ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1343.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1343/2014 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 22. října 2014 v neveřejném zasedání o dovoláních M. H., a J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č. j. 9 To 96/2014-448, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 231/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 12. 2013, č. j. 4 T 231/2012-404, byli obvinění M. H. a J. K. uznáni vinnými přečinem pytláctví podle §304 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že „dne 18. 8. 2011 v době od 19:40 hodin do 19:45 hodin společně po předchozí vzájemné domluvě přijeli osobním motorovým vozidlem tov. zn. Ford Galaxy, bez reg. zn., majitele M. H. na polní cestu v k. ú. O. V., okr. N., v části zvané U. H. p., kde vozidlo odstavili do kukuřičného pole, načež obž. M. H. z vozidla odešel s dosud neustanovenou dlouhou kulovou zbraní do prostoru V., kde neoprávněně ulovil dva kusy muflona obecného, zatímco obž. J. K. zůstal ve vozidle a hlídal, přičemž oba obžalovaní byli od svého příjezdu sledováni členem Mysliveckého sdružení V. a mysliveckou stráží B. D., a v okamžiku jejich odhalení M. H. z místa utekl, ukryl se na neznámém místě a dne 19. 8. 2011 v 03:45 hodin byl zadržen policisty ÚO N. v obci V., čímž způsobili Mysliveckému sdružení V. škodu ve výši 179.800,- Kč“. Za to byli oba obvinění podle §304 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku jim byl současně uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, a to ve 100 denních sazbách po 500,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněným uložen dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva myslivosti podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění, v trvání čtyř roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit Mysliveckému sdružení V., škodu ve výši 179.800,- Kč.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 3. 2014, č. j. 9 To 96/2014-448, jímž obě podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 3. 2014 (§139 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění M. H. a J. K. následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a obviněný M. H. navíc i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. H. (dovolatel) v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že formulaci skutku ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá jeho následná právní kvalifikace. Pokud je mu totiž kladeno za vinu mimo jiné to, že odešel do lesa „s dosud neustanovenou dlouhou kulovou zbraní“, mělo být jeho jednání posuzováno jako jednočinný souběh trestných činů pytláctví a také nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku. O tento trestný čin však obžaloba rozšířena nebyla a přes žádost obhajoby se k tomu nevyjádřil ani soud. Dále dovolatel namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se spoluobviněným J. K. odstavili vozidlo do kukuřičného pole a on z něj poté odešel s nějakou přivezenou zbraní. Je si vědom toho, že dovolání primárně není určeno k nápravě skutkových zjištění učiněných soudy činnými ve věci, ovšem na straně druhé je přesvědčen, že již rozhodnutí soudu prvního stupně je v daném případě zatíženo vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry; tedy že je zde dána situace, která výjimečný přezkum skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení umožňuje, resp. vyžaduje. Soudy podle dovolatele nedostály povinnostem vymezeným v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V této souvislosti namítl, že výpovědi svědků D. a K. vykazovaly zásadní rozpory, s nimiž se soud prvního stupně náležitě nevypořádal. Záznam o provedení rekognice neodpovídal skutečnosti, protože u ní nebyl přítomen advokát, ačkoli je na záznamu uveden. Nebyly provedeny příslušné analýzy odebraných biologických stop, krevní skupiny ani DNA test. Soudy dále neprovedly žádný přímý důkaz o tom, že by dovolatel po zvěři vůbec střílel. Nebyla nalezena příslušná zbraň ani nábojnice. Náboje ráže 7X57 nalezené svědkem H. ve vozidle Ford Galaxy byly v kompletním balení, v němž žádný nechyběl. Nepřímé důkazy netvoří takový ucelený řetězec, aby zcela vylučovaly jiné varianty průběhu skutkového děje. Soudy kromě toho opomněly provést důkaz vytvořením časové osy, která by prokázala, že události nemohly proběhnout v takovém sledu, jak byly popsány v obžalobě. Soud prvního stupně podle názoru dovolatele porušil také ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., když své rozhodnutí odůvodnil nepřesvědčivě a zmatečně. Z odůvodnění totiž není dostatečně zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. V důsledku těchto pochybení pak porušil právo obviněného na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle dovolatele založen tím, že soud prvního stupně při vyhlášení rozsudku uvedl, že kulovnice ráže 308W bude obžalovanému J. K. zabavena, avšak v písemném vyhotovení rozsudku takový výrok chybí. Dále soud při vyhlášení rozsudku konstatoval, že automobil Ford Galaxy, který byl použit při páchání trestné činnosti, nebude zabaven pro jeho malou hodnotu. Ani to však ve výrokové části písemného vyhotovení rozsudku uvedeno není.
Odvolací soud podle dovolatele v následném řízení zatížil své rozhodnutí vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když neodstranil nesprávnost právního posouzení skutku, ačkoli tak měl a mohl učinit. Namísto toho podané odvolání zamítl. Pro takové rozhodnutí přitom podle dovolatele „nebyly splněny zákonem stanovené procesní podmínky spočívající v tom, že obžalovaní společným jednáním ulovili zvěř a tím se dopustili spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku“. Dovolatel namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako účastenství na trestném činu „ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák.“
Vzhledem k výše uvedeným důvodům závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. K. po úvodní rekapitulaci dosavadního rozhodování soudů připomněl, že dne 9. 8. 2011 utrpěl úraz kotníku, který mu byl zafixován do tzv. „nechodící“ sádry. Na nohu nemohl došlapovat a byl nucen používat berle. Celková doba jeho léčení byla jeden měsíc a na doporučení lékaře kotník ještě další měsíc vůbec nezatěžoval. Rozhýbávat ho začal až poté. Protože mu při rekonvalescenci byla dlouhá chvíle, využil inkriminovaného dne 18. 8. 2011, kdy - jak uvedeno - měl na noze přiložený sádrový obvaz, nabídky kamaráda M. H., že ho vezme autem na výlet. Pokud cestou zastavili na polní cestě v k. ú. V., bylo to podle dovolatele proto, že M. H. se předtím udělalo nevolno. Když odmítal jet k lékaři, trochu se kvůli tomu pohádali a M. H. se potom šel projít. Dovolatel neviděl, že by s sebou odnášel nějakou pušku či jiný podobný dlouhý předmět. V autě rozhodně nezůstal proto, že by měl hlídat, jak je mu kladeno za vinu. Jednak k tomu neměl důvod a ani to po něm nebylo požadováno. Nikomu také netelefonoval. Svůj mobilní telefon měl v té době doma a M. H. v autě. V uvedené souvislosti zdůraznil, že nebylo ničím prokázáno, že by se jakkoli na projednávané trestné činnosti podílel. Odvolací soud si podle něj vymyslel, že se ve vozidle našly dva přístroje na noční vidění a že k jednomu z nich se dokonce hlásil. Dovolatel trvá na tom, že takový přístroj nevlastní a v autě ve skutečnosti žádný nebyl. Ostatně ani v listině o zajištění důkazů sepsané policejním orgánem nebyl přístroj pro noční vidění evidován. Mysliveckou stráží a policejním orgánem byl přistižen, jen jak nečinně sedí a v autě. To znamená, že svým jednáním přečin pytláctví podle §304 odst. 1 tr. zákoníku spáchat nemohl. Přesto byl po hodnocení důkazů provedeném v rozporu se zásadou presumpce neviny a principu in dubio pro reo za tento přečin jako spolupachatel odsouzen. Odvolací soud jeho řádný opravný prostředek zamítl, aniž by pro takový postup byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 9 To 93/2014, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 T 231/2012, a rozhodl ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., resp. 265r odst. 4 tr. ř.
Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byly doručeny v srpnu 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podaným dovoláním ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.
Obvinění M. H. a J. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, kterým byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) obviněných proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byli uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázali oba, resp. případně pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který navíc uplatnil obviněný M. H. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá jednak na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, a jednak na situace, kdy soud druhého stupně zamítl řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal řádné opravné prostředky obviněných ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo některou z vad, s nimiž zákon spojuje existenci některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na které dovolatelé rovněž odkázali.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku rozsudku, popř. blíže rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku soudem je či není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jsou-li teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci aplikována na nyní posuzovaný případ, lze mít za to, že dovolatelé s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z valné části nenamítli žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Své mimořádné opravné prostředky založili především na zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotně právním posouzení jejich jednání, resp. na výtkách vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení. Jinými slovy, soudy měly v jejich neprospěch porušit zejména princip in dubio pro reo , když při neakceptování jejich obhajoby vyhodnotily důkazy k jejich tíži, ačkoli takový postup nebyl podle dovolatelů namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, přesněji z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Primárně s existencí shora namítaných pochybení, s poukazem na zásadu presumpce neviny a při prosazování vlastních odlišných skutkových verzí pak dovolatelé ve smyslu jimi použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy v prvé řadě domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti, resp. vlastním podílu každého z nich na ní, za prokázané (viz zejména str. 7 dole a 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněných jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 2 až 4 shora napadeného usnesení). Přesvědčivě vylíčil, proč ani on konstantní obhajobě obviněných uplatňované po celé trestní řízení neuvěřil. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce dovolatele M. H. týkající se neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento obě dovoláními napadená rozhodnutí soudů, jak bylo konstatováno výše, splňují.
Za hmotně právní námitku podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat námitku obviněného (dovolatele) M. H. , podle níž se soud prvního stupně dopustil nesprávnosti při právním posouzení otázky, v jaké z forem trestné součinnosti dovolatelé jednali; tj. zda oba jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku nebo některý z nich jako účastník podle §24 odst. 1 tr. zákoníku na trestném činu. Předmětnou námitku by však v dovolání mohl právně akceptovatelným způsobem uplatňovat pouze spoluobviněný J. K., jehož činnost spočívala v prvé řadě v zajišťování spoluobviněného M. H. při realizaci společného záměru. Dovolatel M. H. naopak podle skutkových zjištění soudů byl právě tím, kdo nelegálně zastřelil dva kusy samce muflona obecného a provedl jejich vývrh přímo na místě. Takové jeho počínání jako hlavního pachatele rozhodně nemohlo být kvalifikováno „jen“ jako účastenství na trestném činu jiné osoby.
Jestliže nesprávnost hmotně právního posouzení svého jednání obviněný M. H. dále dovozuje i z toho, že nebyl uznán vinným vedle přečinu pytláctví podle §304 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku také přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se touto jeho argumentací nezabýval. Dovolatel zde poněkud nestandardně a ke své tíži reklamuje, že jeho trestné jednání bylo namístě posuzovat ještě přísněji, než se v daném případě stalo. Otázkou, zda tomu tak skutečně mělo být, je - při absenci odvolání a následně i dovolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného - bezpředmětné se zabývat. Odvolací soud i dovolací soud jsou totiž při svém rozhodování vázány zásadou zákazu reformace in peius vyjádřenou v ustanoveních §259 odst. 4 tr. ř. resp. 265p odst. 1 tr. ř., podle níž z podnětu opravného prostředku podaného obviněným nelze rozhodnutí změnit k jeho tíži.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Obviněný M. H. existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval v absenci výroku vztahujícího se ke spoluobviněnému , když namítl, že spoluobviněnému J. K. měla být „zabavena“ kulovnice ráže 308 W. Tuto skutečnost měl podle něj soud prvního stupně konstatovat při vyhlašování rozsudku.
Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že i kdyby soud prvního stupně u spoluobviněného J. K. ve vztahu ke shora zmíněné kulovnici vadně neuložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 nebo odst. 3 tr. zákoníku, nebo ohledně této zbraně neuložil ochranné opatření podle §101 tr. zákoníku (zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty), nemohl by obviněný M. H. tuto skutečnost relevantně namítat, a to ani v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku (k tomu srov. §247 odst. 1 tr. ř.). Pro rozsah jeho oprávnění podat dovolání pak platí limit (hranice) vyplývající z ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož obviněný může dovolání podat pouze pro nesprávnost takového výroku rozhodnutí soudu, který se ho (tzn. jeho osoby) bezprostředně dotýká .
Kromě toho z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 12. 2013 plyne, že znění výroku v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně se obsahově zcela shoduje s tím, jak byl rozsudek vyhlášen. Není tedy pravdou, že by soud obviněnému J. K. v rámci vyhlašování rozsudku (výroku) uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, případně ochranné opatření v podobě zmiňované dovolatelem M. H. Ani druhé dílčí námitce, podle níž soud při vyhlášení rozsudku měl stanovit, že automobil zn. Ford Galaxy, který byl použit ke spáchání trestné činnosti, mu nebude zabaven pro jeho malou hodnotu, avšak v písemném vyhotovení rozsudku se výrok v tomto znění nevyskytuje, nelze přiznat dovolatelem přisuzovaný význam. Uplatněná argumentace zde již směřuje do sféry účelových právních konstrukcí, s cílem najít v napadených rozhodnutích nějakou chybu takříkajíc „za každou cenu“. Stručně řečeno, nepřichází v úvahu, že by soud vyhlásil odsuzující rozsudek, v jehož rámci obviněnému uloží některý z trestů, přičemž na druhé straně v témže rozsudku samostatným výrokem rozhodne zároveň o tom, že určitý další trest již obviněnému z nějakého důvodu ukládán nebude.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obvinění M. H. a J. K. svá dovolání opřeli o námitky, které pod jimi použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podřaditelné nejsou. Obviněný M. H. pak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatnil dílem nepřípustně a dílem neopodstatněně. To zároveň znamená, že oběma dovoláním nelze přiznat opodstatnění ani z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je proto obě odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler