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3730/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013). V daném případě přitom lze mít za to, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá nezbytnou komplexnost, v jejímž rámci by byla náležitě zhodnocena podstata projednávaného sporu, okolnosti poukazující na nepoctivý způsob nabytí majetkového prospěchu i na nemožnost zavčas uplatnit žalovaný nárok a od nich se odvíjející nemravnost vznesení námitky promlčení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, rozebral specifika situace, v níž byly na základě dohod o provedení práce uzavřených správkyní konkursní podstaty s osobami, s nimiž konkursní správkyni pojily úzké vazby, odčerpány neúměrné finanční prostředky na úkor konkursní podstaty, a potažmo i konkursních věřitelů, z valné části zaměstnanců, jímž nebyla vyplacena mzda. Závěry vyslovené v uvedeném rozsudku (jakož i v něm odkazované judikatuře) ve vztahu k posouzení rozporu výkonu práva (vznesení námitky promlčení) s dobrými mravy jsou přiměřeně aplikovatelné i v projednávané věci, a pro stručnost tak lze na uvedené rozhodnutí odkázat. V daném případě je třeba se při posouzení rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy zabývat dovolatelem předestíraným kontextem situace, v níž žalované bylo na základě dohod o provedení práce neplatně uzavřených se správkyní konkursní podstaty (osobou se žalovanou spřízněnou) vypláceno plnění neadekvátní odváděné práci i platebním podmínkám v rámci zaměstnaneckých vztahů úpadce, a to na úkor mnohých jiných osob majících vůči úpadci své pohledávky, o čemž musela mít za nastalých okolností žalovaná povědomí, a současně nebylo reálně očekávatelné, že by se vrácení uvedeného plnění včas dožadovala původní konkursní správkyně, jež neplatné smlouvy uzavřela. Výše takto získaného prospěchu přitom sama o sobě nevylučuje nepoctivost jeho nabytí i amorálnost obrany proti jeho vydání spočívající ve vznesení námitky promlčení. Rozhodnutí odvolacího soudu, jež se s uvedenými skutečnostmi náležitě nevypořádalo, tedy neobstojí jako správné v rozsahu, v jakém je založeno na závěru o promlčení žalovaného práva, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení v naznačené části a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Jelikož dovolatel nepředestřel žádné argumenty, jimiž by nastínil, z čeho by bylo možno dovozovat přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž byl vysloven závěr o nedůvodnosti žalobního návrhu co do částky 7.350,- Kč s příslušenstvím, nedostál tak v tomto rozsahu požadavkům kladeným na dovolání §241a odst. 2 o. s. ř., a na jeho podání je v naznačené části třeba pohlížet jako na stižené vadou, pro niž nelze pokračovat v dovolacím řízení, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání v tomto rozsahu dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1478/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu