ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1351.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1351/2013 -11
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání obviněného M. B ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 4 To 181/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 136/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, č. j. 15 T 136/2012-167, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 11. 7. 2011 z blíže nezjištěného místa odeslal ve 12:35 hodin a 16:52 hodin e-maily na služební e-mail Ing. O. L., který byl v té době zaměstnán na Magistrátu města K. V. jako vedoucí oddělení územního řízení Úřadu územního řízení a stavebního úřadu a dále dne 6. 12. 2011 z blíže nezjištěného místa v 15:19 hodin zaslal z e-mailu na e-mailovou adresu Ing. O. L. další e-mail, ve kterých Ing. L. uráží vulgárními výrazy, vyhrožuje mu fyzickým napadením, diskreditací v zaměstnání a diskreditací ve městě K. V., s tím, že pokud mu Ing. O. L. náležitě neodpoví a nezaplatí dluhy, tak jej navštíví v zaměstnání nebo v jeho bydlišti a fyzicky ho napadne“. Za to byl obviněný podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 4 To 181/2013, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 5. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, tak jak byl popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky přečinu vydírání, pro který byl odsouzen. Soud při svém rozhodování vycházel z jediného důkazu, a sice z výpovědi poškozeného. Ten je však osobou nedůvěryhodnou, neboť své podnikání financuje dvěma způsoby, a to vedením řádného účetnictví a jakýmsi „černým fondem“, ze kterého vyplácí své zaměstnance. V celém řízení nebyla podle dovolatele zjištěna především subjektivní stránka inkriminovaného přečinu v jeho jednání, neboť došlo „k pochybení při zjišťování jejích skutkových podstat“.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu „podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, č. j. 15 T 136/2012-167, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 To 181/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek“. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. „v tomto smyslu sám rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 20. 11. 2013. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a stanovení rozsahu tohoto přezkumu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na obsah výše uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že mu neodpovídá námitka obviněného, podle níž soudy o jeho vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. ř. rozhodly toliko na základě jediného důkazu, a to údajně nevěrohodné svědecké výpovědi poškozeného Ing. L. Tato námitka se totiž týká procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkového stavu, který soudy považovaly za prokázaný a při hmotně právním posuzování jednání obviněného z něj vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. soudem zjištěný skutkový stav věci zjevně nemá žádnou vazbu na deklarované výsledky provedeného dokazování, či je dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
Takovou vadou napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a logicky vysvětlil, proč s ohledem na další ve věci provedené důkazy neuvěřil obhajobě obviněného, že inkriminované e-maily poškozenému nezaslal on, nýbrž jiná osoba. Z rozsudku je dále zřejmé, že soud při zjišťování skutkového stavu nevycházel výhradně z výpovědi poškozeného Ing. O. L., jak tvrdí dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, ale především z důkazů listinných, zejména pak z obsahu e-mailových zpráv ze dne 11. 7. 2011 a ze dne 6. 12. 2011, v nichž dovolatel poškozenému mimo jiné hrozil i fyzickou újmou a diskreditací v zaměstnání a ve městě K. V., pokud mu nesplatí údajný dluh, který vůči němu měl mít (v podrobnostech viz str. 3 a 4 rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako soud prvního stupně. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a z nich plynoucím právním závěrům neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 2 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit poněkud neurčitě formulovanou námitku obviněného, podle níž v jeho jednání chyběla subjektivní stránka (tzn. zavinění ve formě úmyslu) přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud jí však nemohl přiznat dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Čin je dokonán buď násilným jednáním či pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel jiného donutil počínat si některým z výše uvedených způsobů. S ohledem na specifika projednávané věci je dále namístě připomenout, že pohrůžkou násilí se rozumí nejen pohrůžka bezprostředního násilí, které má být vykonáno ihned, ale i takového, k němuž má dojít teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka „jiné těžké újmy“ pak zpravidla spočívá v hrozbě takovou újmou, jež je svým významem srovnatelná s účinky užití násilí, např. v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy (která může spočívat například i ve zhoršení výdělečných možností poškozeného), vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (§15 tr. zákoníku).
Skutkový stav, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele k dispozici, lze stručně shrnout tak, že dovolatel ve dnech 11. 7. 2011 a 6. 12. 2011 zaslal poškozenému Ing. O. L., v prvém případě na adresu do zaměstnání a ve druhém na soukromý e-mail, celkem tři elektronické zprávy, jimiž se vedle vulgárních urážek poškozeného domáhal splacení údajných dluhů s tím, že pokud tak poškozený neučiní do pátku 15. 7. 2011 nebo mu do té doby náležitě neodpoví, navštíví ho v zaměstnání nebo v bydlišti, kde ho fyzicky napadne (viz formulace „…jinak přijedu a nakopu ti tu tvou řiť..“ ), a současně ho zdiskredituje v zaměstnání a ve městě K. V., kde poškozený v té době pracoval jako vedoucí oddělení územního řízení Úřadu územního řízení a stavebního úřadu magistrátu (viz např. formulace „..dokud mi nezaplatíš všechny peníze, které mně dlužíš, budu informovat všechny v K. V., co jsi za hajzla…“ , případně „…tak jak rychle jsi skončil u vojáků, tak skončíš i v K. V. na úřadě, o to se postarám...“ aj.).
Takto zjištěné okolnosti úmyslného jednání obviněného vůči poškozenému právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku plně odůvodňují. Z důkazů založených v procesním spise je zřejmé, že dovolatel se nejprve pokusil od poškozeného Ing. L. vymoci svoji tvrzenou pohledávku vůči společnosti NEXUS EXAGE, spol. s r. o., prostřednictvím svého právního zástupce smírnou cestou. Na odmítavý postoj poškozeného však zareagoval způsobem, kdy vědomě rezignoval na řešení vzniklého sporu dalšími právními kroky, ale ve snaze co nejrychleji se domoci svých nároků zvolil cestu pohrůžek fyzickým napadením a společenskou diskreditací adresovaných poškozenému, pokud mu dlužnou částku ve stanoveném termínu neuhradí. Takové protiprávní jednání se ovšem již vymklo ze sféry soukromého práva a přesáhlo do roviny práva trestního, jehož použití jako tzv. prostředku ultima ratio tak bylo v posuzovaném případě zcela namístě. Není přitom rozhodné, zda dovolatelem požadovaná částka skutečně měla svůj právní důvod či nikoli.
Protože dovolání obviněného M. B. bylo dílem opřeno o argumentaci, kterou pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler