ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.691.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 691/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. května 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2014, č. j. 50 To 458/2013-305, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 6 T 98/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 11. 2013, č. j. 6 T 98/2013-254, byl obviněný D. Š. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §145 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že „dne 28. 7. 2013 v době kolem 11.00 hod. v P., na ulici mezi domy ul. Š. a Š., po předchozím rozhovoru s poškozenou S. K., vyndal nůž o délce čepele cca 6 cm, čehož se poškozená polekala a snažila se před ním utéct, načež obžalovaný poškozenou dostihl, uchopil ji levou rukou za vlasy a uvedeným nožem, který držel v pravé ruce, jí úmyslně zasadil jednu bodnou ránu do zad, když k dalšímu napadení nedošlo, neboť poškozená začala křičet o pomoc a obžalovaný z místa odešel, přičemž bodnutím nožem způsobil poškozené S. K. bodnou vertikální ránu zad širokou cca 2 cm, na úrovni 4. až 5. hrudního obratle ve středové čáře s bodným kanálem hloubky minimálně 6 cm pod úhlem cca 45° šikmo vzhůru a doleva, kdy hrot nože buď již pohrudnicí pronikl či se dostal do její bezprostřední blízkosti, což si vyžádalo lékařské ošetření ve FN P. – L., Chirurgická klinika, s následnou hospitalizací od 28. 7. 2013 do 1. 8. 2013, přičemž pokud by namísto šikmého bodnutí byl výpad realizován více horizontálně, mohlo dojít prakticky s jistotu k průniku čepele do pohrudniční dutiny, kdy poranění plíce včetně úrazového průniku vzduchu mezi pohrudnici a poplicnici mohlo poškozenou ohrozit na životě“. Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň – město ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 2 ZT 45/2013, pro tam popsaný skutek, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
O odvolání obviněného proti odsuzující části předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 50 To 458/2013, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadených výrocích nabyl právní moci dne 8. 1. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. Š. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. V uvedené souvislosti poukázal zejména na to, že poškozené nechtěl jakkoli ublížit, natož aby jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na jejím zdraví. Soud prvního stupně výrok o jeho vině opřel především o závěry znaleckého posudku MUDr. Mandyse, přičemž posuzování a řešení ryze právní otázky zavinění de facto přenechal právě znalci, který k tomu ovšem oprávněn nebyl. Soudy obou stupňů se podle dovolatele navíc nezabývaly řadou skutečností, které bylo třeba vzít při posuzování jeho zavinění v úvahu. Nijak blíže totiž nezkoumaly povahu použitého nástroje, kterým byl malý kapesní zavírací nožík. Při svém rozhodování pominuly intenzitu vniknutí nože do těla poškozené ve vztahu ke skutečnosti, že poškozená je osobou silnější postavy. Soudy se nezabývaly ani tím, proč k nešťastné události došlo, když zejména nevzaly v úvahu strach dovolatele z otce poškozené, který ho předtím brutálně napadl boxerem. Podle dovolatele nebylo zjišťováno ani to, o jakou vážnou poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. a) – i) tr. zákoníku se vlastně mělo jednat. Ve shora naznačených směrech jsou pak obě rozhodnutí nepřezkoumatelná. V další části dovolání obviněný vyjádřil pochybnost nad procesní použitelností znaleckého posudku MUDr. Mandyse, resp. jeho závěrů v předmětném řízení. Znalec totiž mimo jiné vycházel z úředních záznamů o podaných vysvětleních, které nelze v řízení před soudem použít, resp. je lze použít pouze v omezených případech. Tímto svým nesprávným postupem předmětné úřední záznamy „vtáhl“ do řízení před soud a tím zároveň došlo k porušení §158 odst. 6 tr. ř. Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že se shora uvedenými námitkami náležitě nevypořádal a v důsledku toho porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy obou stupňů podle názoru dovolatele svá rozhodnutí též náležitě neodůvodnily. Odvolací soud rovněž ponechal bez povšimnutí námitky týkající se druhu a výše uloženého trestu.
Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 50 To 458/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že argumentace obviněného je toliko opakováním jeho dosavadní obhajoby v trestním řízení. Jeho námitkami se dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Pokud řízení před odvolacím soudem proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost a zároveň ani důvod znovu přezkoumávat stejné výhrady dovolatele i v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, jehož smyslem není další všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Kromě toho se obviněný v dovolání zabývá výlučně otázkami skutkovými, napadá způsob, jakým soud hodnotil provedené důkazy, a domáhá se přijetí odlišných skutkových závěrů, což je v rozporu s hmotně právní povahou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové závěry soudů přitom byly plně podpořeny výsledky provedeného dokazování a soud prvního stupně na inkriminovaný skutek správně aplikoval příslušná ustanoveními hmotného práva trestního.
Státní zástupkyně proto své vyjádření k dovolání uzavřela konstatováním, že výhrady obviněného není možno mít za důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný D. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tedy byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadou zakládající existenci dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud při svém rozhodování současně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky restriktivně a je třeba postupovat se zřetelem k ústavně zaručeným základním právům a svobodám, tedy i k právu na spravedlivý proces, tzn. přihlížet k takovým vadám řízení, které ve svém důsledku mohou zakládat, resp. přímo zakládají neústavnost vydaného pravomocného rozhodnutí. Mezi tyto vady nepochybně patří tzv. opomenutí důkazu navrhovaného některou z procesních stran, spočívající v jeho neprovedení bez toho, aby soud následně tento svůj procesní postup ve svém rozhodnutí řádně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil. Obdobně závažnou vadou řízení by bylo i provedení dokazování způsobem a prostředky, které zákon nepřipouští. Konečně tolerovat by nebylo možno ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, nelze právní relevanci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat procesní námitce obviněného, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se zákonem (konkrétně ustanovením §158 odst. 6 tr. ř.), pokud provedl dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Pavla Mandyse, jehož závěry měly vycházet mimo jiné z úředních záznamů o podaných vysvětleních. Nejvyšší soud tento závěr učinil při znalosti obsahu zmíněného znaleckého posudku, v němž sice znalec skutečně (dlužno říci že nadbytečně) komentoval mimo jiné vyjádření poškozené učiněné v rámci podání vysvětlení před policejním orgánem dne 29. 7. 2013, nicméně na mechanismus vzniku jejího zranění usoudil výhradně ze zdravotní dokumentace z ošetření poškozené ve Fakultní nemocnici v Plzni, fotodokumentace samotného zranění, výsledků vyšetření CT a fotografie zraňujícího předmětu. Za daných okolností tak nelze dovolateli přisvědčit v názoru, že by soud při posuzování jeho viny vycházel z procesně nepoužitelného důkazu a tím zkrátil jeho základní právo na spravedlivý proces.
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani argumentaci obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje skutková zjištění soudů potud, jak vlastně k vniknutí nože do těla poškozené došlo. V této části dovolání v podstatě namítl, že byla v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné i s existencí takového pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž nejednal v úmyslu poškozené jakkoli ublížit, dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání uplatnil na z podstatné části na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud zde pouze jako obiter dictum poznamenává, že již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 6/7 shora odůvodnění rozsudku). Otázce věrohodnosti výpovědí poškozené jako svědkyně v přípravném řízení a následně v hlavním líčení a výpovědí obviněného věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč jimi překládané verzi vzniku bodného poranění poškozené nešťastnou náhodou neuvěřil. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že pokud soud úmysl dovolatele směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené dovodil z výpovědi znalce MUDr. Mandyse v hlavním líčení a ze závěrů jeho znaleckého posudku, své úvahy v tomto směru přesvědčivě a logicky zdůvodnil. Jeho postup rozhodně nelze hodnotit tak, že by zodpovězení právní otázky zavinění obviněného ponechal na samotném znalci, jak účelově tvrdí dovolatel. Pokud znalec vyloučil pád, stržení či naběhnutí poškozené na čepel nože, který držel obviněný v ruce, a tím i verzi skutkového děje předkládanou osobou obviněného ve snaze se z trestné činnosti vyvinit a osobou poškozené se snahou ho „krýt“, neznamená to, že se soud prvního stupně ve svých závěrech dopustil nepřípustného skutkového a poté i právního hodnocení věci, jestliže obviněnému (dovolateli) neuvěřil a vycházel z toho, že skutek se ve skutečnosti odehrál jinak. Jestliže odvolací soud po provedeném přezkumu a vlastním doplnění dokazování (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, své úvahy v tomto směru rovněž řádně (tj. v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř.) zdůvodnil. Zabýval se přitom prakticky totožnými skutkovými námitkami, které dovolatel uplatnil i v rámci nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a přesvědčivě vysvětlil, proč jim nepřisvědčil (viz str. 2/3 shora písemného vyhotovení napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Pokud jde o námitky směřující vůči výroku o vině pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, lze s jistou mírou tolerance pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze výhradu obviněného, že malá použitá zbraň (nůž) na straně jedné a značné tělesné proporce poškozené na straně druhé vylučovaly právní závěr, že jednal v přímém úmyslu (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, tzn. s vědomím toho že těžkému následku při bodnutí do zad nutně dojde.
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání k dispozici, lze shrnout tak, že dne 28. 7. 2013 kolem 11.00 hod. po předchozím rozhovoru s poškozenou S. K. vytáhl zavírací nůž o délce čepele 6 cm, následně pronásledoval před ním prchající poškozenou, dostihl ji, uchopil za vlasy a středně prudkým výpadem ruky ji bodnul do oblasti zad na úrovni 4. a 5. hrudního obratle ve středové čáře. O tom, že se jednalo o bodnutí nikoli malé intenzity, pak svědčí skutečnost, že poškozené způsobil vertikální ránu širokou cca 2 cm s hloubkou bodného kanálu minimálně 6 cm, kdy hrot nože podle závěrů příslušného znalce buď pohrudnicí již pronikl, nebo se dostal do její bezprostřední blízkosti. Zároveň bylo zjištěno, že k průniku čepele nože do pohrudniční dutiny a k poranění plíce, tedy životně důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, které mohlo při úrazovém průniku vzduchu mezi pohrudnici a poplicnici vést dokonce k přímému ohrožení života poškozené, nedošlo jen šťastnou náhodou, kdy obviněný (dovolatel) nekontrolovaně provedené vertikální bodnutí vedl pod příliš malým úhlem 45°. Pokud tedy poškozená vážnou újmu na zdraví neutrpěla, stalo se tak zcela nezávisle na jeho vůli.
Technika (způsob) provedení činu a oblast, do níž útok nožem směřoval, v daném případě svědčí nejen o dostatku vědomí dovolatele, že inkriminovaným počínáním může poškozené způsobit závažné poranění důležitého orgánů, ale i o jeho chtění takový následek způsobit (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku). Zavírací nůž s délkou čepele 6 cm nepochybně je svými fyzikálními vlastnostmi zbraní způsobilou výrazně zesílit útok a přivodit zmíněný zákonem předpokládaný závažný následek, zvláště je-li bodnutí vedeno cíleně do oblasti těla, kde se takový důležitý orgán nachází. Pokud dovolatel naznačuje, že s ohledem na tělesné proporce poškozené jí těžkou újmu na zdraví poškozením důležitého orgánu nemohl způsobit, jedná se o zjevně spekulativní námitku, nemající žádnou oporu ve výsledcích dokazování. Ani fotodokumentace poraněného těla poškozené založená ve spise konečně nesvědčí o tom, že se dovolatel vzhledem k její obezitě (resp. vrstvě podkožního tuku) mohl důvodně domnívat, že shora popsaným útokem jí nemůže významněji ublížit.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně nelze podřadit ani námitky obviněného směřující vůči výroku o uloženém trestu. Jednak není pravdou, že by se soud druhého stupně v této části jeho řádným opravným prostředkem vůbec nezabýval. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že tento výrok soudu prvního stupně přezkumu podrobil a shledal jej správným. Z hlediska dovolacího přezkumu je pak podstatné, že za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání lze - pokud jde o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu. Tzn. zásadně zde nepůjde o otázku jejich (ne)přiměřenosti. Naopak, jako příklad užití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod R 22/2003 SbRt.).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku či jeho pokus (§21 odst. 2 tr. zákoníku) lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od tří do deseti let. Jestliže soud prvního stupně dovolateli uložil tento trest ve výměře čtyř let, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného D. Š. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler