ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2963.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 2963/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce M. S., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 K 94/2002, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání úpadce, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2011, č. j. 2 Ko 15/2011-813, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 48 K 94/2002-761, schválil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen „konkursní soud“) konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále jen „konečná zpráva“), ve znění, podle kterého činí:
1/ výtěžek ze zpeněžení majetku konkursní podstaty 3.661.169,77 Kč,
2/ náklady na správu a údržbu konkursní podstaty 592.366,80 Kč,
3/ hotové výdaje správce konkursní podstaty JUDr. Romana Krmenčíka (dále jen „R. K.“) 25.986,10 Kč,
4/ hotové výdaje předchozího správce konkursní podstaty Ing. Zdeňka Hlaváčka (dále jen „Z. H.“) 51.182,70 Kč,
5/ odměna R. K. (včetně daně z přidané hodnoty) 609.824,- Kč,
6/ odměna Z. H. 65.000,- Kč,
7/ částka vyplacená oddělenému věřiteli 1.996.576,- Kč,
8/ rezerva na úkony spojené s ukončením konkursu 972,- Kč,
9/ částka určená k rozdělení mezi věřitele v rozvrhu 319.262,17 Kč.
Šlo v pořadí o druhé usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy, když první usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy (ze dne 16. ledna 2009, č. j. 48 K 94/2002-594) a je potvrzující usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 31. srpna 2009, č. j. 1 Ko 101/2009-642) zrušil (na základě žaloby pro zmatečnost) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 2. června 2010, č. j. 48 K 94/2002-700.
Konkursní soud vyšel z toho, že správce konkursní podstaty úpadce (R. K.) předložil konkursnímu soudu dne 28. srpna 2008 konečnou zprávu a vyúčtování své odměny a výdajů. Konečná zpráva (včetně vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty) byla vyvěšena na úřední desce konkursního soudu od 6. října 2008 do 21. října 2008 a konkursní soud o ní uvědomil konkursní věřitele a úpadce.
Dále konkursní soud poukázal na to, že proti konečné zprávě podal úpadce dne 23. října 2008 námitky, v nichž obecně uvedl, že:
1/ Dosud nebyly pravomocně ukončeny 2 žaloby podané u Okresního soudu ve Svitavách.
2/ Dosud nebyly pravomocně ukončeny žaloby podané u konkursního soudu.
3/ Do konečné zprávy nebyl zahrnut majetek za cca 4 až 5 milionů Kč.
4/ V konečné zprávě není zahrnuta náhrada škody na majetku konkursní podstaty v rozsahu cca 20 milionů Kč.
5/ Majetek konkursní podstaty byl snížen o cca 25 milionů Kč.
Na výzvu konkursního soudu (provedenou usnesením ze dne 31. října 2008, č. j. 48 K 94/2002-583) ke konkretizaci námitek, úpadce v určené patnáctidenní lhůtě nereagoval. Výzvu doručil konkursní soud přímo úpadci (19. listopadu 2008), když plná moc, kterou úpadce udělil L. L. jako obecnému zmocněnci (č. l. 581), byla udělena s výjimkou doručování.
Správce konkursní podstaty úpadce ve vyjádření z 10. listopadu 2008 uvedl, že uvedené spory se netýkají majetku sepsaného do konkursní podstaty, že mu není známo, že by úpadce vlastnil další majetek za cca 4 až 5 milionů Kč, ani mu není nic známo o údajném vymáhání náhrady škody na majetku úpadce.
Jelikož úpadcovy námitky neobsahovaly žádné konkrétní skutečnosti, které by bylo možno projednat, konkursní soud se jimi na jednáních dne 16. ledna 2009 a 9. listopadu 2010 nezabýval.
Konkursní soud dále přikročil (podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti České republiky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání) k rozdělení odměny a hotových výdajů mezi R. K. a Z. H. a následně schválil konečnou zprávu dle ustanovení §29 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), když neshledal důvody, pro které by tak neměl učinit.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. září 2011, č. j. 2 Ko 15/2011-813, potvrdil usnesení konkursního soudu. Odvolací soud dospěl k následujícím závěrům:
1/ Konečná zpráva, včetně vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, podléhající schvalovací činnosti soudu, má charakter souhrnného dokumentu, z něhož lze zjistit výnosy dosažené při zpeněžení konkursní podstaty, způsob jejich užití, jakož i rozsah, v jakém jsou v této fázi k dispozici prostředky k uspokojení pohledávek v konkursu. Její význam spočívá v tom, že postupem podle ustanovení §29 ZKV je definitivně přezkoumán postup správce konkursní podstaty při provádění soupisu podstaty, zpeněžování podstaty a při vynakládání prostředků z konkursní podstaty.
2/ Některými z odvolacích námitek se odvolací soud již zabýval (v usnesení č. j. 1 Ko 101/2009-642) a neshledal je opodstatněnými, přičemž od těchto závěrů neměl důvod se odchýlit ani v tomto odvolacím řízení. To platí především o námitkách, že dosud nebylo rozhodnuto o žalobách na určení neplatnosti prohlášení konkursu, neplatnosti přezkumných jednání či určení neexistence přihlášených pohledávek. K nim odvolací soud uvádí, že žalobou podanou mimo konkursní řízení se nelze úspěšné domáhat určení, zda trvají nebo v určité době trvaly předpoklady pro vedení konkursu, určení neplatnosti přezkumného jednání konaného dle ustanovení §21 ZKV nebo určení, že v konkursu nebyly na přezkumném jednání zjištěny žádné pohledávky. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1381/2009, „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007 (správně jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 42/2010“) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 70) [rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Ostatně, jak plyne z obsahu spisu, úpadce se domáhal (neúspěšně) revize usnesení o prohlášení konkursu na svůj majetek v rámci konkursního řízení.
3/ Věcné opodstatnění nemají ani žaloby o určení neplatnosti ustavení všech dosud v řízení činných správců konkursní podstaty do funkce. Proti usnesení konkursního soudu o ustavení kteréhokoli z nich do funkce správce konkursní podstaty totiž mohl úpadce brojit v konkursním řízení prostřednictvím odvolání jako řádného opravného prostředku, což neučinil. Za těchto okolností nemůže obstát jeho tvrzení, že ustavení R. K. do funkce správce konkursní podstaty je neplatné a že v důsledku toho jsou neplatné i úkony, které v konkursu učinil.
4/ Projednání konečné zprávy nebrání ani dosud neukončené spory o žalobách, jimiž se úpadce (respektive LM - STAV CZ, s. r. o. - dále jen „společnost L“) domáhal určení vlastnictví v konkursu zpeněžených nemovitostí. Je tomu tak proto, že soudní praxe - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 81/2005“) - dovozuje, že nelze uspět se žalobou na určení vlastnického práva podanou vůči tomu, na koho správce konkursní podstaty převedl v rámci zpeněžování majetek sepsaný do konkursní podstaty.
5/ Námitka místní nepříslušnosti konkursního soudu by mohla být významná pro rozhodnutí soudu v dané věci (v intencích §11 odst. 1, §85, §85a a §105 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) jen kdyby úpadce uplatnil skutečnosti rozhodné pro její posouzení nejpozději při prvním procesním úkonu, který mu náležel jako účastníku řízení.
6/ K námitce, kterou úpadce polemizoval s konkursním soudem v tom, zda mu řádně doručil všechna „relevantní“ usnesení týkající se průběhu konkursu (např. usnesení o prohlášení konkursu, usnesení o ustavení JUDr. Milana Růžičky - dále jen „M. R.“ a R. K. do funkce správce konkursní podstaty nebo předvolání k přezkumným jednáním), odvolací soud uvádí, že ani zde nejde o námitku, kterou by úpadce brojil proti postupu správce konkursní podstaty při provádění soupisu nebo zpeněžování podstaty anebo při vynakládání prostředků z podstaty. Konkursnímu soudu, jenž za této situace postupoval podle §29 odst. 3 ZKV a schválil konečnou zprávu, proto nelze vytknout žádné pochybení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně jde o „právní otázku v rozporu s hmotným právem“.
To dovolatel „splňuje“ především tím, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly skutečný právní stav věci a to, že procesní úkony konkursního soudu mu nebyly vůbec doručeny (byly doručeny odlišnému subjektu). Tím došlo (podle dovolatele) k tomu, že dovolateli od samého počátku ani nezačala běžet lhůta pro případné opravné prostředky, v důsledku čehož „vznikla neuvěřitelná řada procesních vad dotčeného konkursního řízení, jejíž kombinací nastal stav, který doposud jistě nebyl v rozhodování dovolacího soudu vyřešen“. Vzhledem k tomu, že toto posouzení je pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený „rozsudek“ odvolacího soudu rozhodnutí, které má věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel následně v článku V. dovolání podrobně rozebírá odůvodnění usnesení konkursního soudu (dovozuje rozpory mezi rozhodnutím a jeho odůvodněním) a shrnuje, že je zcela formální a neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, jimiž konkursní soud reálně odůvodňoval svůj postup v dané věci. V důsledku toho je rozhodnutí konkursního soudu (dle dovolatele) „zcela nepřezkoumatelné“, navíc bylo dovolateli „zcela znemožněno podat jiné odvolání než tak, jak ho podal“, protože objektivně mohl rozporovat jen to, co konkursní soud uvedl v odůvodnění.
Dovolatel dále shledává hrubý nesoulad mezi odvolacím soudem provedeným dokazováním, odvolacím soudem vyjádřeným závěrem a odvolacím soudem provedeným odůvodněním rozhodnutí. K jednotlivým částem odůvodnění napadeného usnesení argumentuje následovně:
1/ str. 3 odst. 1 odůvodnění:
Nejde o odůvodnění.
2/ str. 3 odst. 2 odůvodnění:
Poukazuje-li odvolací soud na to, že se věcí již zabýval v usnesení č. j. 1 Ko 101/2009-642, pak k tomu dovolatel namítá, že odvolací soud se tehdy věcí zabýval v jiné situaci. V souvislosti s určovacími žalobami a poukazem odvolacího soudu na (výše citovanou) judikaturu Nejvyššího soudu dovolatel namítá, že označené judikáty řeší něco jiného a na jeho případ se nevztahují, nehledě k tomu, že právo v České republice není „anglosaským právem“ a v České republice se tedy nerozhoduje na základě precedentů a je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti případu.
K poukazu odvolacího soudu na to, že úpadce se (neúspěšně) domáhal revize usnesení o prohlášení konkursu na svůj majetek v rámci konkursního řízení, dovolatel namítá, že soudkyně konkursního soudu odmítla jeho žádost o řádné doručení dokumentů, takže je jednoznačné, že konkursní soud nerozhodl o všech oprávněných námitkách dovolatele „ve věci nedoručení“ a ani se o to nepokusil. Odvolací soud pak kromě formálního konstatování též neučinil žádné relevantní rozhodnutí, jež by napravilo vážné procesní pochybení konkursního soudu. O neplatnosti a neúčinnosti konkursu (navíc projednávaného nepříslušným soudem), tak žádný ze soudů nerozhodl, čímž bylo dovolateli (dle jeho mínění) odňato Ústavou České republiky zaručené právo na spravedlivý proces.
3/ str. 3 odst. 3 odůvodnění:
Toto konstatování odvolacího soudu (jímž je potvrzen předchozí názor konkursního soudu, že žaloby na určení neplatnosti ustavení správců konkursních podstat nemají opodstatnění) není ničím doloženo (není řádně odůvodněno). Již rozhodnutí konkursního soudu bylo v dotčeném směru nepřezkoumatelné.
Tvrzení, že mohl podat odvolání, je podle dovolatele lživé, neboť příslušná usnesení mu vůbec nebyla doručena (převzala je jiná osoba - jednatelka právnické osoby). Podle dovolatele „je zcela evidentní“, že nebylo-li mu doručeno usnesení o ustavení R. K., pak nemohlo nabýt právní moci, tento správce konkursní podstaty tedy nebyl jmenován a jím provedené úkony jsou neplatné.
4/ str. 3 odst. 4 odůvodnění:
R 81/2005 nedopadá na žalobu společnosti L, která napadá vady prodeje. Dle dovolatele je otázkou, co je ve skutečnosti obsahem žaloby a je nepochopitelné, co odvolací soud (neprofesionálně) předjímá. Současně tak zakládá podjatost soudů v této věci, neboť dopředu inzeruje výsledek sporu (jenž s úpadcem nijak nesouvisí), aniž by byl seznámen se všemi okolnostmi případu.
5/ str. 3 odst. 5 odůvodnění:
Tomuto závěru lze přisvědčit jen zčásti. Dovolatel nebyl poučen (ač jako osoba bez právnického vzdělání poučen být měl) u prvního procesního úkonu, takže námitku (rozuměj místní nepříslušnosti soudu) uplatnil později. Ostatně, následné úkony prokazují (dle dovolatele) úplnou podjatost soudkyně konkursního soudu (JUDr. Zuskové), což měl odvolací soud odhalit a zabránit tomu.
6/ str. 3 odst. 6 a str. 4 odst. 1 odůvodnění:
Konstatování odvolacího soudu, že nejde o námitku „proti správci a proti zpeněžení“ má dovolatel za „zcela zcestné“, s tím, že nebyly-li „úkony konkursu procesně správné“, pak došlo k nezákonnému nakládání s konkursní podstatou.
V článku VII. dovolání pak dovolatel namítá, že usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek vydal místně nepříslušný soud a účinky konkursu nenastaly, jelikož podle obsahu konkursního soudu nebylo usnesení vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu.
V článku VIII. dovolání dovolatel argumentuje tím, že „absolutní většina“ rozhodnutí konkursního soudu, zejména z úvodu řízení, včetně usnesení o prohlášení konkursu a o jmenování všech správců konkursních podstat byla doručena jiné osobě, konkrétně M. S., jednatelce společnosti AUTOTREND MS, s. r. o. (dále jen „společnost A“), jež není a nebyla manželkou úpadce. Současně je zjevné, že zásilky byly (podle dodejek) dodány (převzaty) na poště.
Další procesní pochybení spatřuje dovolatel v tom, že nebyl poučen o svých procesních právech, konkrétně o námitce podjatosti a o právu popřít sporné pohledávky při přezkumném jednání.
Z konkursního spisu je dále zjevné (pokračuje dovolatel), že konkursní soud provedl dokazování řadou listin a výpověďmi účastníků. Z rozhodnutí obou soudů pak plyne, že tyto důkazy nejsou v „rozsudku“ konkursního soudu vůbec zmíněny, což je v hrubém rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. Takové usnesení konkursního soudu je - v intencích závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99 - dále jen „R 40/2002“) - nepřezkoumatelné a odvolací soud pochybil, jestliže je nezrušil.
V článku IX. dovolání dovolatel argumentuje „věcnými dovolacími důvody“. Ty spatřuje v tom, že soudy nezohlednily jeho oprávněné, věcné a úplné námitky proti konečné zprávě a nevypořádaly se s nimi v důvodech svých rozhodnutí (z čehož dovolatel usuzuje na existenci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř.).
Další „věcné“ pochybení spatřuje dovolatel v tom, že soudy (z nichž odvolací soud jej ani nepozval na jednání) jej nepoučily o judikatuře, která se vztahovala k danému případu. To, že taková judikatura existuje, prokázal odvolací soud tím, že ve svém sice strohém a neúplném rozhodnutí cituje celkem 4 rozsudky, o něž své zjevně nesprávné názory nakonec opírá. „Věcně“ tak dovolateli bylo znemožněno tyto rozsudky vyvrátit.
Největší „věcné“ pochybení pak dovolatel spatřuje v tom, že oba soudy neprovedly (dle jeho mínění účelově) jím navržený důkaz výslechem svědkyně M. S..
Dovolatel dále doplnil dovolání podáním datovaným 13. února 2013, označeným jako „Doplnění dovolacího návrhu o nové skutečnosti“ (č. l. 997-1000).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom přisuzuje řešení otázky, jaký vliv na proces schvalování konečné zprávy mají (mohou mít) soudní spory o určení neplatnosti prohlášení konkursu, neplatnosti přezkumných jednání, o určení neexistence přihlášených pohledávek nebo o určení neplatnosti ustavení všech dosud v řízení činných správců konkursní podstaty úpadce, jakož i spor o určení vlastnictví vedený ohledně zpeněžené části majetku konkursní podstaty úpadce, jakož i otázky, jaký vliv na proces schvalování konečné zprávy mají (mohou mít) dovolatelem tvrzené závady v doručení „relevantních“ usnesení týkající se průběhu konkursu (včetně usnesení o prohlášení konkursu a usnesení o ustavení R. K. do funkce správce konkursní podstaty úpadce). Potud jde o otázky dovolacím soudem neřešené.
S přihlédnutím k době podání konečné zprávy a době vydání obou rozhodnutí je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Podle ustanovení §29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3).
a/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel ohlašuje též dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. (k němuž pojí argumentaci obsaženou v článku IX. dovolání). Jak se ovšem podává přímo z dikce označeného ustanovení, u dovolání, jež může být přípustné (jako v této věci) jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatel tento dovolací důvod vůbec k dispozici.
b/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
K výhradám uplatněným dovolatelem k tomuto dovolacímu důvodu činí Nejvyšší soud následující závěry:
1/ K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Námitku „nepřezkoumatelnosti“ usnesení konkursního soudu pojí dovolatel s argumentací obsaženou v článku V. dovolání (argument, že toto rozhodnutí je „zcela nepřezkoumatelné“ v důsledku toho, že je zcela formální a neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, jimiž konkursní soud reálně odůvodňoval svůj postup v dané věci), dále s argumentací ke str. 3 odst. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu (nepřezkoumatelnost závěrů obou rozhodnutí o tom, že žaloby na určení neplatnosti ustavení správců konkursních podstat nemají opodstatnění) a s argumentací obsaženou v článku VIII. dovolání (o tom, že v rozhodnutích soudů nejsou zmíněny výsledky dokazování řadou listin a výpověďmi účastníků).
K těmto výhradám Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105, ozřejmil, že o tom, zda ve smyslu §29 ZKV schválí konečnou zprávu, rozhoduje soud i tam, kde proti konečné zprávě nejsou vzneseny námitky, na základě vlastního obsahu konečné zprávy (vysvětlení v ní podaných a listin tato vysvětlení dokládajících) a na základě obsahu konkursního spisu, jenž by měl být s těmito tvrzeními v souladu. Hodnotící skutkové soudy o opodstatněnosti údajů obsažených v konečné zprávě a ve vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty pak konkursní soud zásadně přijímá na základě obsahu spisu, aniž by formálně prováděl dokazování listinami připojenými ke konečné zprávě nebo tvořícími obsah konkursního spisu.
K tomu lze dodat, že potřeba „dokazování“ rozhodných skutečností se sice výjimečně může projevit též (zpravidla na základě námitek proti konečné zprávě, jež svým rámcem přesahují skutečnosti seznatelné ze spisového materiálu), o takový případ však v této věci nešlo.
Z protokolu o jednání o konečné zprávě, jež se konalo 9. listopadu 2010 (č. l. 759-760) se podává, že při tomto jednání neprováděl konkursní soud ani dokazování listinami, ani dokazování výpověďmi účastníků a tvrdí-li se v dovolání něco jiného, jde o tvrzení, jež odporuje skutečnému obsahu konkursního spisu.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Z pohledu těchto závěrů ani z pohledu závěrů obsažených v (dovolatelem zmíněném) R 40/2002 pak rozhodnutí konkursního soudu ani rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nejsou nepřezkoumatelná a dovolání potud není důvodné.
2/ K námitce místní nepříslušnosti soudu.
Argumentaci založenou na tom, že odvolací soud nesprávně neakceptoval námitku místní nepříslušnosti konkursního soudu (o níž dovolatel předtím nebyl poučen), snáší dovolatel v mezích výhrad ke str. 3 odst. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a dále v článku VII. dovolání.
Podle ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud před tím, než začne jednat o věci samé. Rozhodl-li soud o věci samé bez jednání, zkoumá místní příslušnost jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz. Později ji zkoumá jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k jednáním a k úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem
Dle §66a odst. 1 ZKV pro konkurs a vyrovnání se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak.
Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení §5 o. s. ř. (v konkursním řízení přiměřeně aplikovatelném prostřednictvím ustanovení §66a odst. 1 ZKV), podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Ustanovení §105 o. s. ř. (a ve vztahu k podmínce řízení spočívající v místní příslušnosti soudu ani jiné ustanovení občanského soudního řádu) pak soudu neukládá povinnost poučit účastníky řízení o možnosti namítat nedostatek místní příslušnosti soudu, u kterého se vede řízení. Ve vztahu k této námitce platí pro účastníky řízení obecný právní princip „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Jelikož ze spisu je zjevné, že dovolatel začal namítat nedostatek místní příslušnosti soudu později, než při prvním úkonu, který mu příslušel jako účastníku řízení, je úsudek odvolacího soudu (jenž pokládal námitku nedostatku místní příslušnosti konkursního soudu pro účely rozhodnutí o schválení konečné zprávy za právně bezcennou) přiléhavý. Dovolání ani potud není opodstatněné.
3/ K poučení o námitce podjatosti a o právu popřít sporné pohledávky při přezkumném jednání.
Závěr, podle kterého nedostatek poučení podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř. (o právu vyjádřit se k osobě soudce, který má podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout) nepředstavuje vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 17. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2005, pod číslem 121). Tam vysvětlil, že neposkytne-li soud za řízení účastníkům poučení o tom, že mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout, má to pouze za následek, že účastník může během řízení uplatnit námitku podjatosti i po prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde, popřípadě po uplynutí lhůty 15 dnů počítané ode dne, kdy se o důvodu vyloučení dozvěděl nebo kdy tento důvod vznikl. V době, kdy bylo ve věci rozhodnuto, nepřichází vznesení námitky podjatosti (§15a odst. 3 o. s. ř.) v úvahu a ani není (nemůže být) procesně významné, zda byla splněna poučovací povinnost podle ustanovení §15a odst. 1 o. s. ř., ale jen to, zda ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící). Srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení §21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Přezkoumání se děje podle seznamu sestaveného správcem (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2). Výsledek přezkumného jednání se zapíše do seznamu přihlášených pohledávek předloženého správcem a takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání; věřitelům na jejich žádost soud vydá výpis.
O poučovací povinnosti soudu co do možnosti úpadce popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (§21 odst. 2 ZKV) platí to, co bylo řečeno výše k §5 o. s. ř. v souvislosti s námitkou místní nepříslušnosti.
Ustanovení §21 ZKV (ani jiné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání) neukládá konkursnímu soudu povinnost poučit úpadce ve smyslu §21 odst. 2 ZKV. Ostatně, možnost učinit tento popěrný úkon plyne úpadci, jenž má být přítomen (jinak popěrné právo uskutečnit ani nemůže), z vlastního průběhu přezkumného jednání.
Dovolání potud není důvodné.
4/ K poučení o judikatuře.
Výhradu, že soudy jej nepoučily o judikatuře, jejíž existenci prokázal odvolací soud tím, že sám citoval 4 rozsudky, uplatnil dovolatel v článku IX. dovolání.
I v tomto případě platí o poučovací povinnosti soudu to, co bylo řečeno výše k §5 o. s. ř. v souvislosti s námitkou místní nepříslušnosti.
Zákon o konkursu a vyrovnání neukládá konkursnímu soudu ani odvolacímu soudu poučit úpadce „o judikatuře“. V občanském soudním řádu je povinnost soudu „upozornit“ účastníky řízení „na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci“ zakotvena jen v ustanovení §99 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s pokusem o smír (jehož uzavření je v souvislosti s rozhodnutím o schválení konečné zprávy vyloučeno povahou věci).
Tato dovolací námitka ostatně nedává valného smyslu ani tak. Dovolatel totiž soudům na jedné straně vytýká, že jej měly poučit o existenci judikatury, na druhé straně ovšem textem dovolání dokládá, že judikaturu použitou odvolacím soudem stejně nemá za významnou pro věc samu.
Dovolání tak ani potud není důvodné.
5/ K namítané podjatosti a k odvolacímu jednání.
Dovolatel označuje soudkyni konkursního soudu JUDr. Zuskovou za podjatou a v souvislosti s názorem odvolacího soudu podloženým odkazem na R 81/2005 má za podjatý i odvolací soud (proto, že dopředu inzeruje výsledek sporu).
Ve spojení s (výše vypořádanou) námitkou k poučení ohledně judikatury pak dovolatel vytkl odvolacímu soudu i to, že jej „ani nepozval na jednání“.
Tyto námitky nejsou přezkoumatelné v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Z obsahového hlediska je takto namítáno jednak to, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (a je tak uplatňována tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), jednak to, že dovolateli byla v průběhu řízení nesprávným postupem (odvolacího) soudu odňata možnost jednat před (odvolacím) soudem (a je tak uplatňována tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř.).
Zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), u přípustného dovolání k nim však soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu).
Z dosavadního obsahu spisu se existence zmatečnostní vady řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. v podobě namítané dovolatelem nepodává. Lze dodat, že důvod pochybovat o nepodjatosti soudců odvolacího soudu nezakládá úsudek odvolacího soudu (lhostejno, zda správný), podložený odkazem (lhostejno, zda přiléhavým) na judikaturu (R 81/2005), že existence označeného soudního sporu nemá vliv na rozhodnutí o schválení konečné zprávy.
Již v usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 44/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2011, pod číslem 166, pak Nejvyšší soud vysvětlil (při výkladu §66a odst. 2 ZKV a §214 odst. 2 o. s. ř.), že neprovádí-li dokazování, není odvolací soud povinen nařídit v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání odvolací jednání k projednání odvolání podaného proti usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty. Zmatečnostní vada řízení ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. tak ze spisu též neplyne.
c/ K dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
1/ K významu probíhajících určovacích sporů (s výjimkou sporu o určení vlastnictví).
Závěr odvolacího soudu, že žalobou podanou mimo konkursní řízení se nelze úspěšně domáhat určení, zda trvají nebo v určité době trvaly předpoklady pro vedení konkursu, určení neplatnosti přezkumného jednání konaného dle ustanovení §21 ZKV nebo určení, že v konkursu nebyly na přezkumném jednání zjištěny žádné pohledávky, je souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v napadeném usnesení. Srov. dále v obdobných souvislostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 3145/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 535/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. září 2013, sp. zn. IV. ÚS 2538/2013, dostupným - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - na webových stránkách Ústavního soudu) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3146/2011.
Závěr, že žalobami podanými mimo rámec konkursního řízení (a mimo rámec příslušných konkursních institutů a systému opravných prostředků) u obecného soudu podle §80 písm. c/ o. s. ř. se jakýkoli úpadce nemůže úspěšně domoci určení „neplatnosti prohlášení konkursu“, „neplatnosti přezkumných jednání“, „neexistence přihlášených pohledávek“ nebo „neplatnosti ustavení správce konkursní podstaty“, je na tomto judikatorním základě závěrem triviálním. Takto u obecných soudů zahájená řízení jsou z hlediska svého vlivu na jakékoli rozhodnutí konkursního soudu (včetně usnesení o schválení konečné zprávy) bezcenná. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže existenci těchto řízení odmítl přiznat jakýkoli účinek na rozhodnutí o tom, zda bude schválena konečná zpráva.
Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že mu (v návaznosti na další obsah konkursního spisu) nezůstalo utajeno, že:
- Rozsudkem ze dne 10. června 2011, č. j. 36 Cm 211/2008-111, ve znění (opravného) usnesení ze dne 27. července 2011, č. j. 36 Cm 211/2008-114, zamítl konkursní soud žalobu, kterou se úpadce domáhal (vůči označeným žalovaným) určení, že jsou neplatná přezkumná jednání konaná 5. června 2003, 1. října 2003 a 2. dubna 2004 a že je neplatné usnesení o prohlášení konkursu. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 19. ledna 2012, č. j. 15 Cmo 90/2011-131, tento rozsudek konkursního soudu potvrdil.
- Rozsudkem ze dne 10. června 2011, č. j. 36 Cm 72/2009-77, zamítl konkursní soud žalobu, kterou se úpadce domáhal (vůči označeným žalovaným) určení, že mu nebylo řádně doručeno usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-276 a nenabylo tak právní moci (bod I. výroku), určení, že usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-305 nesmělo být vydáno, nebylo mu doručeno a nenabylo tak právní moci (bod III. výroku) a provedení změn plynoucích z výroku I. (bod II. výroku) a výroku III. (bod IV. výroku). Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 13 Cmo 93/2011-88, tento rozsudek konkursního soudu zrušil, s tím, že podle obsahu je třeba žalobu (žaloby) posoudit jako odvolání proti označeným usnesením konkursního soudu.
2/ Ke vlivu závad v doručení předvolání k přezkumným jednáním na proces schvalování konečné zprávy.
Podle ustanovení §23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky úpadcem se poznamená v seznamu přihlášených pohledávek, ale nemá pro zjištění pohledávky význam.
Dle ustanovení §45 odst. 2 ZKV na základě seznamu přihlášek lze pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že případné závady v doručení předvolání k přezkumným jednáním úpadci nemají vliv na proces schvalování konečné zprávy.
Nejvyšší soud podotýká, že podle obsahu spisu se tato námitka může pojit jen s přezkumnými jednáními, jež se konala 1. října 2003 (č. l. 199) a 2. dubna 2004 (č. l. 240), když přezkumnému jednání konanému dne 5. června 2003 byl úpadce osobně přítomen (č. l. 167-168). Z obsahu konkursního spisu se nicméně podává, že úpadce poté, co byl obeslán k přezkumnému jednání svolanému na 1. října 2003 na adresu „M. S., S.“, kde zásilku převzala 3. září 2003 M. S. (srov. dodejku u č. l. 187), podáním datovaným 25. září 2003, podaným u konkursního soudu osobně 29. září 2003 (č. l. 195), sdělil konkursnímu soudu, že „pozvánku na 1. října 2003 na zvláštní přezkum“ obdržel, že však je v tomto období „pracovně mimo republiku“ a nemůže se tedy přezkumu zúčastnit. Současně z konkursního spisu plyne, že úpadce byl obeslán k přezkumnému jednání svolanému na 2. dubna 2004 na adresu „M. S., S.“, kde zásilku převzal osobně (což stvrdil podpisem) 23. ledna 2004 (srov. dodejku u č. l. 218).
V R 42/2010 Nejvyšší soud také uzavřel, že úpadce, který byl konkursním soudem nesprávně vyloučen z možnosti účastnit se přezkumného jednání a tím i z možnosti popřít některou z přihlášených pohledávek za účelem vyloučení účinků předjímaných ustanovením §45 odst. 2 ZKV, může žádat konkursní soud, aby do upraveného seznamu přihlášených pohledávek, který zachycuje výsledek přezkumného jednání a který tvoří součást zápisu o přezkumném jednání, zapsal jeho popření pohledávky. Takový návrh lze úspěšně podat jen do doby, než nastanou účinky zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Proti rozhodnutí soudu o takovém návrhu je přípustné odvolání; odvolání může podat úpadce a konkursní věřitel dotčené pohledávky. Při rozhodnutí o takovém návrhu zkoumá konkursní soud pouze to, zda jsou splněny předpoklady pro dodatečný zápis popěrného úkonu úpadce do seznamu. Jakmile nabude právní moci usnesení, jímž konkursní soud návrhu úpadce vyhoví, provede takový zápis v seznamu i technicky s vyznačením údaje o datu doplnění, důvodu doplnění a o tom, kdo seznam takto doplnil. Vyjde-li skutečnost, že úpadce byl konkursním soudem nesprávně vyloučen z možnosti účastnit se přezkumného jednání a tím i z možnosti popřít některou z přihlášených pohledávek za účelem vyloučení účinků předjímaných ustanovením §45 odst. 2 ZKV, najevo až po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení, může dřívější úpadce takovou námitku uplatnit v rámci obrany proti nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na jeho majetek na základě exekučního titulu, jímž má být seznam přihlášek. Soud výkonu rozhodnutí v takovém případě prověří, zda jde o námitku opodstatněnou. Povinnému, který měl do skončení konkursu vedeného na jeho majetek možnost vznést návrh na doplnění popěrného úkonu na upravený seznam přihlášených pohledávek, avšak neučinil tak, již uvedená obrana v rámci vykonávacího (exekučního) řízení k dispozici není.
Jinak řečeno, jestliže byl úpadce konkursním soudem nesprávně vyloučen z možnosti účastnit se přezkumného jednání a tím i z možnosti popřít některou z přihlášených pohledávek za účelem vyloučení účinků předjímaných ustanovením §45 odst. 2 ZKV, jde o okolnost zhojitelnou (postupy popsanými v R 42/2010) i mimo rámec konkursní řízení, právě proto, že v jeho průběhu nemá realizace popěrného práva úpadce žádný vliv na zjištění pohledávky pro účely jejího uspokojení v konkursu vedeném na majetek úpadce (§23 odst. 1 věta druhá ZKV) a tudíž ani na konečnou zprávu.
Obsah konkursního spisu nadto dokládá, že k přezkumnému jednání, jež se konalo 1. října 2003, se úpadce nedostavil, ač předvolání obdržel, přičemž o odročení jednání nežádal a k přezkumnému jednání, jež se konalo 2. dubna 2004, se úpadce nedostavil bez omluvy, ač předvolání osobně převzal.
3/ Ke vlivu závad v doručení usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce na proces schvalování konečné zprávy.
Podle ustanovení §13 ZKV (ve znění, jež od prohlášení konkursu na majetek úpadce nedoznalo změn) usnesení o prohlášení konkursu se doručí účastníkům řízení; dále se doručí správci, osobám uvedeným v §3 odst. 2, známým věřitelům úpadce, jakož i příslušným daňovým orgánům a úřadům práce. Úpadci se usnesení doručí do vlastních rukou (odstavec 4). Usnesení se vyvěsí toho dne, kdy bylo vydáno, v úplném znění nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desce soudu a dále na úřední desce okresního soudu, v jehož obvodu je dlužníkův podnik nebo jeho bydliště, jsou-li mimo sídlo soudu. Výpis z usnesení soud zveřejní též způsobem stanoveným zvláštním předpisem nebo jiným vhodným způsobem. Je-li dlužník zapsán v obchodním nebo jiném rejstříku, oznámí soud prohlášení konkursu orgánu, který rejstřík vede a který toto prohlášení zapíše; oznámení soudu se považuje za návrh na zahájení řízení o změně zápisu. Soud dále oznámí prohlášení konkursu katastrálním úřadům, které evidují nemovitosti, o nichž je mu známo, že patří dlužníkovi (odstavec 5). Účinky prohlášení konkursu nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil. Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem (odstavec 6).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že pro účely rozhodnutí o schválení konečné zprávy není významné, zda usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce bylo úpadci (dovolateli) řádně doručeno. Jakkoli se předpokládá, že konkursní řízení nebude skončeno (v těch fázích, jež vycházejí z trvání účinků konkursu založených usnesením o prohlášení konkursu) dříve (při pravidelném chodu věcí usnesením o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení - §44 odst. 1 písm. b/ ZKV) než nabude právní moci usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce, nedostatek právní moci tohoto usnesení ani absence jeho řádného doručení úpadci procesu schválení konečné zprávy nebrání. To plyne z ustanovení §13 odst. 6 ZKV (v rozhodném znění), jež pojí účinky prohlášení konkursu s jeho vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil; nikoli tedy (až) s jeho doručením úpadci nebo dokonce s jeho právní mocí (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 1728/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2009, pod číslem 173).
Způsobilou zvrátit proces schvalování konečné zprávy by nicméně mohla být dovolatelova výhrada - uplatněná i odvoláním (č. l. 772) - že usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek nebylo (ani) řádně vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu.
Z konkursního spisu je ovšem patrno, že usnesení ze dne 14. března 2003, č. j. 48 K 94/2002-129, jímž konkursní soud prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustavil Z. H., bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu již 14. března 2003 v 9.00 hodin (dle záznamu o tom na originálu usnesení, č. l. 129).
Obsahu konkursního spisu odpovídá též poukaz odvolacího soudu na to, že dovolatel se v konkursním řízení domáhal revize usnesení o prohlášení konkursu na svůj majetek v rámci konkursního řízení neúspěšně. Z konkursního spisu je totiž patrno, že:
- Podle sdělení Policie České republiky ze dne 13. května 2003 (č. l. 141) a připojené doručenky (č. l. 142) bylo usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek doručeno úpadci policejním orgánem 12. května 2003, což jmenovaný stvrdil svým podpisem na doručence.
- Usnesením ze dne 31. ledna 2007, č. j. 48 K 94/2002-455, odmítl konkursní soud odvolání úpadce proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jako opožděné.
- Usnesením ze dne 31. července 2007, č. j. 1 Ko 349/2007-483, odmítl Vrchní soud v Praze odvolání úpadce proti usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-455, pro vady (dle §43 odst. 2 o. s. ř.).
Na tomto základě není žádných pochyb o tom, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce je účinné (jelikož bylo řádně vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu) a je pravomocné (když bylo úpadci řádně doručeno do vlastních rukou a ten neuspěl s opravnými prostředky - odvoláními - zčásti pro opožděnost, zčásti pro vady bránící jejich projednání).
4/ Ke vlivu závad v doručení usnesení o ustavení správců konkursní podstaty úpadce na proces schvalování konečné zprávy.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jeho námitkám ohledně závad v doručení ani u dalších rozhodnutí konkursního soudu, s tím, že také rozhodnutí „o jmenování všech správců konkursních podstat“ byla doručena jiné osobě (M. S.).
Úsudek odvolacího soudu, že ani zde nejde o námitku, kterou by úpadce brojil proti postupu správce konkursní podstaty při provádění soupisu nebo zpeněžování podstaty anebo při vynakládání prostředků z podstaty (že taková námitka nemá vliv na proces schvalování konečné zprávy), beze zbytku přiléhavý není. Kdyby totiž v řízení vyšlo najevo, že funkci správce konkursní podstaty úpadce vykonávala osoba, jež do této funkce nebyla řádně ustavena (že usnesení konkursního soudu o ustavení správce konkursní podstaty není účinné /vykonatelné/), pak by to ovšem znamenalo, že majetek konkursní podstaty zpeněžovala osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Uvedené má význam též s přihlédnutím k tomu, že v usnesení o schválení konečné zprávy se rozhoduje (v dané věci rozhodovalo) také o hotových výdajích a odměně správců konkursní podstaty úpadce a takové rozhodnutí je pro pozdější fáze konkursního řízení (při rozvrhu) nebo pro dobu po skončení konkursního řízení závazné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 65/2007, uveřejněné pod číslem 78/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4201/2010, uveřejněné pod číslem 22/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro závěr, zda tato nepřesnost v úsudku odvolacího soudu má být důvodem ke zrušení napadeného usnesení, je (tudíž) určující, zda rozhodnutí o ustavení správce konkursní podstaty úpadce a následné změny v osobách správce konkursní podstaty lze mít (podle obsahu konkursního spisu) za účinná (vykonatelná).
Podle ustanovení §8 ZKV věřitelé se mohou usnést na návrhu, aby byl správce zproštěn funkce a ustaven správce nový. Soud může takový návrh zamítnout jen tehdy, má-li o změně v osobě správce závažné pochybnosti (odstavec 5). Z důležitých důvodů může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce funkce. Zprostí-li soud správce jeho funkce, ustaví nového správce. Zproštěním funkce nezaniká správcova odpovědnost podle odstavce 2 za dobu výkonu funkce. Správce, který byl funkce zproštěn, je povinen řádně informovat nového správce a dát mu k dispozici všechny doklady (odstavec 6). Pro doručení a zveřejnění usnesení o ustavení nového správce platí obdobně ustanovení o doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu (§13 odst. 4 a 5) [odstavec 7].
Ustanovení §9a odst. 2 ZKV určuje, že usnesení o ustavení předběžného správce se doručí a zveřejní obdobně jako usnesení o prohlášení konkursu (§13 odst. 4 a 5). Předběžnému správci se usnesení doručí do vlastních rukou; usnesení je vykonatelné doručením předběžnému správci.
Dle ustanovení §66c ZKV písemnosti lze doručit, účastníky předvolat k soudu nebo je vyrozumět o potřebných skutečnostech vyvěšením písemnosti, předvoláním nebo vyrozuměním na úřední desce soudu a současným zveřejněním v Obchodním věstníku; zveřejnění v Obchodním věstníku nemusí obsahovat odůvodnění. Za den doručení písemnosti nebo den vyrozumění se považuje den zveřejnění v Obchodním věstníku, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 nelze použít, stanoví-li zákon pro určité osoby nebo případy zvláštní způsob doručení, předvolání nebo uvědomění. Dále je nelze použít pro doručení usnesení o předběžném opatření, usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, usnesení o zastavení řízení a usnesení o ustavení správce konkursní podstaty, zástupce správce, zvláštního správce, předběžného správce, vyrovnacího správce, opatrovníka či znalce (odstavec 2).
Podle ustanovení §171 o. s. ř. lhůta k plnění počíná běžet od doručení usnesení; jejím uplynutím je usnesení vykonatelné (odstavec 1). Nebyla-li v usnesení uložena povinnost k plnění, je usnesení vykonatelné, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno (odstavec 2). Je-li usnesení podle zákona nebo podle rozhodnutí soudu vykonatelné až po právní moci, běží lhůta k plnění až od právní moci usnesení (odstavec 3).
Jak Nejvyšší soud uzavřel výše, usnesení o prohlášení konkursu na majetek úpadce, jímž byl současně ustaven správcem konkursní podstaty úpadce Z. H., se stalo účinným (vykonatelným) 14. března 2003, úpadci bylo doručeno do vlastních rukou 12. května 2003 a je pravomocné. Ve vztahu k Z. H. tudíž dovolací námitka zjevně není opodstatněná.
Z konkursního spisu se rovněž podává, že:
- Originál usnesení ze dne 26. července 2004, č. j. 48 K 94/2002-276, jímž konkursní soud zprostil funkce Z. H. a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil M. R. je opatřen doložkou, podle které se usnesení stalo vykonatelným 26. července 2004 (uvedeného dne převzal stejnopis usnesení u konkursního soudu osobně /podle záznamu na č. l. 276 p. v./ jak Z. H., tak M. R.). Úpadci bylo usnesení doručováno poštou jako písemnost, která nebyla určena „do vlastních rukou“, a to na adresu „M. S., S.“, kde byla zásilka nejprve uložena na poště dne 2. srpna 2004 a poté ji převzala (9. srpna 2004) osoba, která k podpisu připojila otisk razítka společnosti A (srov. dodejku u č. l. 276).
- Usnesením ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 48 K 94/2002-305, zprostil konkursní soud funkce M. R. a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil R. K. Usnesení bylo doručeno M. R. i R. K. poštou dne 15. listopadu 2004 (srov. dodejku u č. l. 306 ohledně M. R. a dodejku u č. l. 131 ohledně R. K.). Úpadci bylo usnesení doručováno poštou jako písemnost, která nebyla určena „do vlastních rukou“, a to na adresu „M. S., S.“, kde byla zásilka nejprve uložena na poště dne 15. listopadu 2004 a poté ji převzala (27. listopadu 2004) M. S., která k podpisu připojila ručně psané označení společnosti A (srov. dodejku u č. l. 306).
- Obě usnesení byla poštou doručena též konkursním věřitelům (jejich zástupcům nebo zmocněncům); srov. dodejky u č. l. 276 a 306.
Z ustanovení §8 odst. 7 ZKV, ve spojení s ustanovením §13 odst. 4 ZKV a §66c odst. 1 a 2 ZKV se tak podává, že usnesení konkursního soudu o ustavení nového správce konkursní podstaty musí být doručeno úpadci do vlastních rukou, přičemž účinky doručení nelze založit jeho vyvěšením na úřední desce (konkursního) soudu a současným zveřejněním v Obchodním věstníku. Dodejky u č. l. 276 a 306 nedokládají řádné doručení usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-276 a č. j. 48 K 94/2002-305 úpadci (a konkursní soud pochybil, jestliže v tomto rozsahu odmítl vyhovět žádosti úpadce o zjednání nápravy; srov. podání úpadce z 5. listopadu 2010 (č. l. 754) a 14. června 2011 (č. l. 828) a odpověď konkursního soudu z 29. listopadu 2010 (č. l. 765) a z 3. srpna 2011 (č. l. 832). Z toho, že tehdejší zástupce úpadce (Ing. J. P.) na základě procesní plné moci ze dne 8. srpna 2010 (č. l. 712) převzal 19. srpna 2010 při pořizování kopií spisového materiálu též kopie obou těchto usnesení (č. l. 717-719), lze dovozovat jen vědomost úpadce o jejich obsahu, ke zhojení závady v doručení tím však nedošlo.
Zbývá proto určit, zda vykonatelnost usnesení konkursního soudu o ustavení nového správce konkursní podstaty je (vedle doručení samotnému správci konkursní podstaty) závislá též na jeho doručení úpadci (případně dalším osobám).
Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost [srov. rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 (uveřejněn pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (uveřejněn pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008 (uveřejněn pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Ustanovení §8 odst. 7 ZKV (a spolu s ním též ustanovení §9a odst. 2 ZKV) bylo vtěleno do zákona o konkursu a vyrovnání s účinností od 1. května 2000, novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. část první, článek I, body 13. a 14. novely). Součástí poslaneckého návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání (projednávaného v Poslanecké Sněmovně /dále též jen „sněmovna“/ v jejím třetím volebním období 1998 - 2002 od 29. dubna 1999 jako sněmovní tisk č. 219/0), jenž vyústil v přijetí zákona č. 105/2000 Sb., se však úprava obsažená v §8 odst. 7 ZKV stala až na základě pozměňovacího návrhu uplatněného v procesu projednávání tohoto návrhu zákona ve sněmovně (důvodová zpráva k ní chybí). Oproti tomu text §9a odst. 2 ZKV byl součástí poslaneckého návrhu novely od začátku (jako článek I. bod 10); ve zvláštní části důvodové zprávy k článku I. bodu 10 poslaneckého návrhu novely se nicméně k vykonatelnosti usnesení o ustavení předběžného správce uvádí jen to, že: „Usnesení o ustavení předběžného správce je vykonatelné doručením předběžnému správci.“.
Přitom je zjevné, že text §9a odst. 2 věty druhé, části věty za středníkem ZKV vychází vstříc smyslu a účelu institutu předběžného správce, když potřeba zjistit a zajistit dlužníkův majetek (srov. §9a odst. 1 ZKV) zjevně nemůže být závislá na tom, zda jiné osobě (v případě dlužníka osobě s typově protikladným zájmem a mnohdy i s motivací vyhýbat se dopadům konkursních opatření nebo cíleně oddalovat jejich účinky) bude usnesení o ustavení předběžného správce (vedle předběžného správce) doručeno též (coby podmínka jeho vykonatelnosti). Jak úprava obsažená v §8 odst. 7 ZKV, tak úprava obsažená v §9a odst. 2 ZKV (větě první) přitom prostřednictvím cíleného odkazu na ustanovení §13 odst. 5 ZKV (co do požadavku na zveřejnění usnesení způsobem obdobným zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu) zjevně vyjadřuje záměr zákonodárce co nejrychleji (toho dne, kdy bylo vydáno) zprostředkovat informaci o novém správci konkursní podstaty nebo o předběžném správci (vyvěšením na úřední desce konkursního soudu a na úřední desce okresního soudu, v jehož obvodu je dlužníkův podnik nebo jeho bydliště, jsou-li mimo sídlo soudu) a tuto informaci dále (opět co nejrychleji) zveřejnit (srov. dikci §13 odst. 5 ZKV).
Usnesení o ustavení nového správce konkursní podstaty přitom může být vydáno nejen jako součást „výměny“ dosavadního správce konkursní podstaty (zprošťovaného současně výkonu funkce dle §8 odst. 5 nebo 6 ZKV), nýbrž i jako reakce na zánik dosavadního správce konkursní podstaty (smrtí, jde-li o fyzickou osobu a výmazem z obchodního rejstříku, jde-li o veřejnou obchodní společnost). S přihlédnutím k tomu, že úpadce přichází o právo nakládat majetkem konkursní podstaty (které přechází na správce konkursní podstaty) již zveřejněním usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce konkursního soudu (srov. §13 odst. 6 ZKV a §14 odst. 1 písm. a/ ZKV a k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65), by odporovalo účelu zkoumané úpravy, kdyby usnesení o ustavení nového správce konkursní podstaty bylo sice zveřejňováno okamžitě (vyvěšením na úřední desce konkursního soudu), avšak jeho vykonatelnost (možnost nového správce konkursní podstaty ujmout se výkonu funkce) by byla podmíněna (vedle doručení nově ustavenému správci konkursní podstaty, jež je nezbytné z povahy věci) též doručením tohoto usnesení účastníkům řízení (včetně úpadce, jemuž je nutno je doručit do vlastních rukou).
Úprava obsažená v §8 odst. 7 ZKV neobsahuje pravidlo obdobné tomu, jež je pro vykonatelnost usnesení o ustavení předběžného správce výslovně formulováno v ustanovení §9a odst. 2 části věty za středníkem ZKV. Pro posouzení, kdy se stane vykonatelným usnesení konkursního soudu o ustavení nového správce konkursní podstaty, je tudíž určující rozsah přiměřené aplikace (§66a odst. 1 ZKV) ustanovení §171 odst. 2 o. s. ř. (z nějž plyne, že usnesení, v němž nebyla uložena povinnost k plnění a které je třeba doručovat, je vykonatelné, jakmile bylo doručeno).
Jak se podává též z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01, uveřejněného pod číslem 139/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání předepisující při absenci jiné úpravy přiměřenou aplikaci občanského soudního řádu, nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru. Je-li úprava, kterou zákon o konkursu a vyrovnání postrádá, obsažena v občanském soudním řádu, je povinností soudu občanský soudní řád „přiměřeně“ aplikovat (nemůže jeho užití vyloučit). Tamtéž Ústavní soud uzavřel, že k cílům konkursu soud přihlíží v rámci přiměřené aplikace občanského soudního řádu. Jinak řečeno, plyne-li z ustanovení §66a odst. 1 ZKV povinnost konkursního soudu uplatnit přiměřeně úpravu vykonatelnosti usnesení, nemůže konkursní soud svou úvahou tuto úpravu vyloučit; při úvaze, jakým způsobem bude ustanovení občanského soudního řádu aplikovat na konkursní poměry, však musí přihlížet k účelu zákona o konkursu a vyrovnání (§1 odst. 1 ZKV) a k cíli konkursu (§2 odst. 3 ZKV); srov. mutatis mutandis i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 497/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2006, pod číslem 11 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 726/05).
Nejvyšší soud tak na základě výše rozvedené argumentace uzavírá, že s přihlédnutím k účelu zákona o konkursu a vyrovnání (§1 odst. 1 ZKV) a k cíli konkursu (§2 odst. 3 ZKV) je namístě přiměřeně aplikovat ustanovení §171 odst. 2 o. s. ř. na usnesení konkursního soudu o ustavení nového správce konkursní podstaty tak, že usnesení konkursního soudu o ustavení nového správce konkursní podstaty je vykonatelné, jakmile bylo doručeno novému správci konkursní podstaty.
Ve stejném duchu pak platí, že obsahuje-li usnesení konkursního soudu jak výrok o tom, že dosavadní správce konkursní podstaty se zprošťuje funkce, tak výrok o ustavení nového správce konkursní podstaty, je výrok o ustavení nového správce konkursní podstaty vykonatelný, jakmile bylo usnesení doručeno odvolanému i novému správci konkursní podstaty (nový správce konkursní podstaty se - logicky - nemůže ujmout výkonu funkce, dokud se nestane vykonatelným rozhodnutí o tom, že dosavadní správce konkursní podstaty se zprošťuje funkce).
V poměrech dané věci to znamená, že usnesení č. j. 48 K 94/2002-276, jímž konkursní soud zprostil funkce Z. H. a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil M. R., se stalo vykonatelným 26. července 2004 (kdy je převzal Z. H. i M. R.) a usnesení č. j. 48 K 94/2002-305, jímž konkursní soud zprostil funkce M. R. a novým správcem konkursní podstaty úpadce ustavil R. K., se stalo vykonatelným 15. listopadu 2004 (kdy bylo doručeno M. R. i R. K.).
Dovolání tak ani potud není důvodné.
Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že mu (v návaznosti na další obsah konkursního spisu) nezůstalo utajeno, že úpadce podal proti usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-276, posléze (podáním datovaným 6. prosince 2011, podaným osobně u konkursního soudu 13. prosince 2011) odvolání (č. l. 841-842). Toto odvolání odmítl konkursní soud (pro opožděnost) usnesením ze dne 23. února 2012, č. j. 48 K 94/2002-886. K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. května 2012, č. j. 1 Ko 19/2012-936, změnil usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-886 tak, že se neodmítá úpadcovo odvolání proti usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-276.
Proti usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-305 podal úpadce rovněž odvolání, a to podáním datovaným též 6. prosince 2011, podaným osobně u konkursního soudu 13. prosince 2011 (č. l. 844-845). Toto odvolání odmítl konkursní soud (pro opožděnost) usnesením ze dne 23. února 2012, č. j. 48 K 94/2002-885. K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. května 2012, č. j. 1 Ko 18/2012-932, změnil usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-885 tak, že se neodmítá úpadcovo odvolání proti usnesení konkursního soudu č. j. 48 K 94/2002-305.
Svá usnesení č. j. 48 K 94/2002-276 a č. j. 48 K 94/2002-305 doručil konkursní soud následně zástupci úpadce s procesní plnou mocí dne 6. prosince 2012 (srov. potvrzení o dodání a doručení do datové schránky u č. l. 961), načež úpadce podal proti těmto usnesením znovu odvolání (srov. jeho podání datovaná 10. prosince 2012, podaná osobně u konkursního soudu 12. prosince 2012, č. l. 970-971 a č. l. 977-978).
5/ K tomu, že soudy neprovedly důkaz výslechem M. S.
V tom, že soudy neprovedly jím navržený důkaz výslechem svědkyně M. S., spatřuje dovolatel největší „věcné“ pochybení. Z obsahového hlediska taková námitka nevystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ani dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., mohlo by však jít o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Potud ovšem dovolání není opodstatněné. Skutečnost, že usnesení č. j. 48 K 94/2002-276 a č. j. 48 K 94/2002-305 nebyla dovolateli řádně doručena, je ve světle výše formulovaných závěrů zjistitelná, aniž by bylo nutno takový důkaz provádět, vliv na proces schvalování konečné zprávy však (jak shrnuto výše) nemá. Závěr, že usnesení o prohlášení konkursu bylo dovolateli doručeno řádně a že dovolatel obdržel i předvolání k přezkumným jednáním, jež se konala 1. října 2003 a 2. dubna 2004, prostřednictvím tohoto důkazu též nelze zvrátit (se zřetelem k obsahu konkursního spisu) a jinak jeho provedení žádný význam nemá.
6/ K významu probíhajícího sporu o určení vlastnictví.
Dovolatel potud oponuje závěru odvolacího soudu (podloženému odkazem na R 81/2005), že projednání konečné zprávy nebrání ani neukončené spory o žalobách, jimiž se úpadce (respektive společnost L) domáhal určení vlastnictví v konkursu zpeněžených nemovitostí, jelikož nelze uspět se žalobou na určení vlastnického práva podanou vůči tomu, na koho správce konkursní podstaty převedl v rámci zpeněžování majetek sepsaný do konkursní podstaty.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že závěry formulované v R 81/2005 se týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit majetek sepsaný v konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového majetku odvíjející se od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit; výslovně se tam uvádí, že jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí nevyvratitelné domněnky obsažené v §19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) se naopak podává, že tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať již mají tyto důvody původ v porušení norem konkursního práva (v R 19/2006 tímto důvodem bylo, že správce konkursní podstaty nemovitost, kterou zpeněžoval, vůbec nesepsal) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího.
S dovolatelem lze tedy souhlasit v tom, že odkaz odvolacího soudu na R 81/2005 není přiléhavý (k odvrácení uplatněné námitky je sám o sobě nedostačující). Důvod přikročit na tomto základě ke zrušení dovoláním napadeného usnesení však Nejvyšší soud nevidí, jelikož újma způsobená dovolateli jeho vydáním by již ve vztahu k této námitce nemohla být odklizením napadeného rozhodnutí účinně zhojena.
Žalobu, kterou se úpadce domáhal vůči označeným žalovaným určení, že je vlastníkem nemovitostí označených ve výroku a podat návrh na odstranění všech skutečností zapsaných na základě návrhu na vklad, v označeném katastru nemovitostí, totiž Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 23. července 2010, č. j. 4 C 49/2009-104, zamítl vůči B. V. (dále jen „B. V.“), coby nabyvateli zpeněženého majetku, a odmítl vůči ostatním žalovaným. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. dubna 2011, č. j. 22 Co 516/2010-208, potvrdil v těchto výrocích rozsudek okresního soudu a dovolání úpadce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011.
Žalobu, kterou se společnost L domáhala vůči B. V., R. K. a JUDr. E. K. určení, že kupní smlouva ze dne 3. července 2006, kterou B. V. uzavřel s R. K., je neplatná a neúčinná od samého počátku, určení že B. V. se nestal, nebyl a není majitelem označených nemovitostí a toho, aby R. K. podepsal kupní smlouvu o převodu nemovitostí se společností L, zamítl Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 3. února 2012, č. j. 11 C 170/2010-229 a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 18 Co 363/2012-303, potvrdil v těchto výrocích rozsudek okresního soudu.
Rušit napadené rozhodnutí jen proto, aby odvolací soud posléze konstatoval, že žaloby nemohly mít vliv na proces schválení konečné zprávy, se Nejvyššímu soudu za dané situace jeví přepjatě formalistickým.
7/ K doplnění dovolání.
Závěrem Nejvyšší soud poznamenává, že neměl důvod vypořádat se s těmi dovolacími argumenty, jež dovolatel (coby obsahově nové) formuloval v doplňujícím podání z 13. února 2013. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto časovou podmínku nesplňují (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady řízení (jiné, než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal výše) se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu