ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1410.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1410/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný P. S. ,proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 10 To 246/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 115/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 3 T 115/2013 , byl obviněný P. S. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
„jako s. Městské policie J. v době od 00:30 hod. do 00:40 hod. v ulici S. Č. v J. dne 1. 10. 2011, kam byl vyslán d. službou Městské policie J. společně s dalšími členy motorizované hlídky - se s. Z. E. a s. M. M., kde měl dle hlášení d. služby v té době ještě neznámý muž strkat do neznámé ženy, protiprávně jednal v souvislosti se svými pravomocemi uvedenými v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii, neboť neoprávněně použil donucovací prostředky podle §18 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, proti poškozenému R. J., tak, že při příjezdu na určené místo vyběhl z vozidla Městské policie J. s úmyslem omezit útočníka na svobodě, ale ačkoliv již viděl, že se na místě v tu chvíli žádné protiprávní jednání neodehrává, přesto běžel k R. J., který se však v té době zcela zjevně nedopouštěl žádného protiprávního jednání, ženu žádným způsobem nenapadal a šel ve větší vzdálenosti za ní, při běhu ho bez jakéhokoli zákonného oprávnění nad rámec ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb. vyzval k tomu, aby si ihned lehnul na zem, a když této výzvě nevyhověl, protože zjevně ani nerozuměl, použil vůči R. J. hmaty a chvaty, až tento upadl na zem, a přesto, že se nijak nebránil a nekladl žádný odpor, přiložil mu pouta, čímž poškozenému R. J., způsobil závažnou újmu porušením jeho občanských práv na osobní svobodu a vykonával tak svou pravomoc mimo rámec zákonného zmocnění, způsobil mu oděrku na tváři a na krku s drobným krvácením, kdy toto zranění si nevyžádalo omezení na běžném způsobu života, a až následně ho po zjištění skutečného stavu propustil a věc dále neřešil, přičemž v průběhu další doby sepsal záznam o použití donucovacího prostředku a úřední záznam z důvodu odůvodnění oprávněnosti svého zákroku“ .
Za to byl podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 10 To 246/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 9. 2013 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. S. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především namítl, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, když odvolacím soudem byly vyhodnoceny pouze důkazy v jeho neprospěch, aniž by soud přihlédl k důkazům svědčícím v jeho prospěch. Nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud zejména nevyložil, v čem byl předmětný zákrok nepřiměřený a tedy nezákonný, a proto je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Poškozený J. spolu se svědkyní P. shodně uvedli, že potyčka mezi nimi pokračovala i při příjezdu policistů na místo činu a že zákrok obviněného byl v pořádku, v rámci služebních povinností. Svědkyně P. dále uvedla, že jí strážníci vlastně pomohli. Obviněný tak podle svého názoru dozajista nemohl svým jednáním způsobit závažnou újmu porušením občanských práv na osobní svobodu ve vztahu k poškozenému, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. Obviněný dále vyjádřil nesouhlas s hodnocením výpovědi svědka M., kterou považuje za osamocenou, lživou a motivovanou odplatou za domnělé poštvání kriminálky na jeho osobu. Soud přesvědčivě nevyložil, z jakého důvodu jsou výpovědi ostatních svědků – M., D. a E. - účelové, zatímco výpověď svědka M. přesvědčivá. Obviněný rovněž uvedl, že absentuje volní složka ke spáchanému jednání a rovněž absentuje stupeň společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu obviněný uvedl, že soud po skutkové a právní stránce řádně nevyhodnotil situaci na místě konfliktu, a to zejména s ohledem na místní a časovou souvislost. Obviněný popsal, že již na kamerovém systému na služebně zaznamenal potyčku mezi poškozeným J. a jeho družkou, svědkyní P. To vše bylo umocňováno vysílačkou dozorčí služby, že násilí eskaluje, nechť si pospíší. Obviněný po opuštění vozidla z úhlu 45 stupňů se slovy „jménem zákona městská policie“, nikoliv zezadu, doběhl při pronásledování svědkyně P. poškozeným J., který zcela prokazatelně dle svědků dobíhal svou družku v úmyslu pokračovat v násilí. V tomto okamžiku poškozený napřáhl ruku, kterou mu obviněný i s tělem nejmírnějším donucovacím prostředkem stáhl dolů. Sama svědkyně P. uvedla, že do ní poškozený J. strkal a obviněný ho od ní odtrhl. Z pohledu obhajoby se jeví jako zcela zásadní rychlý souběh událostí a skutečnost, že nešlo o izolovaný zákrok proti poškozenému. Obviněný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je naprosto nepřezkoumatelné, protože soud neprovedl žádné jednotlivé hodnocení důkazů, a proto nemohl jednotlivé důkazy hodnotit ve vzájemných souvislostech. Z odůvodnění rozhodnutí tak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé. Závěrem obviněný poukázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu - II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04 a II. ÚS 669/05, která dle jeho názoru poukazují na oprávněnost jeho dovolacího důvodu.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že dovolání obviněného nevyhovuje podmínkám dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný na více místech otevřeně deklaruje zásadní nesouhlas s tím, k jakému skutkovému základu soud dospěl provedeným dokazováním, polemizuje se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů soudem a všeobecně vyjadřuje vůli dobrat se odlišných skutkových zjištění, než jaká jsou zachycena v popisu skutku v meritorním rozhodnutí. Pokud činí nějaké závěry stran užití norem hmotného práva, vychází při jejich konstrukci nikoli z popisu skutku, který stabilizoval soud, nýbrž z alternativních skutkových okolností, k nimž sám dospěl odchylným posouzením provedených důkazů. Námitky obviněného jsou tedy pouze zdánlivě právní, ve skutečnosti jde o výhrady skutkové povahy, jež jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a nelze je podřadit ani pod žádný další z důvodů definovaných v §265b tr. ř. Obviněný v podstatě opakuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby a vyjádřenou především v jeho řádném opravném prostředku. Těmito námitkami se soud druhého stupně v potřebné míře zabýval, na výhrady obviněného srozumitelně odpověděl a proti jeho závěrům, jak je vyjádřil v odvodnění napadeného rozhodnutí, nelze mít žádných zásadních výhrad. Argumentací vtělenou do svého dovolání tedy obviněný neosvědčil existenci zákonného důvodu, jehož se dovolává.
Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., přičemž dílem je také nepřípustné. Současně vyjádřil výslovný souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutí věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný P. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
V posuzované věci obviněný P. S. zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky tak nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Nad rámec dovolací argumentací nezaložené přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu nutno pouze podotknout, že z žádné svědecké výpovědi nebylo možno učinit závěr, že na místě činu došlo k přímému ohrožení bezpečnosti kohokoli z přítomných, ohrožení majetku, rvačce, výtržnosti nebo jinému jednání, jímž by byl vážně narušován veřejný pořádek. Obviněný nepoužil vůči poškozenému slovní zákonné výzvy, aby ten zanechal svého jednání, ostatně objektivně k tomu v daném časovém okamžiku poškozený nezavdal příčinu. Přesto ho obviněný okamžitě fyzicky paralyzoval. Počínal si tak v rozporu se zákonnou úpravou služebních zákroků podle §18 zákona č. 553/1991 Sb. o obecní policii.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného P. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký