ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1162.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1162/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky PANOK – KNIGHT, a. s. , se sídlem v Praze 8, Pakoměřická 5, identifikační číslo osoby 43001807, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, za účasti společnosti 1) EUROIMMOBILIEN, spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 2, Londýnská 665/45, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 44795335, 2) Ing. J. M. , 3) PhDr. G. M. , a 4) J. M. , účastníci 2), 3) a 4) zastoupení prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o obnovení likvidace společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 171/2006, o dovolání účastníků 2), 3) a 4) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 14 Cmo 347/2012-515, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. ledna 2012, č. j. 51 Cm 171/2006-449, Městský soud v Praze rozhodl o obnovení likvidace společnosti EUROIMMOBILIEN, spol. s r. o. (dále též jen „společnost“) [výrok I.], jmenoval likvidátorem společnosti insolvenčního správce JUDr. Václava Kulhavého, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 837/10, PSČ 130 00 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání navrhovatele a účastníků 2), 3) a 4) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 14 Cmo 366/2003-58, jímž odvolací soud odmítl odvolání účastníků 2), 3) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 51 Cm 190/2001-17, jako podané neoprávněnými osobami, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04, a to společně s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 51 Cm 190/2001-17, v části výroku I. o obnovení likvidace, ve výroku II. o jmenování likvidátora a ve výroku III. o odměně likvidátora; v části výroku I. o zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Usnesení ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 14 Cmo 526/2008-348, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2008, č. j. 51 Cm 171/2006-294, kterým soud prvního stupně zrušil svůj rozsudek ze dne 11. června 2002, č. j. 51 Cm 190/2001-17 (v části výroku I. o zrušení zápisu o výmazu společnosti z obchodního rejstříku), zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. září 2011, č. j. 29 Cdo 1919/2010-408, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti v záhlaví označenému usnesení podali účastníci 2), 3) a 4) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze v projednávané věci zrušit rozhodnutí soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; srov. zejm. usnesení ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 1154/2003, uveřejněné pod číslem 43/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 43/2005“ (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu), v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že zákaz zrušit po vzniku společnosti rozhodnutí, jímž se povoluje zápis společnosti do obchodního rejstříku, formulovaný v §68a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dopadá i na rozhodnutí soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku podle §75b odst. 2 obch. zák.
Na uvedeném závěru ničeho nemění (v poměrech projednávané věci) ani názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 29. června 2005, sp. zn. I. ÚS 83/04, podle něhož „analogická aplikace §68a odst. 1 obch. zák., tedy zákaz po zápisu obnovy společnosti do obchodního rejstříku zrušit rozhodnutí, jímž se zrušuje zápis o výmazu společnosti z obchodního rejstříku, by byla protiústavní za situace, kdy žádná třetí osoba nenabyla v mezidobí práv v dobré víře“. Nelze totiž přehlížet, že věřitelé případných pohledávek za společností, vzniklých v mezidobí ze smluvních i mimosmluvních závazkových vztahů, nejsou účastníky řízení, v němž se přezkoumává rozhodnutí soudu o zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku. Závěr, že „žádná třetí osoba nenabyla v mezidobí práv v dobré víře“, tudíž bude možno v takovém řízení učinit zcela výjimečně (pouze tehdy, bude-li s ohledem na okolnosti případu možno bez jakýchkoliv pochyb uzavřít, že žádná pohledávka za společností nemohla třetí osobě v mezidobí vzniknout). Okolnosti projednávané věci takový závěr přitom neumožňují.
Nad rámec uvedeného a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud poznamenává, že v projednávané věci byl dokonce prokázán opak, totiž že pohledávky za společností v mezidobí vznikly. Jakkoliv dovolatelka namítá, že se tak nestalo, resp. že se tak nestalo v dobré víře, žádné skutečnosti tomu nasvědčující neuvádí. Ve vztahu k pohledávce Mgr. S. netvrdí v tomto směru ničeho a ve vztahu k pohledávce společnosti Barbican, a. s. pouze poukazuje na její „propojení“ s navrhovatelem. Dobrá víra věřitelů společnosti předpokládaná Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu se může týkat pouze okolností, za jakých byl obnoven zápis obchodní společnosti v obchodním rejstříku; sama skutečnost „propojení“ věřitele s navrhovatelem přitom dobrou víru věřitele nezpochybňuje. Nehledě k uvedenému nelze přehlížet, že případní věřitelé společnosti, jejichž dobrá víra by měla být posuzována, nejsou účastníky řízení v projednávané věci.
V souladu se zákonem (§156 odst. 3 a §170 odst. 1 o. s. ř.) i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 26. února 2008, sp. zn. 29 Cdo 913/2007, či usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněné pod číslem 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je pak i závěr odvolacího soudu, podle něhož je soud prvního stupně vyhlášeným, popř. doručeným rozhodnutím vázán a k jeho zrušení či změně může dojít pouze cestou řádných či mimořádných opravných prostředků (srov. i důvody R 43/2005).
Jelikož shora uvedené závěry, jejichž přezkoumání nečiní dovolání přípustným, opodstatňují samy o sobě přijetí napadeného rozhodnutí, nečiní dovolání přípustným další námitky uplatněné v dovolání; jejich přezkoumání by se totiž nemohlo projevit v poměrech dovolatelů založených napadeným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu