ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.703.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 703/2014-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 6 To 77/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 34/2011, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce zamítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 4 T 34/2011 , byl obviněný M. G. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku , účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dle bodu I. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že: „ dne 31. 8. 1992 v M. B. vylákal u A. B., a. s., M. B., pobočka M. B., na základě úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo tohoto peněžního ústavu k nemovitosti v P. ulici se stavební parcelou v k. ú. P.- V., poskytnutí úvěru ve výši 40.000.000,- Kč, na nákup této nemovitosti, byť neměl v úmyslu poskytnutý úvěr splácet ve stanovených lhůtách splatnosti ani později, zástavní smlouvu s návrhem na vložení zástavy ve prospěch A. B., a. s, do evidence nemovitostí nikdy příslušnému úřadu nepředložil, byť bance doručil doklad o podání návrhu na vklad, poskytnutý úvěr nepočal ani splácet, ačkoli finanční prostředky převzal a užil nezjištěným způsobem, a danou nemovitost, jež měla sloužit jako jištění úvěru prodal dle kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1994 společnosti O., spol. s r. o., čímž způsobil subjektu A. B., a. s., M. B., v likvidaci, zastoupenému správcem konkursní podstaty Mgr. E. L., škodu ve výši 40.000.000,- Kč ;
a dále pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění pod bodem II. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že: 1. „ dne 2. 2. 1993 v P. prodal J. K., bez vědomí a souhlasu vlastníka, automobil tovární značky Nissan Patrol GR 4x4 v hodnotě 755.388, Kč, převzatý do užívání na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 17. 9. 1992, mezi vlastníkem vozidla společností A. P. a společností C. C., jejímž byl obžalovaný statutárním zástupcem, kdy uhradil toliko 19 splátek po 26.385,- Kč a akontaci ve výši 255.340,- Kč, čímž způsobil společnosti A. P., s. r. o., P. škodu ve výši 271.937,- Kč ;
2. „ dne 30. 9. 1993 v P. prodal, bez vědomí a souhlasu vlastníka, společnosti K. C. B. Leasing, a. s., P. automobil tovární značky Mercedes Benz 500 SL, v hodnotě 2.805.870,- Kč, převzatý do užívání na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 17. 8. 1993 mezi vlastníkem vozidla společností A. P., s. r. o., a M. G., při čemž obžalovaný uhradil toliko 1 leasingovou splátku ve výši 86.198,- Kč a akontaci ve výši 900.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti A. P., s. r. o., škodu ve výši 2.104.402,50 Kč ;
3. „ dne 13. 6. 1994 v P. prodal D. S. bez vědomí a souhlasu vlastníka, automobil tovární značky Mercedes Benz 260E, v hodnotě nejméně 800.000,- Kč, převzatý do užívání, na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 10. 9. 1993 mezi vlastníkem vozidla se společností A. P., s. r. o., a M. G., přičemž obžalovaný uhradil pouze 7 splátek po 23.086,- Kč a akontaci ve výši 240.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti A. P., s. r. o., škodu ve výši 496.000,- Kč ;
a pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatným a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění pod bodem III. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1. „ dne 23. 2. 1994 v K. jako zástupce společnosti G. M. C., s. r. o., vylákal u K. b., a. s., P., pobočka K., na základě úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch K. b., a. s., poskytnutí úvěru ve výši 24.000.000,- Kč na nákup nemovitosti v P. ve F. ulici, po předložení padělaného tržního ocenění shora uvedené nemovitosti, prezentovaného jako zpracované společností A., a. s., na tržní hodnotu shora uvedené nemovitosti ve výši 31.900.000,- Kč, ač věděl, že dle tržního ocenění zpracovaného dne 15. 11. 1993 společností A., a. s., byla stanovena objektivní tržní hodnota téže nemovitosti na částku 13.200.000,- Kč, a to ač neměl v úmyslu poskytnutý úvěr řádně splatit ve stanovených lhůtách splatnosti ani později, poskytnutý úvěr nezačal ani splácet, ačkoli finanční prostředky převzal a užil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil společnosti K. b., a. s., úmyslně škodu ve výši nejméně 10.800.000,- Kč ;
2. „ dne 28. 4. 1994 v P., po vzájemné dohodě s M. M., v úmyslu vylákat u K. b., a. s., P., pobočka P.−S., jménem společnosti M., s. r. o., poskytnutí úvěru ve výši 25.000.000,- Kč, na nákup nemovitosti v P., D. M., K., která měla být předmětem zástavy, předložil prostřednictvím T. V., padělané tržní ocenění Motorestu B., D. M., K., P., datované dnem 13. 4. 1994, prezentované jako zpracované společností A. I., a. s., P. a vyhotovené k tržní hodnotě nemovitosti v D. M., znějící na objektivní tržní hodnotu ve výši 36.400.000,- Kč, přičemž k podpisu úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru nedošlo díky obezřetnosti pracovníků banky a v důsledku jejich náhodného zjištění, že se nejedná o pravé tržní ocenění, ale že se jedná o padělané tržní ocenění s nadhodnocenou reálnou cenou dané nemovitosti, společností A. I., a. s., nevyhotovené, a to ač si byl vědom nedostatku finančních prostředků a neschopnosti žádajícího subjektu poskytnutý úvěr řádně splatit a věděl, že na předmětné nemovitosti vázne zástavní právo ve prospěch Č. s., a. s., sloužící k zajištění pohledávek v celkové výši 18.000.000,- Kč, čímž měl v úmyslu způsobit subjektu K. b., a. s., P., pobočka S., škodu ve výši 25.000.000,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1, §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let, kdy byl obviněnému po tuto vyměřenou dobu stanoven dohled.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: 1) Mgr. Eva Loudová, advokátka se sídlem Moravská 6/924, Praha 2, správkyně konkurzní podstaty úpadce AB banka, a. s., v likvidaci se sídlem Mladá Boleslav, Pivovarská 113, IČ: 14 79 97 31, 2) Ministerstvo financí, Letenská 15, poštovní přihrádka 77, 118 10 Praha 1, odkázáni se svými nároky na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn „ obžaloby krajského státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. KZV 15/2004 pro samostatný útok pokračujícího trestného činu, jehož se měl dopustit tím, že dne 10. 2. 1993 v P. prodal P. Š., jako zástupce subjektu podnikajícího pod IČO 60463431 za částku 900.000,- Kč automobil tovární značky Mercedes Benz 260 E, převzatý do užívání v hodnotě 1.076.200,- Kč, na základě dne 30. 12. 1992 uzavřené leasingové smlouvy, s vlastníkem vozidla se společností A. P., s. r. o., P., kdy vstoupil jménem společnosti H. –P., s. r. o., do závazkového vztahu uzavřeného dne 30. 3. 1992 mezi společností A. P., s.r.o. P. a společností T. S., P., kdy bylo uhrazeno toliko 16 splátek po 24.600,- Kč a akontace ve výši 276.000,- Kč, čímž způsobil subjektu A. P., s. r. o., P. škodu ve výši 447.189,- Kč “, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 4 T 34/2011, podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, které zaměřil výhradně do výroku o uloženém trestu odnětí svobody, a dále poškozená správkyně konkurzní podstaty, kteráž své odvolání zaměřila proti výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 6 To 77/2013 , a to tak, že odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a poškozené správkyně konkurzní podstaty Mgr. Evy Loudové podle §256 tr. ř. zamítl.
V uvedené věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 432/2013, kdy k odvolání nejvyššího státního zástupce zrušil ve věci původní usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, jímž bylo rozhodnuto o tom, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to podle článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“), a trestní stíhání obviněného tak bylo z důvodu jeho nepřípustnosti zastaveno, a dále Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v projednávané trestní věci obviněného M. G. učinil závěr o zastavení trestního stíhání předčasně a bez uvážení všech okolností případu.
II.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 6 To 77/2013, v neprospěch obviněného dovolání , a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Dovolatel zejména brojí proti závěrům soudů stran užití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy závěrů stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody obviněnému. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že s výjimkou poukazu na údajnou nepřiměřenou délku trestního řízení, skutečnosti uváděné soudy obou stupňů by samy o sobě ani ve svém souhrnu nezakládaly podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejedná se totiž o žádné mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele, jak uvedené ustanovení předpokládá. Jde pouze o běžně se vyskytující polehčující okolnosti, které jsou však v dané věcí plně kompenzovány okolnostmi přitěžujícími. Přitom lze zdůraznit zejména výši způsobené škody, která podstatně překračovala hranici škody velkého rozsahu, četnost útoků, pokračování v trestné činnosti po delší dobu, spáchání více trestných činů (zde lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 408/2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012). Ve vztahu k namítané aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel uvedl, že za relevantní lze považovat pouze závěr soudu o tom, že v trestním řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a Základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), a to konkrétně porušením práva obviněného na spravedlivý proces z důvodů nepřiměřené délky trestního řízení. Nicméně v tomto směru nebyla aplikace uvedeného mimořádného snížení trestu odnětí svobody důvodná, neboť se soudy nezabývaly interpretací délky řízení ve vztahu ke konkrétní věci obviněného M. G. ve světle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva. Nezohlednily tak zejména to, zda a jaký praktický význam pro posuzování a hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení má skutečnost, že obviněný se trestního řízení neúčastnil proto, že se trestnímu stíhání úspěšně vyhýbal tím, že se skrýval. Pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (orgánů činných v trestním řízení) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo obviněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 600/03, III. ÚS 95/04). Tuto premisu respektuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Z hlediska určení délky lhůty je nutno vycházet z toho, že v trestních věcech je dnem začátku lhůty den, kdy byla osoba obviněna s tím, že od tohoto dne platí právo obviněného, aby se jeho věc projednala v přiměřené lhůtě a bylo rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Vede-li se řízení proti nepřítomnému, tj. osobě, která se trestnímu stíhání vyhýbá tím, že se skrývá, začíná lhůta podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod zásadně až dnem, kdy byla tato osoba pro účely trestního řízení zajištěna, např. vydána k trestnímu řízení jiným státem (k tomu srov. např. rozhodnutí ESLP P. v. I.). Pokud se jedná o konec lhůty probíhajícího trestního řízení, lze za nejzazší časový okamžik pro stanovení doby skončení řízení považovat den, kdy bylo trestní řízení, resp. trestní stíhání pravomocně skončeno. Přestože v projednávané věci trestní stíhání proti obviněnému probíhalo v době od 13. 10. 1994 do 26. 4. 2005, převážnou část této doby nebyly vůči obviněnému uplatněny přímo prostředky zasahující do jeho práv a svobod, neboť obviněný se již nejpozději od února 1995 vyhýbal trestnímu stíhání pobytem v cizině. S ohledem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu tak v podstatě nelze dobu od února 1994 do dubna 2005 posuzovat jako dobu významnou z hlediska uplatnění čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak nelze považovat za relevantní skutečnost ani dobu od prvotního pravomocného skončení věci do doby, kdy obviněný požádal o její opětovné projednání, tj. do roku 2011.
Pokud se jedná o posouzení povahy a závažnosti trestné činnosti obviněného ve srovnání s obdobnou trestnou činností v 90. letech dvacátého století, dovolatel uvedl, že lze odkázat na hodnocení závažnosti uvedeného jednání tak, jak bylo obsaženo v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 4 T 3/2004, kdy s výjimkou změny terminologie v důsledku nového trestního zákoníku není nutno nic měnit, neboť z hlediska typové závažnosti je zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku s ohledem na zákonnou trestní sazbu 5 až 10 let odnětí svobody rovněž zvlášť závažným zločinem jako byl zvlášť závažným trestným činem trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, s trestní sazbou 5 let až 12 let. Dovolatel připomněl, že v rámci aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku je předmětem posuzování nikoli horní, ale dolní hranice zákonné trestní sazby, přičemž v obou případech se jednalo o zvlášť závažné trestné činy s typově srovnatelnou závažností. Z hlediska soudy uplatněné aplikace §58 tr. zákoníku je dle dovolatele rovněž významné, že okolnosti případu a poměry obviněného v nyní posuzované trestní věci nijak výrazně nevybočují z okolností případu a poměrů pachatelů, kteří se v 90. letech dvacátého století dopouštěli typově stejně závažné trestné činnosti proti majetku a kterým se − na rozdíl od obviněného - nepodařilo úspěšně se vyhýbat trestnímu stíhání pobytem v cizině. Dále namítl, že soudy obou stupňů pominuly podstatnou skutečnost, že obviněný od doby spáchání trestné činnosti, tj. od roku 1994, do současnosti žádným způsobem neprojevil reálnou snahu po nápravě ve smyslu faktické náhrady způsobené škody. Svou trestnou činností přitom způsobil obviněný škodu více jak 50.000.000 Kč, aniž by se v průběhu trestního řízení podařilo zajistit takto neoprávněně získané finanční prostředky nebo to, co za ně bylo opatřeno. Za těchto okolností nelze činit závěr, že s odstupem času došlo k nápravě obviněného a uložení mimořádně zmírněného trestu odnětí svobody mimo rámec rozhodné trestní sazby je jakkoli důvodné. Dovolatel tak má za to, že pro aplikaci mimořádného zmírňujícího ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly v trestní věci obviněného M. G. splněny zákonné podmínky.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že lze pro stručnost odkázat na uvedené námitky proti výroku o trestu, resp. aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky směřující proti uložení trestu mimo rámec standardní zákonné trestní sazby lze považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak dovodil Nejvyšší soudu např. ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 688/2012 (v tam posuzovaná věci šlo o aplikaci §59 trestního zákoníku, avšak jde o situaci analogickou), a tedy odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního zákoníku.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak dovolatel uvedl, že mimořádné zmírnění trestu nebylo v případě obviněného M. G. namístě, a soud prvního stupně tak své rozhodnutí ve výroku o trestu zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [popřípadě podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], kdy soud odvolací tuto vadu ve výroku o trestu neodstranil, třebaže k tomu měl, na základě podaného odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, vytvořeny náležité procesní podmínky.
Z výše uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 6 To 77/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. G. Obviněný se prostřednictvím své právní zástupkyně k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce vyslovil v tom smyslu, že považuje podané dovolání za nedůvodné.
Uvedl, že účelem trestního řízení je reálný postih pachatele v přiměřené době. Od prvního sdělení obvinění do podání obžaloby uplynulo devět a půl roku, do prvního rozsudku pak více než deset let. Na tom, že takové trestní řízení je nepřiměřeně dlouhé, nemůže nic změnit ani fakt, že řízení bylo tehdy po většinu doby vedeno proti uprchlému. V prosinci 2013, kdy rozhodoval vrchní soud, to bylo přes 21 let od nejstaršího a přes 19 let od posledního ze souzených jednání obžalovaného. Takto dlouhá doba zcela jistě výrazně přesahuje přiměřenou dobu trestního řízení bez ohledu na to, že šest let existoval pravomocný rozsudek posléze zrušený postupem podle §306a tr.ř. Rovněž 13 až 15 let totiž nepochybně výrazně přesahuje lhůtu přiměřenou pro naplnění práva obžalovaného na spravedlivý proces. V době, kdy došlo k souzeným jednáním, bylo obviněnému necelých 25 až 27 roků. Od té doby žije 20 let řádným životem, nedopustil se žádného protiprávního jednání. Je tedy zřejmé, že se plně začlenil do standardního způsobu života a pobyt ve vězení k jeho nápravě rozhodně zapotřebí není. Obviněný uvedl, že se neztotožňuje se závěrem nejvyššího státního zástupce, že do doby pro posouzení přiměřenosti délky trestního řízení nelze započítat léta, po něž se zdržoval v cizině, a bylo v jeho trestní věci vedeno řízení proti uprchlému. Tento přístup nemá oporu v citovaných ustanoveních Listiny či Úmluvy ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva či Ústavního soudu. Vždy je nutné posuzovat konkrétní okolnosti případu, zejména důvody, pro něž obviněný opustil Českou republiku. V roce 1994 byl nucen odjet z České republiky, aby si zachránil život. Nebyl iniciátorem souzených jednání, neboť působil v pozici tzv. „bílého koně“, čemuž odpovídal i jeho urychlený odjezd z České republiky, na který tehdy měl pouhých 24 hodin a následných šestnáct a půl roku v zahraničí. V řízení slyšení svědci (např. J. V. či M. K.) nepřímo potvrdili, že tato obava nebyla pouhou jeho představou, když v hlavním líčení uvedli, že se domnívali, že je mrtev. Více než třetinu života prožil v obavách, že se splní hrozba, kvůli níž odjel do ciziny, a odcizení pro něho bylo velice citelným postihem. Jeho život v zahraničí nelze označit, jak bez jakéhokoli důkazu činí nejvyšší státní zástupce, jako finančně zajištěný dlouhodobý pobyt v cizině.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné podle §265j tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle písm. g), h), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného však Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy dle obsahu dovolání je z opatrnosti odkazováno na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitka dovolatele stran nesprávného uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. ř. týkajícího se institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody svým obsahem pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) tedy nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Namítané nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody může za určitých okolností zakládat existenci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení. Tento závěr ostatně vyplývá z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 1/2013, které vydává Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 17), podle kterého námitky, jimiž dovolatel s odkazem na neexistenci zákonných důvodů obsažených v §58 odst. 1 tr. zákoníku zpochybňuje uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby, formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti je však třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat rozsah tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu, neboť tato otázka souvisí s přiměřeností trestu, proti které není možné uplatňovat v řízení o dovolání žádné námitky.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku , má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Z uvedené lze dovodit, že mimořádnost snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
Pro použití citovaného ustanovení musí být kumulativně splněny následující podmínky:
a) okolnosti případu nebo poměry pachatele neumožňují použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody,
b) protože s ohledem na její dolní hranici by to bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné
c) a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody v kratší výměře.
Nalézací soud podrobně odůvodnil v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku (str. 53 až 56 rozsudku), na podkladě jakých skutečností přistoupil k aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že trestní řízení do doby vyhlášení rozsudku trvalo po dobu více než 10 let, tedy ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřeně dlouhou dobu, a tedy zakládající nárok obviněného na přiměřenou kompenzaci. Vedle zmiňované délky trestního řízení pak soud uvedl, že je přesvědčen, že „ s ohledem na dosavadní život obžalovaného a s přihlédnutím k současnému prostředí, ve kterém žije a pracuje, i k okolnostem případu, že k působení na něj, aby vedl řádný život, není třeba výkonu trestu, a proto výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a po tuto dobu byl obžalovanému stanoven dohled “. Soud tedy splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby řádně odůvodnil. Odvolací soud se pak s tímto postupem ztotožnil (str. 5 napadeného usnesení).
I Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje, resp. považuje je za dostatečné z hlediska naplnění podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zákoníku, protože osobní poměry pachatele (obviněný pracuje, oženil se a spolu s manželkou pečuje o její dceru), jeho dosavadní způsob života, který vedl po spáchání žalovaného trestného činu (obviněný se v mezidobí od spáchání předmětných skutků do doby rozhodnutí soudu nedopustil žádné jiné trestné činnosti), a zejména výrazně dlouhá doba, která uplynula od jeho spáchání (ke spáchání předmětných skutků došlo před více než dvaceti lety), v této věci vylučují použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud proto neshledal námitky nejvyššího státního zástupce, jimiž brojil proti použití citovaného ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, v této věci důvodnými.
IV.
Podle §265j tr. ř. Nejvyšší soud dovolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata