ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1258.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1258/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2014 o dovoláních, která podali obvinění M. H. a J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 3 To 160/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 2 T 191/2013 , byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku jako spolupachatel ve smyslu §23 trestního zákoníku a obviněný J. H. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku jako spolupachatel ve smyslu §23 trestního zákoníku, na skutkovém základě, že
„společně s obžalovanými M. K. a L. K. po předchozí vzájemné domluvě nejprve M. H. začátkem měsíce března roku 2013 cíleně vyhledal mu známou poškozenou K. N., s tím, že ji bude kontaktovat advokát, jenž s ní sepíše novou smlouvu ohledně úhrady minulého dluhu, poté ji telefonicky kontaktoval M. K. vystupující pod falešnou legendou advokáta JUDr. K. B., společně si dohodli schůzku, na níž M. H. poškozenou ujišťoval, že JUDr. B. zná, a předal jí jeho vizitku s tím, že když složí zálohu v částce 12.000,- Kč, tak jí JUDr. B. pomůže s vymáháním dluhu dlužníka M. H., poté co poškozená peníze poskytla, M. H. a M. K. využili její důvěřivosti a pod záminkou investice do nemovitosti, následného vložení získaných finančních prostředků do Komerční banky a vysokého zhodnocení po ní požadovali další finanční částky, kdy poškozená prostřednictvím platební karty vybrala ze svého bankovního účtu dne 11. 4. 2013 částky 15.000,- Kč a 5.000,- Kč, dne 15. 4. 2013 částky 6.000,- Kč, 10.000,- Kč a 20.000,- Kč, dne 16. 4. 2013 částku 35.000,- Kč, dne 17. 4. 2013 částku 20.000,- Kč, dne 18. 4. 2013 částku 20.000,- Kč, všechny tyto částky společně s částkou 10.000,- Kč, kterou měla v hotovosti, postupně předala M. H. nebo M. K., poškozenou bez předchozího ohlášení navštívil v jejím bydlišti také J. H. a ujišťoval ji, jaký je JUDr. B. dobrý advokát a že mu zařídil vysoké zhodnocení zapůjčených finančních prostředků, když M. K. požadoval další peníze, poškozená požádala svoji sestru H. Ch., o půjčení peněz, kdy H. Ch. poškozené půjčila ve dnech od 22. 4. 2013 do 2. 8. 2013 celkovou částku 179.000,- Kč, kterou po částech převzali buď M. K., M. H. nebo J. H., ten také poškozenou vozil na jednání s M. K. a M. H., dále pak k výběrům finančních hotovostí na Českou poštu v B., přičemž dále poškozenou utvrzoval ve smyšlené legendě osoby JUDr. B., následně L. K., vystupují pod falešnou identitou pracovnice Komerční banky a.s. jako paní V., po dohodě s M. H. a M. K., o němž hovořila jako o dlouholetém a bohatém klientovi JUDr. K. B., opakovaně telefonicky ze skrytého čísla kontaktovala poškozenou a přesvědčovala ji, aby poskytovala další finanční prostředky JUDr. B., čímž by navýšila svůj zisk nejméně na 540.000,- Kč, vzala si na sebe úvěry, které jí ona nebo JUDr. B. domluvili u různých bankovních společností, společně s M. H. pak dne 21. 5. 2013 přiměli poškozenou uzavřít smlouvy o úvěru, a to u České spořitelny a.s. na částku 30.000,- Kč a u GE Money Bank a.s. na částku 50.000,- Kč, což poškozená učinila a peníze předala M. K., následně dne 31. 5. 2013 uzavřela smlouvu o půjčce se společností Provident Financial s.r.o. na částku 30.000,- Kč, kterou převzal M. K., a dne 5. 8. 2013 smlouvu o půjčce se společností Fair Credit International, SE na částku 20.000,- Kč, kterou převzal M. H., L. K. rovněž navedla poškozenou k tomu, aby nechala zastavit svůj dům, kdy sežene investora, který ji bude kontaktovat prostřednictvím JUDr. B., proto si dne 6. 6. 2013 J. H. po dohodě s M. K. vyžádal od poškozené průkaz totožnosti, odjel s ním na neznámé místo a zhruba za 15 minut jej vrátil, poté zavezl poškozenou za M. K. do hotelu Montenegro v B., odkud ji M. K. zavedl do provozovny M. K., s nímž uzavřela již připravenou smlouvu o půjčce na částku 520.000,- Kč, z této obdržela 400.000,- Kč, kdy zbytek částky měly podle L. K. tvořit úroky, z přijaté částky poškozená zaplatila 10.000,- Kč za sepsání smlouvy a 390.000,- Kč předala M. K., jelikož jí dále žádná bankovní společnost nebyla ochotna půjčit peníze, M. H. poškozenou přiměl, aby si prostřednictvím spotřebitelských úvěrů u společností ESSOX s.r.o. a CETELEM ČR a.s. nakoupila elektroniku, kterou pak společně s M. K. prodali v zastavárně za částky 6.000,- Kč, 6.000,- Kč a 18.000,- Kč, které si ponechali, nakonec poškozená požádala o půjčky i své sousedy a známé, od nichž postupně získala celkovou částku 78.000,- Kč, kterou předala M. K., poškozená K. N. tak od začátku měsíce března 2013 nejméně do 23. 8. 2013 na různých místech v B. postupně vyplatila finanční částky v celkové výši nejméně 960.000,- Kč, v důsledku čehož byla nucena požádat insolvenční soud o své oddlužení,
přičemž M. H. se uvedeného jednání dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 8. 2011 č. j. 1T 166/2010-152, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 6To 442/2011 ze dne 12. 10. 2011 odsouzen pro dva přečiny podvodu podle §209 odst. 1 a §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s dozorem, kdy z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2013 pod sp. zn. 0PP 9/2013, kdy mu byla stanovena zkušební doba v trvání tří let do 1. 3. 2016“.
Za to byl obviněný M. H. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný J. H. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným M. K., M. H., J. H. a L. K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené K. N., roz. Ch., bytem O., O. částku 960.000 Kč.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných M. K. a L. K.
O odvolání obviněných M. H. a J. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 3 To 160/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 6. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu]. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o odvoláních obviněného M. K. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění M. H. a J. H. dovoláními.
Obviněný M. H. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a poukázal na námitky, které uplatnil ve svém řádném opravném prostředku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když vůči němu bylo od počátku postupováno jako by byl vinen a nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Napadené rozhodnutí podle obviněného dále spočívá na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Soudy se nevypořádaly s tím, že se v daném případě prolíná soukromoprávní vztah mezi poškozenou a obviněným K. založený smlouvou o půjčce ze dne 6. 6. 2013 s trestní odpovědností ostatních spoluobviněných. Další výhrady směřoval obviněný proti výroku o náhradě škody, když podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro její přiznání uvedené v §228 odst. 1 trestního řádu, neboť existuje zákonná překážka v podobě spoluzavinění majitele domu. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu potom obviněný uvedl, že odvolací soud zamítnutím jeho odvolání zatížil své rozhodnutí vadou, spočívající v tom, že se nezabýval odvolacími námitkami a nenapravil vadné rozhodnutí nalézacího soudu, přestože byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Vzhledem k uvedenému obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu ve vztahu k obviněnému M. H. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 3 To 160/2014, a též rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 2 T 191/2013, jakož i případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. H. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť má zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení výše škody. K tomu namítl, že byl nesprávně odsouzen za něco, co nespáchal a čeho se neúčastnil, žádnou škodu nezpůsobil ani se na jejím vzniku nepodílel. V dané věci vystupoval pouze jako řidič, který jezdil pro obviněného M. K. Provedené důkazy jej tak nemohly usvědčit ze spolupachatelství, které vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle. Ve vztahu k výši způsobené škody jako základu pro kvalifikaci jednání podle §209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku obviněný namítl, že z vylákané částky 960.000 Kč je část ve výši 520.000 Kč půjčkou, kterou si vzala K. N. od M. K. Jednání poškozené přitom bylo pravým, vědomým a svobodným projevem vůle vzít si půjčku, který učinila jako zkušená dlouholetá poštovní úřednice a svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka a schopností užívat svůj rozum s běžnou opatrností. Navíc půjčená částka reálně představovala pouze 400.000 Kč, když zbytek připadal na nedůvodně vysoký až lichvářský úrok, který neměl být z hmotně právního hlediska do výše škody započítáván. V další části obviněný podrobně popsal vlastní verzi skutkového děje, podle které vystupoval pouze jako řidič a s trestní věcí nemá nic společného. Pokud jej některá část výpovědi poškozené usvědčovala, jedná se podle něj o výpověď lživou a účelovou, stojící zcela osamoceně.
Z těchto důvodů obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 3 To 160/2014, zrušil, a pokud sám nerozhodne, aby přikázal odvolacímu soudu v potřebném rozsahu věc znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 20. 5. 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění M. H. a J. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud jde o obviněného M. H., značná část jeho dovolací argumentace takto vymezenému dovolacímu důvodu neodpovídala. Především nebylo možné přihlížet k té části dovolání, ve které pouze rekapituloval předchozí průběh řízení a námitky obsažení v odvolání, aniž by je uvedl do souvislosti s odůvodněním namítané nesprávnosti právního posouzení skutku. Dovolání lze totiž podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídala ani námitka obviněného M. H., podle které bránila uložení povinnosti k náhradě škody podle §228 odst. 1 trestního řádu překážka v podobě spoluzavinění poškozené. Obviněný v této souvislosti nerespektoval rozhodné skutkové závěry, podle kterých s ohledem na způsob, jakým všichni obvinění na poškozenou velmi intenzivně, po delší dobu, rafinovaným a koordinovaným způsobem působili, a pod nepravdivými záminkami jí přiměli podepsat řadu dokumentů, neměla přehled, co vlastně podepisuje, za jakým účelem a s jakými právními důsledky. Postup obviněných byl natolik sofistikovaný, že uvedl v omyl nejen poškozenou, ale byl by dle hodnocení soudů způsobilý uvést v omyl i výraznou část populace jako takové. O spoluzavinění poškozené proto nelze vůbec hovořit. Výrok podle §228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti všech obviněných zaplatit poškozené společně a nerozdílně způsobenou škodu potom správně spočívá na zjištění, že ke vzniku škody na straně poškozené došlo výlučně v důsledku protiprávního jednání všech obviněných. Tím byl založen vztah odpovědnosti obviněných za způsobenou škodu, přičemž nebylo dále rozhodné, kdo je v jednotlivých případech uveden jako smluvní strana smlouvy.
Obviněný M. H. dále pouze v obecné rovině poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, tuto námitku ovšem nepodložil žádnou konkrétní věcnou argumentací. Nenaplnil tím tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce.
Jelikož Nejvyšší soud nemohl přisvědčit žádné námitce obviněného M. H. ohledně existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nebylo možné shledat ani existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu, jenž obviněný uplatnil pouze v jeho alternativě, podle které byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Rovněž obviněný J. H. podložil své dovolání v převážné části jen výhradami proti správnosti či úplnosti zjištěného skutkového stavu a proti správnosti hodnocení důkazů, když podrobně zopakoval svoji verzi skutkového děje, podle které vystupoval pouze jako řidič a s předmětnou trestnou činností nemá nic společného. Těmito výhradami ovšem nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž se domáhal odlišného právního posouzení jen na podkladě jiné skutkové verze založené na odchylných důkazních závěrech. Nenaplnil tím proto důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Za relevantní tak mohly být považovány pouze jeho výhrady proti závěru o spáchání činu ve spolupachatelství s ostatními obviněnými a proti nesprávné právní kvalifikaci skutku podle §209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Tyto námitky však shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Podle skutkových zjištění totiž obviněný ve vzájemné koordinaci s ostatními obviněnými navštívil poškozenou, kterou na základě smyšlené legendy přesvědčoval o výhodnosti zhodnocení peněz a pozitivním přínosu JUDr. B., opakovaně od ní přebíral peníze, vozil ji na různá jednání a vyžádal si od ní i občanský průkaz k vytvoření kopie. To pak zapadá jak do znaku společného jednání obviněných, tak i jejich společného úmyslu. Jeho jednání sice v menší míře, nicméně podstatně přispělo k realizaci společného úmyslu, který měl za následek vznik škody u poškozené. Obviněnému nelze dát za pravdu ani v případě námitky, že s ohledem na skutečnost, že částka ve výši 520.000 Kč představovala skutečnou půjčku, kterou si poškozená vzala od M. K., není správný závěr o způsobení značné škody. K tomu je třeba uvést, že předmětná smlouva o půjčce ze dne 6. 6. 2013 posloužila v daném případě pouze k formálně právnímu pokrytí dalšího zdroje podvodných jednání ke škodě poškozené. Poškozená se tím zadlužila o dalších 520.000 Kč, byť inkasovala pouze částku 390.000 Kč. Soudy do výše způsobené škody správně zahrnuly i celou uvedenou částku z předmětné smlouvy, neboť tyto náklady poškozená vynaložila v mylném domnění pouze v důsledku působení obviněných a za účelem dosažení jejich podvodného obohacení.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 5. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký