ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.17.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 17/2014 -63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2014 o dovoláních obviněných D. L., a R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 To 263/2013-3924, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 153/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 To 263/2013-3924, zrušuje v části, v níž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných D. L. a R. P. , dále ve výrocích o uložených trestech ohledně těchto obviněných, a s použitím §261 tr. ř. též ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného A. N .
Současně se zrušuje i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 4 T 153/2012, a to ve výroku, jímž byla obviněná D. L. uznána vinnou pod body ad I/ a II/ zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), a ve výroku, kterým byl obviněné za tento trestný čin uložen trest, ve výroku, jímž byla obviněná R. P. uznána vinnou v bodě ad a II/ 1) – 13) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a ve výroku, jímž byl obviněné za tento trestný čin uložen trest, a s použitím §261 tr. ř. dále ve výroku, jímž byla obviněná V. Č., uznána vinnou pod bodem ad II/ 1) – 6), 24), 25) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a ve výroku, jímž byl obviněné za tento trestný čin a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 1 T 200/2011, uložen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest, a ve výroku, jímž byl obviněný A. N. v bodech ad III/ a V/ uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a ve výroku, kterým byl obviněnému za tento trestný čin uložen trest.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněné D. L. a V. Č. neberou do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, č. j. 4 T 153/2012-3853, v trestní věci obviněných D. L., G. P., V. Č., R. P. a A. N. byla obviněná D. L. uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měla dopustit jednáními popsanými pod body ad I/ a II/ výroku o vině, a obviněná R. P. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit jednáními popsanými pod body ad II/ 1) – 13) výroku o vině. Podle skutkových zjištění soudu se dovolatelky trestné činnosti dopustila tím, že (zkráceně): ad I/) obviněná D. L. od dubna 2011 do 8. 7. 2011 společně se spoluobviněnou G. P. po vzájemné domluvě s cílem získat pro sebe finanční prospěch využily toho, že obviněná D. P. pracovala jako zaměstnankyně společnosti Česká spořitelna, a. s., na oblastní pobočce v B. na ulici C. a na schůzkách v B. společně naplánovaly a následně zorganizovaly uzavření úvěrových smluv mezi společností Česká spořitelna, a. s., a obviněnou D. L., přičemž obviněná D. P. poté, co byla kontaktována ze strany obviněné D. L. od ní převzala žádosti o úvěry společně s padělanými potvrzeními o zaměstnání a výší měsíčního příjmu obviněné D. L. ve společnosti RIVAL STAV, s. r. o., které obviněná D. L. opatřila, a ačkoliv o nepravdivosti potvrzení o zaměstnání věděla, potvrdila telefonické ověření zaměstnání obviněné D. L. ve společnosti RIVAL STAV, s. r. o., přestože tak neučinila, a následně za společnost Česká spořitelna, a. s., uzavřela smlouvu o úvěru a následně od obviněné D. L. převzala z vyplacených částek úvěru blíže nezjištěnou finanční hotovost jako svoji odměnu, přičemž takto si obviněné počínaly ve třech případech, kdy v prvním případě společnosti Česká spořitelna, a. s., způsobily škodu ve výši 122.131 Kč, ve druhém případě byl úvěr splácen a ve třetím případě způsobily škodu ve výši 170.724 Kč, a ad II/ obviněná D. L. a R. P. společně se spoluobviněnými G. P. a V. Č. po vzájemné domluvě s cílem získat pro sebe finanční prospěch využily toho, že obviněná D. P. pracovala jako zaměstnankyně společnosti Česká spořitelna, a. s., na oblastních pobočkách v B., využily nezkušenosti a finančních problémů různých sociálně slabých osob, kdy v době od listopadu 2010 do října 2011 společně naplánovaly a následně zorganizovaly na schůzkách v B. uzavření kartových a kontokorentních úvěrů ke sporožirovým účtům určeným pro studenty vysokých škol mezi společností Česká spořitelna, a. s., s osobami, kterým obviněné D. L., V. Č. a R. P. opatřily padělaná potvrzení o studiu na vysokých školách, a ačkoliv věděly, že tyto osoby nejsou studenty vysokých škol, že se jedná ve většině případů o osoby sociálně slabé, kterým by jinak úvěr nebyl poskytnut a které nebudou schopny získané úvěry splácet, instruovaly tyto osoby o tom, jakým způsobem mají o předmětné úvěry žádat a vyřizovat je přes zaměstnankyni České spořitelny, a. s., obviněnou G. P., většinu těchto osob do poboček České spořitelny, a. s., k uzavření úvěrových smluv doprovázely či na ně dohlížely a následně od těchto osob převzaly za zprostředkování úvěrů část finanční hotovosti z vyplaceného úvěru, kterou si rozdělily, přičemž k uzavření úvěrových smluv je většinou obviněná R. P. vozila nebo odvážela osobním motorovým vozidlem. Obviněná D. P. poté, co byla kontaktována ze strany obviněných D. L., V. Č. či R. P., od jednotlivých žadatelů o úvěry převzala žádosti o úvěry spolu s padělanými potvrzeními o studiu na vysoké škole a ačkoliv o nepravdivosti potvrzení o studiu věděla, k žádostem o tyto úvěry přistoupila jako u smluv standardních, smlouvy o úvěru s osobami, vůči kterým je vedeno samostatné trestní řízení, uzavřela a následně od obviněných D. L., V. Č. a R. P. převzala z vyplacených částek úvěru blíže nezjištěnou finanční hotovost jako svoji odměnu, přičemž obviněná D. L. takto jednala ve všech dvaceti pěti případech a obviněná R. P. ve třinácti případech popsaných v bodě ad II/ výroku o vině. Za to byla obviněná D. L. podle §211 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Obviněné R. P. byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena rovněž do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestech obviněných V. Č. a A. N. Ohledně obviněných R. P. a V. Č. bylo výrokem podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o částečném zproštění obžaloby pro skutky, jimiž se měly společně s obviněnými G. P. a D. L. dopustit zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění D. L., R. P. a A. N. a dále státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který zaměřil opravný prostředek v neprospěch obviněných D. L., R. P. do výroků o uložených trestech a v neprospěch obviněných R. P. a V. Č. též do zprošťujícího výroku. O podaných opravných prostředcích rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 4 To 263/2013-3924, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o uložených trestech ohledně obviněných D. L. a R. P. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněné D. L. uložil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné R. P. podle §211 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných D. L., R. P. a A. N. a odvolání státního zástupce ohledně obviněné V. Č. pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 7. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podaly následně dovolání obviněné D. L. a R. P. Obě obviněné uplatnily důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná D. L. pak rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněná D. L. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily její jednání popsané pod bodem ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako součást pokračujícího trestného činu (zločinu) úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku s tím, že jím způsobila značnou škodu (v celkové výši 1.081.916 Kč). Zdůraznila, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu je osoba, která sjednává úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr, tedy strana smlouvy o úvěru. Tou však v případě dílčích skutků popsaných pod body ad II/ nebyla. Pokud její účast na spáchaných skutcích byla ve výroku o vině vymezena tak, že pro účely uzavření jednotlivých úvěrových smluv opatřovala pro sociálně slabé osoby falešná potvrzení o studiu a tyto osoby následně informovala o tom, kde a s kým mají úvěr sjednat, nemohla být označena jako spolupachatelka zjištěné trestné činnosti. Takové jednání totiž nevykazovalo znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Šlo vždy „pouze“ o účastenství na tomto trestném činu ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatelka v této souvislosti citovala z aktuální soudní judikatury, z níž dovozuje, že není možné, aby soudy nahradily absenci normativních znaků pachatelství, resp. spolupachatelství trestného činu úvěrového podvodu poukazem na vyšší míru společenské škodlivosti jednání účastníka, jak tomu bylo v jejím případě. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci pak zmínila, že s ohledem na princip akcesority účastenství není přípustné, aby bylo samo o sobě kvalifikováno jako pokračující trestná činnost. Jinými slovy, pro účely právní kvalifikace jejího jednání nebylo možné sčítat škody uvedené v bodech ad I/ a II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Odpovídající právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci pak podle dovolatelky může mít v jejím případě zásadní význam i pro výrok o trestu.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 4 To 263/2013, a zrušil i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc k novému projednání a rozhodnutí, eventuelně aby Nejvyšší soud postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám.
Rovněž obviněná R. P. v odůvodnění svého dovolání zpochybnila správnost právní kvalifikace jejího jednání popsaného pod body ad II/ 1) - 13) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Na základě námitek v zásadě totožných s argumentací obviněné D. L. (viz výše) usuzuje, že její jednání mělo být právně posouzeno pouze jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinům úvěrového podvodu spáchaným jednotlivými, v rozsudku soudu prvního stupně vyjmenovanými hlavními pachateli. Nad rámec uvedeného pak zpochybnila správnost soudy učiněných skutkových zjištění stran jednání označených pod body ad II/ 1), 3), 4), 5), 11) a 13), na kterých se, jak namítá, vůbec nepodílela. Výrok o uloženém trestu označila v jejím případě za nesprávný z toho důvodu, že soudy zcela ignorovaly veškeré polehčující okolnosti, ke kterým byly povinny přihlížet ve smyslu ustanovení §39 tr. zákoníku a §41 tr. zákoníku. Proto i v této části má napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívat na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Na tomto místě je třeba zmínit, že Nejvyšší soud nepřihlížel k obsahu přípisu obviněné R. P. ze dne 29. 11. 2013, označenému jako „doplnění dovolání“, neboť toto podání učinila dovolatelka prostřednictvím obhájce až po lhůtě k podání dovolání, která v jejím případě uplynula dne 13. 11. 2013 (k tomu srov. §265e odst. 1 tr. ř. a §265f odst. 2 tr. ř.).
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž je nutno námitkám dovolatelek stran nesprávného posouzení jejich jednání jako spolupachatelství na trestném činu úvěrového podvodu přisvědčit. Zastává názor, že správnost předmětného právního posouzení vylučuje ta zásadní skutečnost, že ani jedna z nich nebyla účastnicí smluvního vztahu založeného úvěrovou smlouvou. Dovolatelky měly být uznány vinnými účastenstvím na zjištěné trestné činnosti ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť hlavní pachatele trestné činnosti, kterou v konkrétních případech zosnovaly, také jednoznačně řídily. Iniciovaly dohodu o spáchání trestného činu, vytvořily plán a vyhledaly k jeho provedení osoby, které se trestné činnosti dopouštěly. Těm rozdělily úkoly a zajišťovaly jim doklady pro páchání trestné činnosti. Vydávaly jim rovněž konkrétní příkazy a pokyny a usměrňovaly jejich počínání. Trestní odpovědnost dovolatelek jako účastnic na trestném činu je pak nutno odvíjet od jednotlivých úvěrových podvodů, které páchaly jimi nastrčené osoby (tzv. bílí koně), u kterých jedině bylo možno uvažovat o trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Protože pokračování v účastenství (i ve formě organizátorství) na trestných činech různých osob není přípustné, má tato okolnost zásadní vliv na rozsah trestní odpovědnosti obou obviněných (dovolatelek). K dovolání obviněné R. P. státní zástupkyně pro úplnost doplnila, že pod jí zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ty námitky, jimiž se snažila zpochybnit ve věci učiněná skutková zjištění, a rovněž námitky směřující do výroku o trestu.
V závěru svého vyjádření však s ohledem na závažné vady v právním posouzení jednání obviněných (skutků) navrhla, aby Nejvyšší soud ohledně jejich osob zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a protože důvod, z něhož je třeba takto rozhodnout, svědčí i spoluobviněným V. Č. a A. N., zrušil napadené rozsudky i ve vztahu k těmto obviněným, a to podle §265k odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání v potřebném rozsahu a k novému rozhodnutí Městskému soudu v Brně, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněné D. L. a R. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a současně podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněné dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazují obě dovolatelky, resp. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který též uplatnila obviněná D. L. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal všechna podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnila obviněná D. L., by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítanou vadou spočívající v namítaném nesprávném právním posouzení skutku (jednání), zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněné R. P. směřující vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Jestliže dovolatelka namítla, že se neúčastnila řady dílčích skutků, jak je jí kladeno za vinu, resp. že její podíl na trestné činnosti v soudy dovozované podobě z provedeného dokazování nevyplývá a nepodařilo se tak v tomto směru vyvrátit její obhajobu, nezvolila hmotně právní argumentaci, nýbrž se toliko pokusila dosáhnout změny skutkových zjištění , na nichž soudy obou stupňů založily následné právní posouzení jejího jednání.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při plném respektu k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy brát v úvahu ústavně zaručená práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí, byť nespočívají přímo v chybném hmotně právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Mezi tyto vady nepochybně patří i existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti a podílu obviněné R. P. na ní za prokázané (viz zejména str. 30 dole až 41 shora odůvodnění rozsudku). Jestliže odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněných, plně navázal, své úvahy v tomto směru rovněž řádně (tj. v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.), byť stručně, odůvodnil (viz str. 5 písemného vyhotovení napadeného usnesení). Nejvyšší soud nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněné R. P., že odvolací soud v jejím případě při ukládání trestu ignoroval polehčující okolnosti, k nimž byl povinen přihlédnout. Nejvyšší soud k této argumentaci zdůrazňuje, že námitky vůči druhu a výměře trestu lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání jako mimořádném opravném prostředku primárně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněnou uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou námitku však dovolatelka nevznesla.
Z hlediska hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval Nejvyšší soud za právně relevantní námitky dovolatelek, že soudy obou stupňů u jejich osob dospěly k vadnému právnímu závěru o pachatelství trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (obv. L.) a podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (obv. P.), kterého se měly dopustit též jednáními popsanými v bodech ad II. 1/ - 25/ (obv. L.), resp. ad II. 1/ - 13/ (obv. P.) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv se ve skutečnosti mohlo jednat pouze o některou z forem účastenství na tomto trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovoláních právně relevantně uvedeny, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno oběma dovolatelkám přisvědčit v poukazu na právní teorií i soudní judikaturou zastávané stanovisko, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru je především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím bude zpravidla dlužník, resp. fyzická osoba, která za dlužníka s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu nebo čerpá úvěr. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se jako pachatel dopustí rovněž ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele, nebo kdo si v tomto postavení počíná tak, že akceptuje údaje předkládané žadatelem o úvěr pro účely uzavření smlouvy jako pravdivé, ačkoli si je vědom skutečnosti, že tomu tak není. Jinými slovy, pokud osoba jednající při uzavírání úvěrové smlouvy na straně poskytovatele úvěru vědomě přistoupí k žádosti o úvěr opatřené např. falešnými údaji o zaměstnání a v něm dosahovaném příjmu jako k žádosti standardní, nelze již takové její jednání považovat pouze za účastenství (zde pomoc podle §24 odst. 1 písm. c/ tr. zákoníku k trestnému činu úvěrového podvodu).
Jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na trestném činu úvěrového podvodu je možno posoudit i jednání osoby, která sice není smluvní stranou, ale která se bezprostředně či zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. „Uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení podstatných údajů“ je třeba vždy důsledně odlišovat např. od opatření nepravdivých podkladů při sjednávání úvěrové smlouvy nebo jiného jednání, které sice přispívá ke zdárné realizaci trestného činu, ale jednající osoba jím sama přímo nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu v celé šíři , neuskutečňuje jím byť jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu a toto jednání konečně netvoří ani „tzv. článek řetězu“, směřující - ve vzájemné provázanosti s jednáním hlavního pachatele (spolupachatele) - k přímému vykonání trestného činu (k tomu srov. v právní teorii Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 267 a násl.).
Obviněná D. L. ani obviněná R. P. v případech uvedených v bodě ad II. 1/ – 25/ (obviněná D. L.), resp. ad II. 1/ - 13/ (obviněná R. P.) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nepochybně nejednaly způsobem, aby je bylo možno označit za pachatelky či spolupachatelky tam popsaných dílčích útoků trestného činu úvěrového podvodu. Jejich činnost podle skutkových zjištění soudu zde spočívala výhradně v tom, že se účastnily na trestné činnosti hlavních pachatelů (tj. spoluobviněné G. P. jako pracovnice České spořitelny, a. s., a osob, které u ní žádaly o uzavření jednotlivých úvěrových smluv v případech popsaných v bodě ad II.) tím, že s obviněnými G. P. a V. Č. v době od měsíce listopadu do měsíce října společně naplánovaly a následně zorganizovaly uzavření kartových a kontokorentních úvěrů ke sporožirovým účtům mezi společností Česká spořitelna, a. s., a v rozsudku vyjmenovanými sociálně slabými osobami , které za tím účelem vybavovaly falešnými potvrzeními o studiu na vysokých školách, ačkoli věděly, že tyto sociálně slabé osoby nejenže nestudují, ale ani nebudou schopny poskytnuté úvěry splácet, tyto osoby současně instruovaly, jakým způsobem mají o předmětné úvěry žádat, co mají v pobočce České spořitelny, a. s., říkat a že mají jednat výhradně se spoluobviněnou G. P.; většinu z těchto osob na pobočku spořitelny doprovázely či na ně dohlížely, přičemž k uzavření úvěrových smluv je většinou obviněná R. P. vozila nebo odvážela osobním motorovým vozidlem.
Takové počínání dovolatelek pak v posuzovaném případě zjevně naplňuje znaky účastenství na trestném činu ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. ř. , kterého se dopustí ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil.
Organizátor je přitom účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí zpravidla rozhodujícím (dominantním) způsobem. Zosnování trestného činu spočívá typicky zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymýšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stádia páchání trestného činu a jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny apod. (k tomu srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, publikované pod R 52/2010 SbRt.).
Výše uvedenými znaky, typickými pro „organizátorství“ trestného činu, ovšem soudy obou stupňů odůvodnily svůj chybný závěr o tom, že jednání dovolatelek v bodě ad II/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně vykazovalo znaky závažnější formy trestné součinnosti, a sice spolupachatelství. Takový výklad ustanovení §23 tr. zákoníku však zjevně akceptovat nelze, dokonce ani při zjištění, že dovolatelky z trestné činnosti prokazatelně těžily nejvíc a fakticky byly jejími klíčovými (nejaktivnějšími) postavami. Aplikací ustanovení o spolupachatelství zde totiž soudy vybočily z hranic výkladu norem hmotného práva a nerespektovaly zásadu „criminalia sunt restringenda“; tj. že trestní zákony je nutno vykládat zásadně restriktivně. Dovolatelky pak přiléhavě poukázaly na to, že takovou „soudní praxi“ kritizoval v minulosti i Ústavní soud (konkrétně v nálezu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/200, publikovaném pod č. 190/200 Sbírky nálezů a usnesení ÚS) s tím, že pro takový postup obecných soudů není ani žádný praktický důvod, neboť jím není nutné vyplňovat žádnou mezeru v zákoně. Navíc jde o zcela nepřípustnou analogii především z toho důvodu, že jde k tíži pachatele. Současně se dotýká čl. 39 Listiny základních práv a svobod, zakotvující ústavní princip legality trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege scripta).
Tyto závěry je pak - s ohledem na zásadu benefitium cohaesionis - nutno vztáhnout i na právní posouzení jednání obviněného A. N. popsaného pod bodem ad III/ a na právní posouzení jednání obviněné V. Č. popsaného v bodě ad II/ 1)- 6), 24) a 25) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích totiž ani v těchto případech činnost obviněných nevykazovala znaky pachatelství (spolupachatelství) na trestném činu úvěrového podvodu.
Proto Nejvyšší soud na základě důvodně podaných dovolání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 67 To 387/2012, zrušil v části, v níž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných D. L. a R. P. , dále ve výrocích o uložených trestech ohledně těchto obviněných, a s použitím §261 tr. ř. též ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného A. N. , neboť tomuto obviněnému prospívají důvody, z nichž bylo rozhodnuto ve prospěch dovolatelek (spoluobviněných). Současně zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 4 T 153/2012, a to ve výroku, jímž byla obviněná D. L. uznána vinnou pod body ad I/ a II/ zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, /dále jen „tr. zákoník“/), a ve výroku, kterým byl obviněné za tento trestný čin uložen trest, ve výroku, jímž byla obviněná R. P. uznána vinnou v bodě ad a II/ 1) – 13) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a ve výroku, jímž byl obviněné za tento trestný čin uložen trest, a s použitím §261 tr. ř. (zásada beneficium cohaesionis) dále ve výroku, jímž byla obviněná V. Č. uznána vinnou pod bodem ad II/ 1) – 6), 24), 25) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a ve výroku, jímž byl obviněné za tento trestný čin a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 1 T 200/2011, uložen podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest, a ve výroku, jímž byl obviněný A. N. v bodech ad III/ a V/ uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, a ve výroku, kterým byl obviněnému za tento trestný čin uložen trest. Výrokem podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. poté Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud učinil výše uvedené rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset věcí znovu zabývat. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby odstranil a napravil zjištěné vady v právním posouzení jednání obviněných D. L., R. P., A. N. a V. Č. Příslušné závěry ke všem shora naznačeným otázkám soud ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyloží a odůvodní. Použití původní právní kvalifikace jednání všech shora vyjmenovaných obviněných by přicházelo v úvahu jedině za teoretického předpokladu, že by se (event. po doplnění dokazování) zjištěný skutkový stav věci zásadně změnil a bylo jej nutno nově popsat tomu odpovídajícím způsobem. Při svém opětovném rozhodování bude soud muset zohlednit také zásadu tzv. akcesority účastenství , podle níž účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly pro takové posouzení všech dílčích útoků splněny podmínky podle §116 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně R 61/1994 SbR.).
Protože dovolání podaly pouze obviněné D. L. a R. P., přičemž u obviněného A. N. a V. Č. bylo aplikováno beneficium cohaesionis, je třeba závěrem připomenout rovněž zásadu zákazu změny k horšímu ( reformationis in peius ), kterou je v novém řízení vázán jak soud prvního stupně, tak případně odvolací soud či Nejvyšší soud (§259 odst. 4 tr. ř., §265s odst. 2 tr. ř.). Tato okolnost však podle názoru Nejvyššího soudu nápravě zjištěných vad v podstatě nijak nebrání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyly zčásti rozsudky Krajského soudu v Brně i Městského soudu v Brně ohledně obviněných D. L., R. P., A. N. a V. Č. právní moci a tedy i vykonatelnosti. To znamená, že v aktuálních výkonech uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody již nelze pokračovat. Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě tak, že se obviněné D. L. a V. Č. do vazby neberou, když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by u některé z obviněných v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení §67 tr. ř. Pokud jde o obviněnou R. P., které byl rovněž uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, Nejvyšší soud ze zprávy Vězeňské služby ČR (evidence vězňů) ze dne 2. 4. 2014 zjistil, že se t. č. ve výkonu trestu nenachází. Proto o její vazbě nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler