ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3153.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3153/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Plaza Centers Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Praze 3 – Strašnicích, K Červenému dvoru 24/2132, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26465388, zastoupené JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalované LEXUS INVEST LTD. , se sídlem v Londýně, Albert Place, 4th floor Lawford House, N31QA, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4571756, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 13.546.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 85/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j. 5 Cmo 79/2012-175, ve znění usnesení ze dne 14. května 2012, č. j. 5 Cmo 79/2012-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 63.839,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. června 2011, č. j. 6 Cm 85/2010-121, ve znění usnesení ze dne 30. června 2011, č. j. 6 Cm 85/2010-128 (dále jen „doplňující usnesení“), Městský soud v Praze zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 13.456.400,- Kč s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok II.), zavázal žalobkyni zaplatit žalované náklady předběžného opatření (výrok I. doplňujícího usnesení), a zavázal žalovanou zaplatit náklady řízení státu (výrok II. doplňujícího usnesení).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), změnil výrok II. doplňujícího usnesení soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků není povinen nahradit náklady řízení státu (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Žalovaná napadla první a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Dovolání žalované Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud ji na jednání konaném 9. května 2012 nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., přestože „uvažoval o rozšíření důvodů neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí nad rámec důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně“, a jeho rozhodnutí je pro ni překvapivé, poukazuje na domnělou vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však nezahrnuje podmínku existence otázky zásadního významu, a přípustnost dovolání jejím prostřednictvím proto založit nelze.
Nadto, rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být pro dovolatelku překvapivým, neboť otázka platnosti smlouvy o smlouvě budoucí byla v řízení již dříve projednávána (závěr o její neplatnosti učinil též soud prvního stupně) a dovolatelka mohla svá skutková tvrzení či právní argumenty týkající se této otázky uplatnit již před soudem prvního stupně; o překvapivé rozhodnutí tudíž nejde (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000).
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka dovolatelky, zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o smlouvě budoucí o převodu akcií uzavřená mezi žalobkyní, žalovanou a společností CAIVANERO, a. s. dne 21. března 2008 je neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť ujednání o době, v níž má být uzavřena budoucí smlouva, jakožto podstatná součást této smlouvy, je neurčité.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je daná smlouva neplatná pro neurčitost, je zcela v souladu s výkladovými pravidly určenými §35 odst. 2 obč. zák. a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto, žalobkyni tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jež podle §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. Čl. II a Čl. III vyhlášky č. 486/2012 Sb.), činí 52.460,- Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. října 2012) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 11.079,60 Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatelky celkem 63.839,60 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu