ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.668.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 668/2014 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 2 To 93/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2013, č. j. 5 T 4/2013-334, byl obviněný J. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Z podnětu odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 2 To 93/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově uznal vinným pouze zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tom skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době v červenci 2012 či prosinci 2012, nejpozději do 21. 12. 2012 na chatě bez evidenčního čísla v P., v ulici N. na parcele v k. ú. P.–S., jako známý rodičů nezletilé, nejméně v jednom případě požadoval po nezl., která se svou matkou a bratrem na chatě pobývali, aby s ním spala na jedné posteli, poté v úmyslu se sexuálně uspokojit, využívaje své fyzické převahy, jí na posteli stáhl kalhotky, osahával ji na přirození, strkal jí do přirození prsty, snažil se jí strčit do přirození a do zadku svůj penis a následně po ní požadoval, aby mu penis stimulovala rukou a ústy, přičemž poškozená se bránila kopáním a říkala mu, že se jí to nelíbí“. Za to mu uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 1. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že výrok rozsudku odvolacího soudu je nepřípustně neurčitý, když doba spáchání skutku je v něm vymezena značně široce časovým údajem „někdy v červenci 2012 či v prosinci 2012“. To spolu s faktem, že jediným stěžejním důkazem ve věci byla výpověď poškozené, mělo vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Řádné vymezení doby spáchání skutku bylo přitom pro obhajobu dovolatele zásadní, neboť jedině tak mohl účinně vyvrátit tvrzení poškozené. Popis skutku ve výroku rozsudku je navíc v rozporu s provedeným dokazováním, protože z výpovědi poškozené ani z jiných důkazů nevyplynulo, že by se bránila kopáním. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dovolatel také v tom, že soud zamítl jeho důkazní návrhy na výslech některých svědků, zejména pak svědkyně G., která vzhledem ke svému zdravotnímu stavu v rozhodné době nebyla schopna spát, a proto by mohla potvrdit jeho obhajobu. Provedením důkazů v rozsahu navrhovaném obžalobou byla podle dovolatelova názoru v řízení porušena zásada rovnosti stran.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 2 To 93/2013, a zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že argumentace obviněného je pouze opakováním jeho dosavadní obhajoby. Jeho námitkami se dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Pokud řízení před odvolacím soudem proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost a zároveň ani důvod znovu přezkoumávat stejné výhrady dovolatele i v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, jehož smyslem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Kromě toho se obviněný v dovolání zabývá výlučně otázkami skutkovými, napadá způsob, jakým soud hodnotil provedené důkazy a domáhá se přijetí odlišných skutkových závěrů, což je v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho jednání bylo přitom plně prokázáno řadou svědeckých výpovědí, zejména pak výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost potvrdily znalecký posudek z oboru psychologie i výpověď znalce v hlavním líčení.
Státní zástupkyně proto své vyjádření uzavřela konstatováním, že výhrady obviněného není možno mít za důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by hodlal rozhodnout jiným než navrženým způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud při svém rozhodování současně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky restriktivně a je třeba postupovat se zřetelem k ústavně zaručeným základním právům a svobodám, tedy i k právu na spravedlivý proces, tzn. přihlížet k takovým vadám řízení, které ve svém důsledku mohou zakládat, resp. přímo zakládají neústavnost vydaného pravomocného rozhodnutí. Mezi tyto vady nepochybně patří typicky opomenutí důkazu navrhovaného některou z procesních stran, spočívající v jeho neprovedení bez toho, aby soud následně tento svůj procesní postup ve svém rozhodnutí řádně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil; přičemž dále sem patří existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně neodpovídá procesní námitka obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování ve věci a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud nevyslechl jím navržené svědky. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu uvedený požadavek splňuje. Soud v jeho odůvodnění (viz str. 5) podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč k obhajobou navrhovanému doplnění dokazování nepřistoupil. Nelze tak důvodně namítat, že tyto důkazní návrhy zcela opomenul a v tomto směru je jeho rozhodnutí toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Právní relevanci nebylo možno přiznat ani námitce obviněného stran nepřípustné neurčitosti časového vymezení skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku. Rovněž zde se totiž v podstatě jedná o výhradu vůči porušení procesního ustanovení - konkrétně §120 odst. 3 tr. ř., který stanoví obsahové náležitosti výroku rozsudku - a nikoli předpisů hmotného práva.
Nejvyšší soud k tomu pouze jako obiter dictum uvádí, že oba soudy vymezily dobu spáchání stíhaného skutku s maximální možnou přesností s ohledem na výsledky provedeného dokazování. Předmětná trestní věc byla specifická tím, že poškozená je mentálně retardovanou dívkou, schopnou reprodukovat prožitou realitu toliko v limitovaném rozsahu vzhledem k výraznému omezení vjemově-poznávacích funkcí a hypomnestických schopností (slabé paměti). Skutečnost, že při popsaném handicapu nebyla s odstupem času schopna určit, zda se vůči ní obviněný dopustil popisovaného protiprávního jednání v průběhu měsíce července 2012 či v průběhu měsíce prosince 2012, kdy se svou matkou bydlely v jeho zahradní chatce, ještě neznamená, že při takovém nedostatku v její výpovědi nebylo namístě dospět k závěru, že se skutek stal a že jej spáchal obviněný. Dlužno vzít v úvahu, že výpověď poškozené, jejíž věrohodnost byla v přípravném řízení důsledně zkoumána, nebyla zdaleka jediným, izolovaně stojícím důkazem o vině dovolatele. Dovolateli rozhodně nelze přisvědčit v názoru, že odvolací soud v projednávané zjišťoval skutkový stav zcela povrchně a způsobem, kterým by mu znemožnil realizaci jeho práva na obhajobu.
Obviněný tak vznesl relevantně pouze námitku, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit závěr, podle nějž se poškozená jeho sexuálním praktikám bránila kopáním . V tomto směru skutečně popis skutku vykazuje jistý rozpor s obsahem hodnocených důkazů, konkrétně výpovědi poškozené z přípravného řízení, jejíž videozáznam byl v hlavním líčení soudem přehrán za podmínek §102 odst. 2 tr. ř. Uvedená vada však na straně druhé neměla z hlediska užité právní kvalifikace skutku žádný význam.
Podle právní teorie i judikaturou ustálené soudní praxe se především vůbec nevyžaduje, aby oběť znásilnění kladla pachateli jakýkoli fyzický odpor, když postačí pouze její vážně (třebas jen verbálně) míněný nesouhlas se souloží nebo jiným pohlavním stykem. Donucením jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku se totiž rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo podlehnutí jiného při poznání beznadějnosti kladení odporu. Výsledkem vykonaného násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že napadená osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu, popř. projeveném odporu upustí od dalšího odporu (v právní nauce k tomu přiměřeně srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákon, komentář II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 1411 a 1412, Trestní zákoník II, 1. vydání 2010, C. H. Beck, str. 1653).
Jinými slovy, je nepodstatné, jaký způsob fyzické obrany oběť zvolí, pokud se k němu vůbec odhodlá. Byť tedy poškozená na opakované dotazy vyslýchající policejní komisařky uvedla, že konkrétně obviněnému se bránila tlučením rukou (viz protokol o výslechu svědka – osoby mladší 15 let na č. l. 77) a nikoli kopáním, jak je chybně uvedeno ve výroku napadeného rozsudku, v konečném důsledku tato nepřesnost v popisu skutku neměla na správnost právního posouzení jednání obviněného jako znásilnění (§185 odst. 1, odst. 2 písm. a/, odst. 3 písm. a/ tr. zákoníku) žádný vliv. Nejde tak o situaci, kdy by nebylo možno na právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu spravedlivě trvat.
Z důvodů rozvedených shora Nejvyšší soud dospěl k závěru, že projednání dovolání obviněného J. Š. by nepochybně nemohlo (v jeho prospěch) nijak ovlivnit jeho postavení. Současně je evidentní, že otázka, která by měla být z jeho podnětu - na podkladě výše konstatované relevantně uplatněné námitky - řešena, není ani po právní stránce zásadního významu (jde toliko o nepodstatnou vadu při hodnocení důkazů). Proto bylo rozhodnuto tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítá. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler