ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.69.2011.1
MSPH 91 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 69/2011-A-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. Ř. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitele MEVA Schalungs - Systeme GmbH , se sídlem v Haiterbachu, Industriestrasse 5, D-72221, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmelem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS XY, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. MSPH 91 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. MSPH 91 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) na základě insolvenčního návrhu věřitele MEVA Schalungs - Systeme GmbH, mimo jiné zjistil úpadek dlužníka J. Ř. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod III. výroku) a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu (bod IV. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně dva věřitele (insolvenčního navrhovatele a společnost RESVO Praha, s. r. o. - dále též jen „společnost R“) s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti; insolvenční navrhovatel má pohledávku ve výši 203.463.140,- Kč na základě ručitelského prohlášení ze dne 30. listopadu 1993 psaného v německém jazyce (v českém překladu označeného jako „Ručení za úvěr“) a společnost R pohledávku ve výši 13.587.510,90 Kč splatnou dne 24. února 2007. Tyto pohledávky pak dlužník není schopen splácet.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadených bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud vyšel z ustanovení §3 odst. 1 až 3, §136 odst. 1 a §141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že je osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, když dlužník má více věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti a to:
1/ Insolvenčního navrhovatele s pohledávkami z titulu ručení za závazky společnosti R v celkové výši 203.463.140,- Kč splatnými dílem již od roku 2004 (co do 500.000,- EUR s příslušenstvím jde o pohledávku vykonatelnou a přiznanou pravomocnými rozhodnutími německých soudů).
2/ Společnost R s pohledávkou ve výši 13.587.510,90 Kč, splatnou 24. února 2007, u které dlužník neprokázal zánik započtením, ani odklad splatnosti.
3/ Finanční úřad pro Prahu 2 (dále jen „finanční úřad“) s vykonatelnými daňovými pohledávkami ve výši 607.201,- Kč, splatnými v letech 2008 až 2010.
4/ Československou obchodní banku, a. s. (dále jen „banka“) s úvěrovou pohledávkou ve výši 304.080,98 Kč, nesplácenou od 26. ledna 2010.
Pohledávky finančního úřadu a banky neuvedl dlužník v seznamu závazků (§104 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), čímž nesplnil řádně povinnost, kterou mu uložil insolvenční soud (§3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona).
Ke dni prohlášení konkursu nemá dlužník s výjimkou zastavených nemovitostí a zůstatku na účtu ve výši 515,15 Kč jiný majetek. Do insolvenčního řízení přihlásilo pohledávky v celkové výši přes 330 miliónů Kč 5 věřitelů a dlužník při odvolacím jednání potvrdil, že je bez finančních prostředků a uchází se o zaměstnání v Norsku.
V době rozhodování odvolacího soudu není možný jiný způsob řešení dlužníkova úpadku než konkurs, uzavřel odvolací soud
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje dovolatel z toho, že nebyla respektována jeho vůle coby ručitele, ani vůle insolvenčního navrhovatele coby tehdejšího příjemce ručitelského závazku, určující pro podpis ručitelského prohlášení před 18 lety. Míní, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti ručitelského prohlášení, neboť vznikne-li spor o právní úkon, má být respektována vůle jeho účastníků. Ručitelské prohlášení je absolutně neplatné a insolvenční navrhovatel vůči dlužníku žádnou osobní pohledávku nemá, ani netvrdí přímou pohledávku vůči dlužníku. Není tudíž dána ani aktivní věcná legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu.
V dovolání (na něž navazuje replika k vyjádření insolvenčního navrhovatele datovaná 19. března 2012) dovolatel sumarizuje skutkový děj a v mezích ohlášeného dovolacího důvodu následně snáší výtky k pohledávce insolvenčního navrhovatele (včetně toho, že proti ní uplatňuje výhradu veřejného pořádku), jehož postup v exekučním řízení a v tomto insolvenčním řízení má za hrubě rozporný „s požadavkem dodržování dobrých mravů“.
Insolvenční navrhovatel ve vyjádření (na něž navazuje podání z 13. května 2012, reagující na repliku dovolatele) navrhuje dovolání odmítnout, když má za to, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 26. května 2011, tj. naposledy ve znění zákona č. 73/2011 Sb.
Pro rozhodnutí v této věci jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud založil závěr, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, na tom, že kromě insolvenčního navrhovatele jsou zde další tři věřitelé s pohledávkami za dlužníkem po lhůtě splatnosti (společnost R, finanční úřad a banka), přičemž dlužníkovu neschopnost plnit své peněžité závazky založil též na existenci domněnky dle §3 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona, plynoucí z toho, že dlužník v seznamu závazků předloženém k výzvě insolvenčního soudu zatajil dva své věřitele (finanční úřad a banku). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Již v důvodech usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, jaké meze klade odvolacím námitkám dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úprava obsažená v ustanovení §141 insolvenčního zákona (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009). V intencích této ustálené judikatury a ve spojení s jednoznačnou dikcí ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona tak není ani pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku právně významná skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku.
Z označených rozhodnutí se též podává, že nezpochybňuje-li dlužník závěr odvolacího soudu, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti, která plyne z pohledávek dalších věřitelů, je argumentace vážící se k otázce, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou splatnou pohledávku vůči dlužníku, pro výsledek dovolacího řízení právně bezvýznamná. Srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 102/2013.
V posuzované věci vznáší dlužník dovolací námitky toliko proti pohledávce insolvenčního navrhovatele a nijak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že má další tři věřitele, vůči nimž má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a že své závazky není schopen plnit.
Z řečeného plyne, že ani účinné zpochybnění pohledávek insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o osvědčení všech znaků úpadku dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona (věcný přezkum závěru odvolacího soudu o doložení pohledávek insolvenčního navrhovatele by neovlivnil výsledek dovolacího řízení).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak Nejvyšší soud poukazuje na závěry formulované např. již v jeho usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam vysvětlil, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu §4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona). Takový opravný prostředek však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku.
Dovolání v této věci argumenty způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu, že jediným způsobem řešení dlužníkova úpadku je konkurs, neobsahuje.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání (v celém rozsahu) jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 o. s. ř. a §218 písm. c/ o. s. ř.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu