ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1483.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1483/2014 -35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. prosince 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Mgr. M. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 67 To 199/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 92/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 24 T 92/2013, byl obviněný Mgr. M. H. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání popsané pod bodem ad I/ výroku o vině a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem ad II/ výroku o vině. Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti v soukromém podnikání, včetně živností, funkcí a členství v orgánech společností, korporacích a družstvech, a zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, korporacích a družstvech na dobu pěti let. Soud dále obviněnému uložil podle §85 odst. 2 tr. zákoníku povinnost nahradit poškozené společnosti NEMOROS Invest, s. r. o., IČ: 28569431, se sídlem Praha 1, Štěpánská 629/59, škodu v částce 653.023 Kč. O nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
K odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 67 To 199/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání podrobně popsané ve výrokové části rozsudku, spočívající v tom, že obviněný, ačkoli jako hlavní manager sítě realitních kanceláří RE/MAX Art provozované poškozenou společností NEMOROS Invest, s. r. o., IČ: 28569431, v Praze 7, Dukelských hrdinů 3, z titulu mandátní smlouvy ze dne 30. 4. 2009 jako mandatář pro mandanta, společnost NEMOROS Invest, s. r. o., byl povinen spolupracovat s mandantem jako držitelem franšíž RE/MAX Art v rozsahu čl. IV. mandátní smlouvy, jednak bez pověření jednatele společnosti přikázal makléřům realitní kanceláře uvádět v dohodách o složení blokovacích depozit, na fakturách k úhradám provizí a dalších listinách vztahujících se k realitním obchodům, čísla bankovních účtů, na které měly být klienty realitní kanceláře hrazeny zálohy, blokovací depozita či provize za zprostředkování, ačkoli si byl vědom, že oba účty patří společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., IČ:28389727, jejímž je obžalovaný jak jednatelem, tak jediným disponentem, s cílem získat na úkor poškozené společnosti NEMOROS Invest, s. r. o., zdroj finančních prostředků z uskutečněných realitních obchodů, specifikovaných v bodech ad 1) - 11) výroku, přičemž s obdrženými finančními prostředky naložil nezjištěným způsobem, a jednak převzal klíče od realitních makléřů a v jednom případě klientky realitní kanceláře, vyjmenovaných v bodech 12) až 15) výroku, zálohy na rezervace bytů a provize za zprostředkování uzavření nájemních smluv, obdržené svěřené finanční prostředky poškozené společnosti nevyúčtoval, nýbrž s nimi naložil nezjištěným způsobem, čímž poškozené společnosti NEMOROS Invest, s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 662.023 Kč, z níž jí dne 18. 8. 2011 uhradil částku 127.000 Kč.
Za to byl obviněný podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti v soukromém podnikání, včetně živností, funkcí a členství v orgánech společností, korporacích a družstvech, a zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, korporacích a družstvech na dobu pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, kterou svým jednáním způsobil. O uplatněném nároku poškozené společnosti NEMOROS Invest, s. r. o., na náhradu škody pak soud rozhodl výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti shora citovanému pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Mgr. M. H. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a), c), g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný (dovolatel) poukázal na to, že dne 29. 5. 2014 složení soudního senátu uvedené v návětí rozsudku soudu prvního stupně neodpovídalo skutečnosti. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byl pak podle dovolatele naplněn tím, že v době, kdy podal stížnost proti opravnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 5. 2014, neměl v řízení obhájce, ačkoli ho měl mít, neboť předtím vypověděl svému právnímu zástupci plnou moc a jiný mu nebyl ustanoven. Je toho názoru, že soud prvního stupně mu měl nejprve ustanovit obhájce a teprve následně vydat shora citované usnesení, vůči němuž by mohl podat stížnost v právním zastoupení. Rozhodnutí soudu o předmětné stížnosti navíc nikdy neobdržel. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatel v tom, že ani jemu ani jeho právnímu zástupci nebyl dán prostor vyjádřit se k věci a přednést konečný návrh na rozhodnutí druhostupňového soudu.
S odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předně namítl, že měl být podané obžaloby zproštěn, neboť v daném případě se jednalo o obchodně právní věc mezi ním a poškozenou společností NEMOROS Invest, s. r. o., resp. též společností INTEGRITY 2008, s. r. o., na kterou neměly být normy trestního práva vůbec aplikovány. Dovolatel zdůraznil, že peníze z inkriminovaných obchodů nikdy nešly na jeho osobní bankovní účet. Obě společnosti mezi sebou měly zavedené obchodní vztahy a dokonce působily v jedné kanceláři. Povahu těchto vztahů však soudy obou stupňů při svém rozhodování zcela opomenuly. Dále poukázal na to, že makléři L. H. a T. R. byli podle platných smluv výhradními makléři společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., a nikoli poškozené společnosti. Své přesvědčení o nesprávném právním posouzení skutku ze strany soudů spatřoval dovolatel také v tom, že podstatou trestného činu zpronevěry je skutečnost, že si pachatel přisvojí cizí věc jejím zmocněním a tím způsobí škodu, což se v daném případě nestalo. Podle něj totiž inkriminované peněžní částky putovaly výhradně na účet společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., tedy právnické osoby, a nikoli na jeho vlastní účet. Proto si je nemohl přisvojit, ani se jich zmocnit. U hotovostních obchodů přitom inkasovali peníze jednotliví makléři. Pokud ti následně prohlásili, že je předali dovolateli nebo je uložili do jeho stolku, soud jejich výpovědi nesprávně vyhodnotil, neboť nevzal dostatečně v úvahu, že šlo pouze o tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Při absenci jakéhokoli písemného dokladu o předání peněz měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Obviněný v této souvislosti namítl, že bylo porušeno jeho právo na rovné postavení účastníků řízení, když soudy podle jeho názoru jednostranně shromažďovaly a posuzovaly provedené důkazy. Například vůbec nevzaly v úvahu výpověď svědka J. H., který uvedl, že mu za poškozenou společnost NEMOROS Invest, s. r. o., uhradil částku 160.000 Kč na dlužném nájemném, o kterou měla být „ponížena“ zažalovaná škoda. Její výše byla podle dovolatele stanovena v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku především proto, že do ní byly zahrnuty částky, které šly na účet společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., a nikoli dovolatele, navíc na základě nesprávně vyhodnocených výpovědí makléřů. Přitom jeden z obchodů zprostředkovala přímo společnost INTEGRITY 2008, s. r. o., a nikoli poškozená společnost NEMOROS Invest, s. r. o., což znamená, že příjem z tohoto obchodu byl připočítán k tíži dovolateli protiprávně. Porušení hmotně právních předpisů pro stanovení výše škody mělo zároveň dopad na zvýšení trestní sazby.
Z výše uvedených důvodů proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 67 To 199/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 24 T 92/2013, a zprostil ho obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K námitce obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nejprve připomněl, že soud prvního stupně rozhodoval po celou dobu v nezměněném složení senátu, které plně odpovídalo ustanovení §35 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve spojení s §2 odst. 9 tr. ř. Jenom v písemném vyhotovení rozsudku došlo ke zřejmé nesprávnosti, když v něm namísto přísedícího Ing. Jiřího Pátíka byla uvedena Z. A., která v dané věci nikdy nerozhodovala. Šlo tedy o vadu písemného vyhotovení rozhodnutí, navíc soudem následně opravenou postupem podle §131 odst. 1 tr. ř. Z toho však nelze vyvozovat, že by Obvodní soud pro Prahu 7 nebyl při svém rozhodování náležitě obsazen, jak předpokládá obviněným deklarovaný důvod dovolání, který byl tudíž uplatněn nedůvodně.
Stejný závěr lze podle názoru státního zástupce přijmout i stran námitky obviněného, že po určitou fázi trestního řízení nebyl zastoupen obhájcem, ač ho podle zákona měl mít, kterou uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Kromě skutečnosti, že v době, kdy obviněný podával v dovolání zmiňovanou stížnost proti opravnému usnesení (tj. dne 29. 5. 2014), měl opatřením soudu ustanovenou obhájkyni Mgr. Marii Benešovou, považuje státní zástupce za podstatné, že opravné usnesení soudu prvního stupně nemělo absolutně žádný vliv na postavení obviněného a nijak se nedotklo obsahu výroků o vině, trestu a o náhradě škody. Námitka, podle které mu nebyl dán dostatečný prostor se u veřejného zasedání vyjádřit, se již dle poukazu státního zástupce nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, stejně jako námitka, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o stížnosti.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze pod něj podle názoru státního zástupce podřadit argumentaci, jejímž prostřednictvím obviněný soudům vytýká jednostranný přístup při shromažďování a hodnocení důkazů a současně v této souvislosti některé důkazy hodnotí sám. Dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty námitky, které obviněný sice formálně směřoval proti závěru soudů o existenci zákonného znaku trestného činu zpronevěry, a sice „přisvojení“, resp. proti nesprávné aplikaci ustanovení §137 tr. zákoníku, ovšem založené na základě vlastního vyhodnocení provedených důkazů. Na tomto základě zpochybňuje skutkové zjištění o tom, že mu byly předány částky uvedené v bodech 12) - 15) výroku o vině, resp. dovozuje, že v jednom případě prováděla zprostředkování obchodu společnost INTEGRITY 2008, s. r. o.
K námitkám, které je možno pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, státní zástupce uvedl, že obviněný interpretuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry poněkud nepřesně, neboť znakem tohoto trestného činu je „přisvojení si cizí svěřené věci“ a nikoli „zmocnění se cizí věci“, jako je tomu u trestného činu krádeže. Podle zjištění soudu přitom dovolatel jednal tak, že poškozenou společnost NEMOROS Invest, s. r. o., trvale zbavil dispozice s finančními prostředky, které mu byly svěřeny, když je nechal zasílat na účty společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., kde byly pro poškozenou společnost nedosažitelné. Státní zástupce zdůraznil, že znakem trestného činu zpronevěry není obohacení pachatele ani jiné osoby, takže ani skutečnost, že peněžní prostředky formálně skončily na účtech společnosti INTEGRITY, s. r. o., je zcela irelevantní. Pokud dovolatel poukázal na to, že šlo o obchodněprávní věc, státní zástupce k tomu poznamenal, že trestný čin zpronevěry v rámci soukromoprávního vztahu nepochybně spáchat lze, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Ovšem dovolatelem uplatněné výtky se státnímu zástupci jeví jako málo konkrétní a nejasné.
Své vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Mgr. M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. a), c) g) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod je projevem ústavně zakotveného principu práva na zákonného soudce, neboť ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a jen zákon stanoví příslušnost soudu i soudce. Uvedené zákonné ustanovení obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (výjimku tvoří již zmíněné případy, kdy místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně).
V projednávaném případě však řízení před soudem prvního stupně žádnou z výše uvedených vad zatíženo není a dovolatel v tomto směru ve skutečnosti ani ničeho nenamítl. Svůj mimořádný opravný prostředek zde nepodpořil žádnou relevantní argumentací. Jeho poukaz na vadu písemného vyhotovení rozsudku, kde byla jako jedna z přísedících uvedena Zdeňka Andrejová namísto ve věci po celou dobu rozhodujícího Ing. Jiřího Pátíka, tzn. standardní procesní pochybení, které bylo následně opraveno postupem podle §131 tr. ř., nemá ve skutečnosti z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. žádný význam. Nejvyšší soud si z předloženého spisového materiálu ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodoval v předmětné trestní věci v témže složení senátu Mgr. Iveta Postulková (předsedkyně), Kristina Kuklová a Ing. Jiří Pátík (přísedící). Obviněný si této skutečnosti musel být dobře vědom, neboť se osobně zúčastnil všech hlavních líčení, včetně hlavního líčení konaného dne 7. 3. 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek. Navíc byl po celou dobu právně zastoupen obhájcem, který by jistě v souladu se svými povinnostmi na případnou změnu ve složení senátu zareagoval. K tomu však nebyl žádný důvod. Obviněný tedy uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. bez jakékoli vazby na jeho zaměření a obsah.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ke splnění podmínek tohoto dovolacího důvodu je zásadně třeba, aby po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Pokud se orgány činné v trestním řízení takových úkonů zdržely a vůbec je neprováděly, není uvažovaný dovolací důvod naplněn (k tomu srov. v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002).
Výše zmiňované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 5. 2014, č. j. 24 T 92/2013-900, jímž soud opravil písařskou chybu, nelze považovat za rozhodnutí, které by mělo významný vliv na konečné postavení obviněného, tj. rozhodnutí o jeho vině a trestu. Rozsudek soudu prvního stupně, který měl podle dovolatele vynést nesprávně složený senát, byl později v celém rozsahu zrušen. Dokonce i za předpokladu, že by se tvrzení dovolatele, že v době rozhodování o jeho stížnosti proti opravnému usnesení nebyl zastoupen obhájcem, ač ho podle zákona měl mít, zakládalo na pravdě, taková situace by v konečném důsledku rozhodně neměla vliv na řádné uplatnění jeho obhajoby a zachování jeho práva na spravedlivý proces. Námitky obviněného uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tedy postrádají jakékoli opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje ta skutková zjištění soudů, že od jednotlivých v rozsudku vyjmenovaných makléřů osobně přebíral v hotovosti vyplacené peněžní částky za zprostředkování realitních obchodů (dílčí skutky popsané ve výroku o vině pod body 12/ - 15/), případně nabízí vlastní skutkovou verzi, podle níž v jednom případě zprostředkovávala realitní obchod skutečně společnost INTEGRITY 2008, s. r. o., a provize proto náležela jí (skutek popsaný ve výroku o vině pod bodem ad 2/). Taková argumentace, o kterou opřel i jinak hmotně právní námitku nesprávné aplikace ustanovení §137 tr. zákoníku, se nepochybně primárně týká především procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy k naznačeným otázkám vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušná pasáž na str. 15 až 17 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal vlastní právní kvalifikací stíhaného jednání, neměl v podstatě žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 10 dole až 12 shora napadeného rozsudku). Přesvědčivě vysvětlil, proč ani on neuvěřil obhajobě obviněného spočívající zejména v tom, že jednotliví svědci - makléři nevypovídali pravdu, pokud tvrdili, že od nich inkasoval hotovostní platby od klientů realitní kanceláře, a že ne ve všech případech peněžní prostředky, které si přisvojil, náležely do majetkové sféry společnosti NEMOROS Invest, s. r. o. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu nenaplňovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a dále námitkou, že soudy nezohlednily princip ultima ratio při posouzení, zda byly v daném případě naplněny také materiální podmínky trestnosti činu vzhledem ke specifickým obchodním vztahům mezi poškozenou společností NEMOROS Invest, s. r. o., a společností INTEGRITY 2008, s. r. o.
Těmto námitkám však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a tímto jednáním způsobí na cizím majetku značnou škodu. Pojem „p řisvojení“ je přitom třeba chápat tak, že pachatel naložil se svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem, ke kterému mu byly předány do opatrování nebo do dispozice, a tento způsob nakládání současně maří základní účel jejich svěření. Pod pojmem „s věření“ věci nebo jiné majetkové hodnoty je pak třeba rozumět jejich odevzdání pachateli do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem. „Přisvojení“ věci není získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze k věci nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s ní, přičemž není rozhodné, jak pachatel poté s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1814 a násl.). Za „ věc“ se ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku považují i peníze (srov. §134 tr. zákoníku). Škoda na cizím majetku je pak představována újmou majetkové povahy (tj. újmou vyčíslitelnou v penězích). Jde přitom nejen o zmenšení majetku poškozeného v důsledku činu pachatele, ale za škodu lze pokládat i to, o co by - nebýt protiprávního jednání pachatele - byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak podle soudy zjištěného skutkového stavu věci obviněný (dovolatel) jako fyzická osoba (mandatář) podepsal se společností NEMOROS Invest, s. r. o., (mandantem) mandátní smlouvu, kde jsou v čl. IV. jednoznačně stanoveny jeho pravomoci a povinnosti vůči mandantovi. Podle smlouvy byl hlavním managerem, managerem sítě realitních kanceláří RE/MAX Art provozované poškozenou společností NEMOROS Invest, s. r. o. Jeho smluvní povinnosti se tedy vztahovaly vůči ní. Ačkoli byl povinen jednat v zájmu poškozené společnosti, přesto sdělil jednotlivým makléřům pracujícím pro kancelář RE/MAX Art čísla účtů, na které měly být zasílány finanční částky vztahující se k uskutečněným realitním obchodům, kdy původní číslo účtu společnosti NEMOROS Invest, s. r. o., změnil na čísla účtů, které patřily společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., v níž byl jednatelem a jediným disponentem. Makléři pak v dobré víře tato čísla sdělovali klientům realitní kanceláře, kteří na ně poukazovali požadované finanční částky. Stejně tak dovolatel od makléřů jako jejich faktický nadřízený vybíral hotovostní platby, s nimiž následně naložil nezjištěným způsobem. Celkově tím způsobil společnosti NEMOROS Invest, s. r. o., škodu nejméně ve výši 662.023 Kč, z níž dne 18. 8. 2011 uhradil pouze 127.000 Kč. Jde tedy o škodu převyšující částku 500.000,- Kč, tj. škodu značnou (§138 tr. zákoníku).
Takové úmyslné jednání obviněného veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku naplňuje. Není přitom podstatné, jakým způsobem dovolatel s peněžními prostředky následně naložil. Obohacení pachatele nebo jiné osoby není - na rozdíl od trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku - zákonným znakem trestného činu zpronevěry. Námitka dovolatele, že peněžní prostředky od klientů v projednávaných případech nebyly poukázány na jeho osobní bankovní účet, ale na účet právnické osoby, je bezpředmětná, neboť jeho úmysl obohatit sebe na úkor poškozené společnosti NEMOROS INVEST, s. r. o., je patrný již ze skutečnosti, že inkriminované peněžní částky nechal poukazovat na účty společnosti INTEGRITY 2008, s. r. o., k nimž měl jako jediný přístup a dispoziční právo.
Popsané počínání dovolatele se svojí povahou vymyká z běžného rámce standardních obchodních vztahů natolik zřetelně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Dovolateli tak nelze přisvědčit ani v názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na jím vytýkaných vadách jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněného Mgr. M. H. bylo opřeno o námitky, které nebyly podřaditelné pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a dílem ani podle písm. g) tr. ř., a dále o námitky, kterým nebylo možno z hlediska důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler