ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1457.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1457/2013 -46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. F. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 13. 8. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 30/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. června 2012 sp. zn. 10 T 30/2009 byl obviněný Ing. F. V. uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), který byl spatřován ve skutečnosti, že
„- počátkem roku 2006, v úmyslu získat informace o údajném trestním řízení vedeném proti JUDr. M. Č., zkontaktoval svého známého policistu, vystupujícího pod jménem P. Č. (za použití §55 odst. 2 tr. řádu) a v době od 1. 2. 2006 následně jednal s pověřeným policistou Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, vystupujícím pod jménem J. N. (za použití §55 odst. 2 tr. řádu), který mu byl představen P. Č. jako policista schopný požadované informace zjistit a současně ovlivnit prověřování ve prospěch JUDr. M. Č. a tomuto pověřenému policistovi nabídl úplatek ve výši 500.000,- Kč za opatření části spisového materiálu, případně další částky v případě další spolupráce, přičemž o tom, že jedná s Policií ČR za účelem získání uvedených informací průběžně JUDr. M. Č. informoval.
- následně dne 9. 3. 2006 v 9.15 hod. v restauraci U., v T., P., M. S., po předchozí dohodě předal pověřenému policistovi, vystupujícímu pod jménem J. N. (za použití §55 odst. 2 tr. řádu), částku ve výši 500.000,- Kč za část spisového materiálu o prověřování JUDr. M. Č., současně mu nabídl částku 2.500.000,- Kč za umožnění prostudovat kompletní trestní spis a další finanční prostředky do výše 7.000.000,- Kč za ukončení prověřování ve prospěch JUDr. M. Č. a jeho firem a takto získaný spisový materiál o třech listech předal JUDr. M. Č. dne 9. 3. 2006 okolo 11.00 hod. v jeho kanceláři ve společnosti firmy MCA, a. s., v P.,v P. “.
Za výše uvedený trestný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Týmž rozsudkem byl obžalovaný JUDr. M. Č. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, ve které byl obžalobou spatřován trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán.
O odvolání Ing. F. V. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 12. září 2012 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro výše popsaný skutek.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání v neprospěch obviněného Ing. F. V. nejvyšší státní zástupce, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Ing. F. V. důvodným, a proto zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 12. 9. 2012, když v rámci svého rozhodnutí zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Městský soud v Praze pak znovu v této věci rozhodl rozsudkem sp. zn. 5 To 314/2012 ze dne 13. 8. 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 10 T 30/2009 toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a výkon tohoto trestu mu odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal Ing. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel podrobně popsal dosavadní průběh řízení zahájeného již dne 24. 2. 2006, ve kterém mj. došlo k pravomocnému zastavení trestního stíhání, zrušení zastavovacího usnesení tehdejší nejvyšší státní zástupkyní v rámci jejího oprávnění podle §174a tr. ř., pravomocnému vrácení věci státnímu zástupci k došetření pro vady zahajovacího usnesení, novému zahájení trestního stíhání dne 9. 4. 2010 a posléze k podání obžaloby a vydání výše citovaných soudních rozhodnutí. V rámci této rekapitulace průběhu řízení dovolatel polemizuje s odůvodněním rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 3 NZA 52/2008, kterým bylo zrušeno předcházející usnesení o zastavení trestního stíhání, a vytýká, že v tomto usnesení nejvyšší státní zástupkyně udělovala pokyny k hodnocení důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dále uvedl, že se dosud nikdo nezabýval právním problémem, „jak naložit s důkazy, zejména pak se svědeckými výpověďmi, které byly provedeny v mezidobí od března 2006 do 9. 4. 2010“. V další části dovolání uvedl, že takto vedené trestní stíhání odporuje čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a rovněž judikatuře Ústavního soudu, když délka trestního stíhání byla bez zavinění dovolatele nepřiměřená. Vyjádřil přesvědčení, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť délka řízení je nepřiměřená a je zásahem do práva obviněného zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedl, že se neztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, podle kterého v daném případě nešlo o policejní provokaci. Konstatoval, že nejvěrnějším důkazem jsou přepisy odposlechů ze schůzek mezi dovolatelem a svědky N. a Č., nikoli výpovědi těchto svědků, které jsou s na místě schůzek pořízenými odposlechy v rozporu. Citoval obsah komunikace mezi ním a policistou vystupujícím pod jménem N. ze dne 27. 2. 2006 s tím, že obsah prvotní schůzky jeho a svědka K. (později Č.) a svědkyně B. nebyl nijak zachycen a svědek K. přes dřívější pokyn Nejvyššího soudu nebyl vyslechnut, když nelze přihlížet k jeho spekulacím uváděným do dříve pořízeného protokolu o výpovědi utajeného svědka. V této souvislosti provedl dovolatel vlastní hodnocení důkazní situace, popírá i nadále jakýkoli korupční návrh, a uzavírá, že za takové situace nelze postupovat jinak, než uznat, že při této první schůzce k žádnému závadnému jednání ze strany dovolatele nedošlo. Na základě dalších důkazů nelze podle dovolatele dospět k jinému právnímu závěru, než že dovolatel byl „nezákonným jednáním policie vyprovokován a vtažen do uměle vytvořené korupční pasti“. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí MS Praha zrušil a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal MS Praha k novému rozhodnutí ve smyslu zastavení trestního stíhání podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.“ nebo „aby Nejvyšší soud ČR podle ust. §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se Ing. V. v celém rozsahu zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.“
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) ani vytýkat jiná procesní pochybení. Námitky, kterými se dovolatel domáhá zastavení trestního stíhání, jako nepřípustného z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Takovéto námitky by v obecné rovině bylo možno uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné; tento dovolací důvod však obviněný Ing. V. neuplatnil. Konstatoval nicméně, že uplatněné námitky týkající se nepřípustnosti trestního stíhání nejsou ani z věcného hlediska důvodné, a to proto, že podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Důvod nepřípustnosti trestního stíhání přitom musí z mezinárodní smlouvy vyplývat výslovně a jednoznačně. (Půjde zejména o případy, kdy mezinárodní smlouva stanoví, že osoba, která byla v jednom smluvním státě pro určitý trestný čin pravomocně odsouzena nebo zproštěna viny, nemůže již být pro tentýž trestný čin znovu stíhána v jiném smluvním státě.) Citované ustanovení mezinárodní smlouvy, na které dovolatel odkazuje, však žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání nestanoví. V žádném případě z něho nevyplývá, že důsledkem porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě by byla povinnost státu v trestním stíhání nepokračovat a zastavit je. Na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy se proto nelze odvolat jako na důvod pro zastavení trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ani per analogiam, takže nepřicházelo tedy v předmětné trestní věci v úvahu. Pokud dovolatel v souvislosti s rekapitulací průběhu řízení zpochybňuje postup nejvyšší státní zástupkyně při využití jejího oprávnění podle §174a tr. ř., poněkud nejasně poukazuje na problematiku důkazů provedených před novým zahájením trestního stíhání dne 9. 4. 2010 a zpochybňuje i některé jiné procesní postupy orgánů přípravného řízení, pak jde dle státního zástupce o námitky, které se nacházejí zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stejně jako kteréhokoli jiného dovolacího důvodu. Se značnou dávkou tolerance lze dle státního zástupce pod deklarovaný důvod podřadit námitku, podle které bylo jednání obviněného Ing. V. vyprovokováno Policií ČR. Dovolatel totiž tuto svoji námitku prakticky výlučně opírá o skutkovou polemiku týkající se obsahu jeho komunikace s policisty vystupujícími jako utajení svědci pod jmény P. Č. a J. N. V tomto směru však lze dle státního zástupce v celém rozsahu odkázat na již vyslovený právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 12/2013. Zde Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění lze uzavřít, že to byl obviněný, který jednal úmyslně, když z vlastní iniciativy oslovil s příslušnou žádostí policistu Č. a dále ve své aktivitě pokračoval, přičemž v postupu Policie ČR po celou dobu probíhajícího skutku nelze shledat, že by obviněný byl tímto postupem vyprovokován. Předcházející závěr odvolacího soudu, podle kterého jednání obviněného není trestným činem, protože bylo vyvoláno policejní provokací, označil Nejvyšší soud za neudržitelný (str. 7 usnesení). Při veřejném zasedání dne 13. 8. 2013 nebylo odvolacím soudem prováděno žádné dokazování a skutková zjištění v předmětné trestní věci tedy nedoznala žádných změn oproti skutkovému stavu, na jehož podkladě byl vysloven výše citovaný závazný právní názor dovolacího soudu. Žádný pokyn k výslechu svědka K. (Č.) Nejvyšší soud neudělil; dovolací soud naopak výslovně konstatoval, že vzhledem k neznámému místu svědkova pobytu nebylo v silách soudu uvedeného svědka předvolat. Současně dovolací soud konstatoval, že není důvodu zásadním způsobem pochybovat o výpovědích svědka z přípravného řízení. V této souvislosti označil dovolací soud za spekulativní tvrzení uvedená obviněným Ing. V. v rámci jeho vyjádření v dovolacím řízení, která měla zpochybňovat věrohodnost tohoto svědka. Uzavřel tedy, že námitka, podle které byla trestná činnost obviněného vyprovokována Policií ČR, je takto nedůvodná. S ohledem na výše uvedené proto tedy uzavřel, že dovolací námitky obviněného Ing. V., pokud je vůbec lze alespoň z části podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak dále zřejmé, že námitky, týkající se hodnocení procesních postupů v předchozím trestním řízení, hodnocení výpovědí (ve věci slyšených) svědků, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že provedené důkazy sám hodnotí odlišným způsobem a vyvozuje z nich vlastní (právní) závěry. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným. Co se týká výpovědi utajeného svědka policisty Č., nezbývá než uvést, že dovolací soud nedal ve svém předchozím zrušujícím usnesení výslovný pokyn k jeho vyslechnutí, ale uvedl toliko, že bude namístě se znovu pokusit o zjištění jeho pobytu a znovu jej předvolat a vyslechnout ke klíčovým otázkám stran dosud zjištěného skutkového děje, a pokud se to nezdaří, potom přiléhavě a důsledně vycházet z jeho (dosud) učiněných svědeckých výpovědí. Odvolací soud se tohoto svědka snažil předvolat, avšak jakákoli šetření k zjištění místa jeho pobytu se nesetkala s úspěchem, což odvolací soud řádně popsal a zdůvodnil. Vycházel tedy proto z jeho dříve učiněných výpovědí, které podrobně rozebral a vyvodil z nich patřičné závěry.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, a pokud by dovolatel uplatnil toliko tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pod deklarovaný dovolací důvod by bez dalšího nebylo možné podřadit ani námitku dovolatele, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Již z výše uvedeného je zřejmé, že se jedná o námitku procesního charakteru, která neodpovídá hmotně právní povaze deklarovaného dovolacího důvodu. Takovouto námitku by bylo možné uplatnit pouze pod dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nicméně vzhledem k tomu, že tuto námitku dovolatel uplatnil s poukazem na nepřiměřenou délku trestního řízení, která s ohledem na ustálenou (níže uvedenou) judikaturu zakládá povinnost dovolacího přezkumu, lze k této námitce uvést následující:
Podle výše citovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Další část tohoto ustanovení stanoví pouze podmínky, za kterých může být omezena veřejnost procesu. Citované ustanovení mezinárodní smlouvy, na které dovolatel odkazuje, tedy žádný důvod nepřípustnosti trestního stíhání nestanoví. V žádném případě z něho nevyplývá, že důsledkem porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě by byla povinnost státu v trestním stíhání nepokračovat a zastavit jej. Na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy se proto nelze odvolat jako na důvod pro zastavení trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a to ani per analogiam. Porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání neuvádí ani žádné jiné ustanovení Úmluvy nebo jiné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.
Pokud jde o délku trestního řízení, jakožto předmětu dovolacího přezkumu, se zabýval Ústavní soud v celé řadě svých nálezů. Viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/03-1 ze dne 12. 4. 2007, ve kterém Ústavní soud vyjádřil přesvědčení, že pokud lze dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních, tak vyplývá, že pokud je obsahem námitky uplatněné v dovolání skutečnost, že při výměře trestu měl soud zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení a tuto v rámci ukládání trestu kompenzovat, je Nejvyšší soud, s ohledem na svou vázanost normami ústavními, se takovouto námitkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabývat. Poněkud odlišné stanovisko zaujal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 715/06-1 ze dne 10. 5. 2007, podle kterého právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je „integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 5/96, IV. ÚS 358/98, I. ÚS 600/03 a další) a není-li Nejvyšší soud, byť co do podmínek dovolacího přezkumu omezen taxativním výčtem dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu), vyvázán z povinnosti poskytnout ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), nezbývá – v jednotlivých případech – než přistoupit k takovému výkladu těchto podmínek, na jehož základě se možnostem ochrany základních práv a svobod dostane odpovídající přednosti; je-li standardním důvodem zásahu z ústavněprávních pozic okolnost, že obecné soudy nevyložily podústavní právo ústavně konformně, je logicky na obecných soudech, aby se k právě takovému (ústavně konformnímu) výkladu uchýlily. Ústavní soud dále v tomto (citovaném) nálezu vyjádřil přesvědčení, že jestliže Nejvyšší soud má za to, že použitelnost dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k námitce nepřiměřené doby trestního stíhání předpokládá nepřípustnou extenzi, není od věci obrátit pozornost k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť úvahu o „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ další hodnocení okolností rozhodných z hlediska norem (podústavního) trestního práva současně ve vztahu k normám (a principům) ústavního pořádku (resp. odtud vyvozených závěrů) zjevně nevylučuje.
Pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není nikde přesně definován, je nutno si tedy vypomoci judikaturou, přičemž jedním z klíčových rozhodnutí je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, je zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím je nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998, kde byla za nedůvodné průtahy označena situace, kdy soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř tří let.
V posuzované věci délka trestního řízení sice souhrou objektivních okolností dosáhla sedmi let, nelze však říct, že by tato délka byla způsobena nečinností na straně státních orgánů nebo naopak obstrukčním chováním na straně dovolatele. Odvolací soud se touto délkou trestního řízení dostatečně zabýval na str. 11 odůvodnění svého rozhodnutí, když tuto promítl do uloženého trestu, který dovolateli oproti původnímu rozsudku zmírnil (a to jak co se týče výměry samotného trestu odnětí svobody, tak i stanovené zkušební doby). Takto uplatněnou námitku lze tedy označit za zjevně neopodstatněnou.
Za právně relevantně uplatněnou, avšak rovněž za zjevně neopodstatněnou, lze považovat i námitku dovolatele, že se v daném případě jednalo o tzv. policejní provokaci. Touto otázkou se pečlivě zabýval nejen soud odvolací, ale ostatně i ve svém předchozím zrušujícím usnesení soud dovolací. Takto oba soudy dospěly k závěru, že se v daném případě o policejní provokaci nejednalo, neboť z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že to byl právě dovolatel, na jehož straně byl od počátku zjevně dán úmysl dopustit se korupčního jednání, k tomuto úmyslu nebyl nikým vyprovokován a takto tedy následné další události zahájil. Je tak zjevné, že úmyslem dovolatele bylo již od počátku získat policejní informace oproti úplatku a první krok v dané věci učinil on, aniž by jej k tomu kdokoli vyprovokoval.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka