ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1087.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1087/2014 -42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 8. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, č. j. 5 To 96/2012-2564, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2012, č. j. 1 T 7/2012-2371, v trestní věci obviněných D. K., R. Z. a Z. D. byl obviněný Z. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, jehož se měl společně s obviněnými D. K. a R. Z. dopustit jednáním podrobně popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit na náhradě škody: společně a nerozdílně se spoluobviněným D. K. poškozenému JUDr. L. K., částku 2.400.000,- Kč a poškozené M. K., částku 600.000,- Kč, a společně a nerozdílně se spoluobviněnými D. K. a R. Z. poškozenému T. H., částku 5.600.000,- Kč.
Součástí rozsudku byl i výrok, jímž byl obviněný Z. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky, kterých se měl dopustil společně s obviněnými D. K. a R. Z. a v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
K odvoláním obviněného Z. D. a též spoluobviněných D. K. a R. Z. Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 5 To 96/2012-2564, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným M. K. a T. H. Tyto poškozené pak s jejich nároky na náhradu škody odkázal podle §265 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. 1. 2013 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Z. D. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jeho účast na projednávané trestné činnosti byla „rozkrývána“ pouze z tvrzení D. K., jemuž soudy přisoudily až nebývalou důvěryhodnost oproti ostatním spoluobviněným. Kromě toho žádný z důkazů neumožňoval přijetí závěru, že společně s D. K. a R. Z. jednal po vzájemné předchozí dohodě a při rozdělení si rolí a odměny tak, jak předpokládá ustanovení o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Naopak z výpovědi obviněného D. K. vyplývá, že se na páchání trestné činnosti zpočátku domlouval pouze s obviněným R. Z. Dovolatele oslovil až podstatně později. Ani to však ještě neznamená, že by dovolatel věděl o neexistenci inkriminovaných nemovitostí a rovněž o tom, kdo je poškozeným a jakou peněžní částku již složil, nebo kdo se na trestné činnosti podílí a s jakým ziskem. Pokud do celé věci vstoupil až v létě roku 2010, tedy mnohem později než ostatní spoluobvinění, nemohl se podílet na trestné činnosti od počátku, a tudíž mu nelze přičítat podíl na vzniklé škodě v takové výši, jak konstatoval soud prvního stupně. Z trestné činnosti nakonec ani neměl žádný zisk, což podle něj znovu svědčí o tom, že o ní ve skutečnosti nevěděl. Jeho celková neznalost věci je pak zřejmá především v případě poškozené M. K., jeho dobré známé, kterou by rozhodně nikdy nepodvedl. Poukázal rovněž na to, že za své přispění k trestné činnosti si nezajistil ani žádnou odměnu. Naopak následně se zasadil, aby peníze byly poškozené ze strany spoluobviněného K. vráceny. Obdobně tomu bylo i v případě poškozeného T. H., kdy z provedeného dokazování plyne, že se seznámili až dva nebo tři dny před poslední schůzkou, kdy se předávaly peníze – poslední záloha ve výši 1.400.000,- Kč. Sám poškozený tak potvrdil pouze okrajovou roli, kterou měl dovolatel v celé věci sehrát. To znamená, že nebylo zjištěno, že se podílel na vzniku celé škody, tj. v tom rozsahu, jak mu je soudem kladeno za vinu. Jeho jednání proto mohlo být právně posouzeno nejvýše jako zločin podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kde trestní sazba odnětí svobody činí dva roky až osm let. Stávající trest je tak nutno považovat za nepřiměřeně přísný.
Z výše uvedených důvodů proto dovolatel závěrem alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání shledal důvodným a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 5 To 96/2012, i řízení mu předcházející a poté ve věci buď sám hned rozhodl, nebo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu především vznesl námitky proti skutkovým zjištěním soudů, k jejichž přezkumu však dovolací řízení obecně určeno není. Ta jsou navíc podle jejího názoru zcela správná, takže napadená rozhodnutí netrpí vadou tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a skutkovými závěry z nich vyvozenými soudy na straně druhé, která jediná je způsobilá skutkový přezkum v rámci dovolacího řízení vyvolat. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce dovolatele, podle níž k projednávané trestné činnosti nepřispěl takovým způsobem, aby ho bylo možno označit za spolupachatele ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku, přičemž podrobně rozvedla důvody, pro něž pokládala soudy zvolenou právní kvalifikaci skutku za zcela přiléhavou a odpovídající zákonu. Připomněla podstatu inkriminovaného jednání, kdy se dovolatel na společném záměru, směřujícím k docílení inkasa záloh na tzv. výhodné kupní ceny za nemovitosti ve skutečnosti ovšem neexistující, podílel tak, že vůči potencionálním zájemcům vystupoval jako pracovník Komerční banky, a. s., či dokonce České národní banky, a. s., a to v pozici auditora či osoby, která rozhoduje o prodeji nemovitostí, a to vše s tím cílem, aby vzbudil u poškozených důvěru, že takové obchody jsou reálné a navíc velmi výhodné. Z takového způsobu zapojení dovolatele do trestních aktivit dvou zbylých obviněných je pak podle státní zástupkyně zřejmé, že se stal nedílnou součástí jejich společného jednání, v jehož rámci se všichni spolupachatelé obohatili tím, že někoho uvedli v omyl, a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Nad rámec uvedeného pak státní zástupkyně poukázala na to, že dovolatel se podle popisu skutkových okolností uvedených pod body ad 14), 16), 17) a 18) výroku o vině podílel na způsobení škody dokonce ve výši 9.200.000,- Kč, ačkoli mu byl nakonec přisouzen podíl na způsobené škodě toliko ve výši 8.600.000,- Kč. Tento vnitřní rozpor výroku o vině daný prostou početní chybou v součtu jednotlivých položek dovolatelem celkově způsobeného škodlivého následku, navíc vyznívající v jeho prospěch, však nemůže nikterak ovlivnit závěr o správnosti výroku o jeho vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Z. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž soud mimo jiné z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně v některých výrocích o náhradě škody a dílem mu pak nevyhověl, tzn. že založil procesní stav jakoby je zčásti zamítl.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o existenci (resp. neexistenci) svého povědomí o tom, že se podílí na rozsáhlém podvodném jednání spoluobviněných D. K. a R. Z. Tvrzení o absenci subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu) v jeho jednání primárně opřel o vlastní skutkovou verzi, podle níž sice potvrdil při jednáních s poškozenými informace předkládané D. K., ovšem netušil, že nabízené nemovitosti neexistují a v důsledku toho poškození skládají postupně jednotlivé zálohy bez právního důvodu. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti, resp. vlastním podílu na ní za prokázané (viz příslušné pasáže na str. 9 až 31 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 10 dole až 12 napadeného usnesení). Přesvědčivě vylíčil, proč ani on obhajobě obviněného spočívající v tom, že jednal neúmyslně a pouze za účelem dosažení zaměstnání přislíbeného mu spoluobviněným D. K., neuvěřil. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem - vzato s jistou mírou tolerance - uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že v jeho případě nebyl dán podklad pro právní závěr, že úmyslně jednal způsobem a v kvalitě předpokládané v ustanovení §23 tr. zákoníku o spolupachatelství.
Předmětnou námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. V tomto směru je třeba plně odkázat především na přiléhavou a výstižnou argumentaci soudu prvního stupně, který na str. 31 - 34 odůvodnění svého rozsudku vyložil nejen teoretická východiska, z nichž vychází stávající právní nauka při posuzování spolupachatelství, ale především podstatu jednání dovolatele, které se zdaleka neomezovalo na pouhé bezelstné potvrzování výchozích informací udávaných spoluobviněnými jednotlivým poškozeným. Naopak bylo plně relevantním (významným a plnohodnotným) článkem řetězu na sebe navazujících činností, od počátku zahrnutých úmyslným zaviněním, jimiž obvinění v souhrnu naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obviněný Z. D. (dovolatel) naplnil v rozsudku popsaným jednáním zákonné znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. K jeho dovolací argumentaci lze pouze dodat, že i kdyby skutečně za své přispění k realizaci společného podvodného záměru neobdržel žádnou odměnu, posouzení jeho jednání jako spolupachatelství by to nebránilo, neboť jeho primárním cílem bylo obohatit se na úkor jiného a k jeho škodě. Takový následek (účinek) v posuzovaném případě nastal, přičemž z hlediska právní kvalifikace skutku není zásadně třeba rozlišovat, kdo se na zisku ze společně spáchané trestné činnosti podílel méně a kdo více.
Námitka dovolatele, že nenese osobní zodpovědnost za vzniklou škodu v takovém rozsahu, aby bylo možno jeho jednání posuzovat podle ustanovení §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je pak založena především na tvrzených skutečnostech odlišných od těch, z nichž při aplikaci hmotného práva vycházel soud prvního stupně. Ve vztahu k ní proto z hlediska dovolacího přezkumu platí vše, co bylo již výše uvedeno k jeho výhradám vůči závěru soudů o existenci zavinění jako subjektivní stránky skutkové podstaty.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného Z. D. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler