ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.639.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 639/2014 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. června 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 To 120/2013-637, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 7/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013, č. j. 52 T 7/2013-559, byl obviněný L. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku na tom skutkovém základě že „dne 11. 4. 2013 v době kolem 20:30 hod. v B., na ulici O. v domě, v pokoji ubytovny N. ve stavu prosté alkoholové opilosti, lehkého až středně-těžkého stupně, po předchozí rozepři, nejprve fyzicky napadl svoji přítelkyni P. V., a to tak, že ji nejméně 1x udeřil rukou do obličeje v oblasti horní čelisti a poté se záměrem usmrtit ji polil z kanystru o obsahu 5 litrů větším, přesně nezjištěným množstvím ovocného destilátu (slivovice) s obsahem ethanolu 52% na vlasech, obličeji, přední ploše trupu, s prosáknutím oděvu, rukou, předloktí a hlezna levé dolní končetiny a poté z bezprostřední blízkosti hořlavou látkou nasáklé oblečení zapálil pomocí zapalovače, došlo k vzplanutí a zahoření oděvu poškozené, kdy poškozená v důsledku jednání obžalovaného utrpěla mnohočetné popáleniny druhého až třetího stupně na 15% povrchu těla, a to popálení na celém obličeji včetně ušních boltců, krajiny očních víček, na přední ploše krku, hrudníku v oblasti dekoltu, na břiše ve střední a dolní části a horních končetinách a v oblasti hlezna levé dolní končetiny s výraznými bolestivými útrapami, inhalační trauma v důsledku vdechnutí horkého vzduchu, popáleninový šok, došlo k úbytku bílkovin přes popálené lokality a vzniku rané infekce, kdy poškozená musela být po přijetí do Fakultní nemocnice B.-B., klinika popálenin a rekonstrukční chirurgie, intubována, na umělé plicní ventilaci, sledována na JIP s opakovanými zákroky v celkové anestezii, kdy byla bezprostředně ohrožena na životě, přičemž k zamýšlenému následku – smrti jmenované, nedošlo vzhledem k poskytnutí včasné a vysoce specializované zdravotní péče“. Za to byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 To 120/2013-637, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnému uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 11. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v napadeném nezrušeném výroku o vině právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný L. K. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že soudy obou stupňů neučinily úplná a správná skutková zjištění a na základě vadně provedeného dokazování dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v přímém rozporu s objektivním obsahem některých důkazů. V tomto smyslu zároveň jejich rozhodnutí spočívají na tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými na straně druhé. Sama poškozená jako jediný přímý aktér skutkového děje ve svých výpovědích vyloučila, že by se dovolatel aktivně nebo pasivně podílel na vzniku jejích zranění. Své stanovisko nezměnila ani v době, kdy již nebyla jeho družkou a neměla tak důvod vypovídat nepravdivě, aby ho z trestné činnosti vyvinila. Dovolatel zásadně odmítá závěr soudu, že se s poškozenou na předkládané verzi domluvili a že její konstantní tvrzení uváděné po celé trestní řízení je nevěrohodné. Jestliže tuto vzájemnou domluvu soud prvního stupně dovodil ze záznamu telefonního hovoru mezi nimi ze dne 6. 5. 2013, pak jeho obsah ve skutečnosti charakter ovlivňování svědka nemá. Ze strany poškozené se jednalo toliko o jednostranné shrnutí situace, ke kterému ji nikdo nenabádal. Z pouhého ubezpečení, že poškozená má v úmyslu vypovídat pravdivě o průběhu celé události, soud chybně dovodil, že byla vedena snahou dovolateli pomoci. Stalo se tak ovšem pouze na základě ničím nepodložené spekulace o „naléhavosti“ jejího hlasu. Přitom není žádný zřejmý důvod, proč by vlastně měla poškozená dovolateli pomáhat, jestliže by se inkriminovaného jednání měl dopustit právě na ní. Metodu volného hodnocení důkazů zde soudy podle dovolatele užily ve spojení s ryze spekulativními úsudky. Závěr o vině de facto přijaly toliko na základě výpovědí čtyř svědků, kteří se vyjadřovali ke skutečnostem, které měla poškozená uvádět v okamžiku, kdy bezprostředně probíhala stabilizace jejího zdravotního stavu, při poskytování první pomoci, případně po jejím probuzení z umělého spánku; tedy v situacích, kdy se nacházela ve stavu, který mohl zásadním způsobem ovlivnit a omezovat její vnímání a schopnost uvědomit si dosah svých vyjádření. Rovněž znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Michal Zelený, Ph. D., popsal stav těsně po vzniku poranění jako šokový, kdy je člověk zmaten, má určitou úzkost a v prvním okamžiku ani neví, co se stalo. Prvotní vyjádření poškozené, které popisují svědci z řad obyvatel ubytovny, je tak nutno brát minimálně s určitou mírou pochybností. Soudy navíc podle dovolatele bezdůvodně odmítly vyslechnout k událostem bezprostředně navazujícím na celý incident důležitého svědka M. J., který s poškozenou jako jediný komunikoval prakticky po celou dobu do příjezdu záchranné služby. Právě ze sdělení tohoto svědka v rámci telefonátu s operátorem záchranného systému vyplývá, že se nedomnívá, že by poškozené popáleniny způsobil právě obviněný. Naopak, svědek vyjádřil přesvědčení, že celá událost obviněného viditelně zasáhla, neboť došlo ke zranění osoby jemu blízké. Pokud soudy přes návrh obhajoby tohoto svědka nevyslechly, porušily tím právo dovolatele na spravedlivý proces. Výpovědi svědkyň Č., V. a K. byly jako důkazy pro závěr o dovolatelově vině zcela nedostačující. Soudy proto měly postupovat v duchu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
V další části dovolání obviněný poukázal na skutečnost, že i podle závěrů soudů začal poškozenou s vysokou mírou pravděpodobnosti ihned po vzplanutí hasit. Celý požár proto trval pouze několik sekund až desítek sekund. Jen díky tomu poškozená neutrpěla smrtelná zranění. Pokud by však jednal v úmyslu poškozenou usmrtit, nic mu nebránilo v tom, aby ji nechal hořet déle a zajistil tak její úmrtí v důsledku přímého působení plamenů na její tělo a vzniku rozsáhlejších popálenin. Jestliže se naopak evidentně snažil o záchranu její života, když okamžitě přikročil k jejímu hašení, nelze uzavřít - jak to chybně učinily oba soudy - že měl od samého počátku v úmyslu ji usmrtit. Tento úmysl v jeho případě rozhodně prokázán nebyl.
Soudy podle názoru dovolatele pochybily také v tom, že v jeho jednání neshledaly zákonné podmínky zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu ve smyslu §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel má za to, že především nelze přisvědčit názoru soudů, že již úmyslným zapálením dostatečného množství hořlavé látky na těle poškozené učinil vše, co měl považovat za potřebné k dokonání trestného činu vraždy. V této souvislosti poukázal rovněž na právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 1986, sp. zn. 5 Tz 33/86 (publikováno pod R 27/1987 SbRt.), podle něhož i v případě tzv. ukončeného pokusu lze dobrovolně upustit od dokonání činu a splnit podmínky zániku trestnosti, jestliže mezi jednáním pachatele a způsobením zamyšleného následku zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. Dovolatel zdůraznil, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. vyjádřil názor, že se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele je třeba důsledně zkoumat, zda učinil vše potřebné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, k tomu za daných okolností postačovalo a současně bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Rozhodnutí pachatele upustit od dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Zániku trestnosti přitom nebrání okolnost, že následek byl odvrácen za přispění a pomoci jiných osob. Právě uvedené rozhodnutí bylo podle dovolatele třeba aplikovat na jeho případ. Zdůraznil, že samotným vzplanutím osoby polité hořlavou látkou nedochází okamžitě k jejímu úmrtí. Poranění způsobilá přivodit smrt vznikají až v důsledku působení ohně na tělo po určitou (delší) dobu. Podle znalce z oboru zdravotnictví kritickou mez, kde již může popálením dojít ke smrti oběti, představuje popálení jejího těla v rozsahu 40%; tedy nikoli pouze 15%, jak k tomu díky včasnému zásahu dovolatele došlo u poškozené. Proto právě jen díky němu nevedlo vzplanutí ohně na jejím těle k fatálnímu (smrtelnému) následku. To znamená, že pokud soudy dospěly k závěru, že poškozenou sám zapálil, měly jeho jednání správně posuzovat jako dobrovolné upuštění od pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy a v důsledku toho je právně kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku.
Dovolatel soudům dále vytkl, že stav poškozené po úrazu právně kvalifikovaly jako mučivé útrapy, když vycházely z vyjádření znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Michala Zeleného, Ph. D. Tomuto znalci pak soud prvního stupně měl položit takový dotaz, kterým fakticky přenesl povinnost vyřešit čistě právní problematiku a nikoli znaleckou otázku právě na osobu znalce. Nadto sdělení soudního znalce, že poškozená musela prožívat mučivé útrapy v důsledku intenzivní bolesti, odporuje jeho dalším tvrzením, totiž že byla v šoku a posléze uvedena do umělého spánku, kdy ani v jednom z těchto stavů bolest nevnímala. Kromě toho dosáhla značná část popálenin úrovně třetího stupně, kdy jsou již podle znaleckého posudku dotčená nervová zakončení poškozena takovým způsobem, že bolest není možné vnímat. Dovolatel je tedy toho názoru, že za daných okolností se u poškozené o mučivé útrapy nejednalo.
Soudům je podle dovolatele zapotřebí vytknout i to, že při posuzování otázky viny se nepřípustně nechaly ovlivnit i jeho trestní minulostí. Ta snad mohla mít význam při úvahách o ukládaném trestu, jenž se navíc jeví jako nepřiměřeně přísný, ale rozhodně nemohla být brána za důkaz svědčící o tom, že si vůči poškozené počínal způsobem, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Takový postup je totiž v rozporu se základní zásadou trestního práva spočívající v presumpci neviny, zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proto obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 To 120/2013-637, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2013, č. j. 52 T 7/2013, a podle §265l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že „věc se vrací“ Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že argumentace obviněného je toliko opakováním jeho dosavadní obhajoby v trestním řízení. Jeho námitkami se dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně. S názorem odvolacího soudu, že obviněný sice hašením poškozené napomohl zamezení dalšího působení ohně na povrch jejího těla, ovšem učinil tak až ve fázi, kdy již nemohl zásadně ovlivnit či zabránit vzniku následku na zdraví poškozené, který reálně směřoval k její smrti, se státní zástupkyně plně ztotožnila. Dovolací námitce obviněného, že ve skutečnosti naplnil všechny podmínky dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a soudy měly toto ustanovení aplikovat, proto nepřisvědčila.
Své vyjádření k dovolání uzavřela konstatováním, že meritorní rozhodnutí v posuzované věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo zapotřebí napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod relevantně naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud při svém rozhodování současně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky restriktivně a je třeba postupovat se zřetelem k ústavně zaručeným základním právům a svobodám, tedy i k právu na spravedlivý proces, tzn. přihlížet k takovým vadám řízení, které ve svém důsledku mohou zakládat, resp. přímo zakládají neústavnost vydaného pravomocného rozhodnutí. Mezi tyto vady nepochybně patří tzv. opomenutí důkazu navrhovaného některou z procesních stran, spočívající v jeho neprovedení bez toho, aby soud následně tento svůj procesní postup ve svém rozhodnutí řádně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil. Obdobně závažnou vadou řízení by bylo i provedení dokazování způsobem a prostředky, které zákon nepřipouští. Konečně tolerovat by nebylo možno ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, pak pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit argumentaci obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje skutková zjištění soudů potud, jak vlastně došlo k vzplanutí a zahoření oděvu poškozené a v důsledku toho i k mnohočetným popáleninám na jejím těle v místech specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této části dovolání obviněný namítl v podstatě to, že v jeho neprospěch byla porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování - provedeného navíc v nedostatečném rozsahu - k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který v rozhodných skutečnostech neodpovídal realitě. Mimo jiné s existencí takového pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž se poškozená nejprve sama polila větším množstvím slivovice s obsahem 52% ethanolu a poté se z neopatrnosti zapálila hořící cigaretou, dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na z podstatné části na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud zde pouze jako obiter dictum poznamenává, že již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 13 dole až 18 shora odůvodnění rozsudku). Otázce věrohodnosti výpovědí poškozené jako svědkyně v přípravném řízení a následně v hlavním líčení a výpovědí obviněného věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč jimi překládané verzi vzniku popálenin na těle poškozené nešťastnou náhodou - i s ohledem na další ve věci provedené důkazy - neuvěřil. Jestliže odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, své úvahy v tomto směru rovněž řádně (tj. v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.) zdůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými skutkovými námitkami, které dovolatel uplatnil i v rámci nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a přesvědčivě vysvětlil, proč jim nepřiznal důvodnost (viz str. 13 písemného vyhotovení napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor obhajoby, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu presumpce neviny a v tomto směru byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pokud jde o námitku dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování ve věci a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces, když odvolací soud k jeho návrhu opětovně nevyslechl svědka M. J. a také matku poškozené, svědkyni V. K., Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu uvedený požadavek splňuje. Soud v jeho odůvodnění (viz str. 10) přesvědčivě vysvětlil, proč k obhajobou navrhovanému doplnění dokazování nepřistoupil. Nelze tak důvodně namítat, že tyto důkazní návrhy zcela opomenul ve smyslu stávající judikatury Ústavního soudu a tímto postupem zároveň porušil právo obviněného na spravedlivý proces.
Pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - byť s jistou mírou nezbytné tolerance - podřadit výhradu obviněného, že i kdyby poškozenou sám zapálil, pak svým počínáním, kdy ji počal úspěšně hasit „bezprostředně“ poté, co začala hořet, splnil podmínky dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tj. že jeho trestní odpovědnost za pokus zanikla tím, že dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu (zde vraždy) a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání k dispozici, lze shrnout tak, že dne 11. 4. 2013 v době kolem 20:30 hod. po předchozí slovní rozepři nejprve poškozenou P. V. udeřil rukou do obličeje a poté ji z kanystru o obsahu 5 litrů větším množstvím slivovice s obsahem 52% ethanolu polil na vlasech, obličeji, a dále na přední části trupu, na rukou a hlezně levé končetiny. Hořlavou látkou nasáklé oblečení poškozené poté z bezprostřední blízkosti zapálil pomocí zapalovače. Tím ji způsobil v rozsudku soudu prvního stupně popsané závažné popáleniny a kromě toho inhalační trauma v důsledku vdechnutí horkého vzduchu. V důsledku jednání obviněného musela být poškozená hospitalizována ve Fakultní nemocnici v B.-B. na klinice popálenin a rekonstrukční chirurgie, intubována na umělé plicní ventilaci, sledována na JIP s opakovanými zákroky v celkové anestezii, přičemž byla bezprostředně ohrožena na životě a k její smrti nedošlo jen proto, že jí byla poskytnuta včasná, vysoce specializovaná zdravotní péče . Jinými slovy, pokud poškozená v důsledku jednání obviněného nezemřela, stalo se tak především v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.
Technika (způsob) provedení činu a části těla, které obviněný poškozené důsledně hořlavinou polil předtím, než ji následně zapálil, v daném případě svědčí nejen o dostatku vědomí dovolatele, že inkriminovaným počínáním může poškozené způsobit závažná poranění (popálení), ale i o dostatku vůle, tedy minimálně i o jeho srozumění se smrtelným následkem, pokud nastane (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku). Skutečnost, že poškozenou po dobu řádově až několika desítek vteřin vystavil plamenům, a když hořela na obličeji, krku, hrudníku, břiše a na levé dolní končetině, ji počal hasit, byť v tomto okamžiku již ve snaze její smrti zabránit, za dobrovolné upuštění od (tzv. ukončeného) pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku považovat nelze, neboť konečný výsledek - tedy přežití či smrt poškozené - nemohl nijak ovlivnit. Dovolatelova argumentace, že v důsledku „včasného“ hašení nebylo tělo poškozené popáleno, resp. zasaženo ve fatálním rozsahu, což jí dalo reálnou šanci na přežití, je poněkud nepřípadná, neboť dovolatel zároveň zcela pomíjí reálnou možnost rychlého smrtelného následku spočívající v inhalačním traumatu způsobeném vdechnutím vzduchu zahřátého hořením na relativně vysokou teplotu.
Obecně platí, že potřebnou míru aktivity pachatele směřující k odvrácení nebezpečí, které z jeho jednání hrozí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, nelze stanovit paušálně. Otázku, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil vzniku původně zamýšleného následku, a jeho aktivita byla zároveň natolik relevantní, že k tomu za daných okolností přispěla dostatečně významnou měrou , je třeba posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti činu a poměry pachatele. V tomto duchu ostatně vyznívá i dovolatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 27/1987 SbRt.
V posuzovaném případě je nesporné, že obviněný se podílel na odstranění části následků spočívajících v poškození zdraví své družky, které mohly zapříčinit její bezprostřední smrt. Nepochybně díky jeho aktivnímu zásahu nedošlo na jejím těle k rozsáhlejším popáleninám kůže (tedy vnější části povrchu těla), které by samy o sobě, v závislosti na jejich hloubce a intenzitě, mohly vést k její smrti. Na straně druhé však odvolací soud zcela správně akcentoval skutečnost, že obviněný vedl svůj útok též na oblast hlavy poškozené, tedy vůči velmi citlivé části těla, kde ústí horní i dolní cesty dýchací, jejichž popálení při vdechnutí horkého vzduchu z hoření a následný otok může vést a zpravidla také vede k následnému udušení oběti. Že k tomu nedošlo v daném případě, bylo jednak dílem příznivé shody okolností a především zásluhou rychlé, vysoce odborné a intenzivní lékařské péče, která byla poškozené poskytnuta na specializovaném lékařském pracovišti. Jinými slovy, dovolatel - jakkoli poškozenou poté, co ji úmyslně zapálil, následně dobrovolně hasil - jednal již za situace, kdy její další „osud“ nezávisel na jeho vůli (chtění), a skutečnost, zda k její smrti nakonec skutečně dojde či nikoli, nemohl v podstatě nijak ovlivnit. Podmínky pro zánik trestní odpovědnosti za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy tak v daném případě splněny nebyly.
S odvolacím soudem je nutno zcela souhlasit i v argumentaci, kterou odmítl tvrzení obviněného (dovolatele), že poškozená v důsledku jeho jednání objektivně netrpěla natolik výraznou bolestivostí, aby bylo jeho jednání možno podřadit i pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku (vražda zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem). Odvolací soud především správně zdůraznil, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako pokus trestného činu. Proto je nerozhodné, zda se následně poškozené dostalo takové lékařské péče, v jejímž rámci jí byly podávány léky tišící bolest, případně byla uvedena do umělého spánku a fyzickou bolest nevnímala vůbec. Podstatné je, že dovolatel jednal při vědomí toho, že styk lidské pokožky s otevřeným ohněm, třeba jen krátkodobý a úzce lokalizovaný (např. při popálení cigaretou, zápalkou, svíčkou apod.), mnohdy přináší poměrně prudkou a intenzivní bolest. Takovou osobní zkušenost přímo „na vlastní kůži“ nepochybně prodělal alespoň jedenkrát za život téměř každý dospělý člověk a jde o natolik známou notorietu, že ji ani není nutno potvrzovat odborným znaleckým posouzením. Pokud dovolatel jako osoba svéprávná a průměrně intelektově vybavená přistoupil k útoku na život poškozené způsobem, jak jej zjistily soudy na základě výsledků provedeného dokazování, tj. úmyslně ji vystavil působení ohně , jeho námitku ohledně absence zavinění (úmyslu) ve vztahu ke shora uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby akceptovat nelze.
Námitka obviněného směřující vůči výroku o uloženém trestu pak důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Kromě toho, že ji obviněný vznesl toliko v obecné rovině a především v návaznosti na výhrady vůči právnímu posouzení jeho skutku, je třeba zdůraznit, že za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu uplatněného důvodu dovolání lze - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu. To znamená, že zde zásadně nepůjde o otázku jejich (ne)přiměřenosti. Jako příklad užití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod R 22/2003 SbRt.). Takovou hmotně právní vadou však rozhodnutí odvolací soudu netrpí a ostatně ani nebyla namítána.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného L. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler