ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.801.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 801/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 670/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 98/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 670/2013, a dále rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 31 T 98/2013.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 1 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 31 T 98/2013, byl obviněný F. P. uznán vinným pokračujícím přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1. „ dne 17. 9. 2012 kolem 10.00 hodin v B. n. V., okres Č. B., v N. ulici před vchodovými dveřmi domu se záměrem donutit I. Č. k zaplacení údajného dluhu jejího syna F. Č. tuto opakovaně napadl slovy ,,kde máš toho zkurvysyna, koukej ho zavolat, dělej honem nebo to tady podpálím a když chtěla zavřít vchodové dveře, úmyslně do nich rukou udeřil tak silně, že ji zasáhly, po uzamčení dveří chodil kolem domu, bouchal na dveře a okna domu a pokračoval ve vykřikování výhrůžek “,
2. „ dne 19. 9. 2012 v době od 10.00 hodin do 11.00 hodin v Č. B. v M. ulici poblíž prodejny Billa poté, co zabržděním svého vozidla donutil zastavit v pravém jízdním pruhu v osobním vozidle zn. Peugeot 206, F. Č., kterého v přítomnosti nejméně tří dalších osob po vystoupení z vozidla zasáhl úderem dlaní pravé ruky do levé strany obličeje a za současného pronášení nadávek po něm požadoval vrácení peněz, přičemž pro případ, že tak neučiní, bude mít problémy “,
3. „ dne 24. 10. 2012 kolem 19.00 hodin v B. n. V., okres Č. B., v N. ulici bouchal na vchodové dveře a okna domu I. Č., u níž byl na návštěvě její syn F. Č. a v úmyslu docílit zaplacení údajného dluhu F. Č. křičel „vylez, ty zkurvysynu, já vám to tady rozmlátím, já to tu zapálím “,
4. „ dne 25. 10. 2012 kolem 10.00 hodin v B. n. V., okres Č. B., v N. ulici bouchal na vchodové dveře a okna domu I. Č. a přitom opakovaně vykřikoval „ať ten zkurvysyn hned vyleze, už mě srát nebude, se záměrem donutit v domě přítomného F. Č. k zaplacení údajného dluhu “,
5. „ dne 9. 11. 2012 kolem 11.00 hodin v B. n. V., okres Č. B., v N. ulici před domem napadl I. Č. sedící na místě řidiče v jejím osobním vozidle zn. Peugeot 206, ve snaze přimět ji k zaplacení údajného dluhu jejího syna F. Č. nejprve fyzicky tak, že jí po otevření dveří vozidla rukou uchopil za vlasy a udeřil otevřenou dlaní druhé ruky do obličeje a na pravé ucho, čímž jí způsobil zhmoždění spánkovo-temenní krajiny hlavy vpravo, zhmoždění pravého ušního boltce a podvrtnutí krční páteře, a když se mobilním telefonem snažila zavolat Policii ČR, telefon ji vytrhl z ruky s tím, že nikam volat nebude “,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 1996, č. j. 2 T 601/95-44, PM 12. 8. 1996 uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 3.000,- Kč, který uhradil dnem 11. 11. 1996 “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti VZP ČR, regionální pobočka Plzeň, se sídlem České Budějovice, Žižkova 22, na náhradě škody částku 2.947,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. Č., trvale bytem N., B. n. V., odkázána se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 31 T 98/2013, podal obviněný odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 670/2013 , a to tak, že k oběma podaným odvoláním podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil odvoláními napadený rozsudek a s použitím §222 odst. 2 tr. ř. byla věc obviněného F. P. postoupena Magistrátu města České Budějovice.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 670/2013, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, maje za to, že byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, a dále i podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce namítl, že se se závěry odvolacího soudu neztotožňuje. Okresní soud zejména v popisu všech dílčích skutků správně uvedl, že obviněný takto jednal se záměrem donutit F. Č. k zaplacení dluhu. Tato skutková zjištění nikterak nezpochybnil ani krajský soud. Pokud pak odvolací soud uvedl, že odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděná v odvolání, mají se zřejmě na mysli dva judikáty Nejvyššího soudu, které však byly v odvolání nepřesně označeny. Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, však řeší zcela specifický případ, který se skutkovými okolnostmi výrazně liší od předmětné trestní věci, neboť řeší výklad zákonného znaku „veřejně“, kdy v projednávané věci je namístě aplikace alternativního znaku „na místě veřejnosti přístupném“. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud zcela opomenul řadu dalších okolností, zejména to, že se jednalo o pět dílčích skutků, kdy jednání obviněného nebylo omezeno na krátký časový úsek, neboť v některých případech obviněný vykřikoval hrubé urážky a výhrůžky po delší dobu, takže toto jednání bylo způsobilé vzbudit pozornost veřejnosti. Obviněný se přitom neomezil pouze na verbální projevy, ale ve dvou případech užil proti poškozeným i fyzického násilí, přičemž zvlášť zavrženíhodné bylo fyzické napadení poškozené I. Č. Nelze opomenout ani to, že se obviněný dopustil výtržnického jednání opětovně ve smyslu §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť byl v minulosti pro trestný čin výtržnictví dvakrát odsouzen.
Nejvyšší státní zástupce shledal pochybení soudů taktéž v tom, že jednání obviněného neposoudily jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nevzaly v úvahu, že obviněný se snažil dosáhnout zaplacení údajného dluhu nejen výhrůžkami, ale i násilím, kdy ze samotného popisu skutku v obou uvedených bodech rozsudku vyplývá, že násilí bylo doprovázeno požadavkem na vrácení peněz (bod 2. rozsudku) nebo že se tak stalo ve snaze přimět poškozenou k zaplacení údajného dluhu jejího syna (bod 5. rozsudku). Dle nejvyššího státního zástupce lze jen těžko akceptovat argumentaci obou soudů, že obviněný nemyslel své jednání vážně.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 670/2013, a dále i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 31 T 98/2013, jakož i případná rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému F. P., kterému byl doručen dne 5. 5. 2014 (č. l. 374).
Obviněný se v rámci podaného vyjádření (č. l. 376 – 378) vyslovil v tom smyslu, že se ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích. Již v průběhu hlavního líčení, ale i později ve veřejném zasedání uvedl, že jednání, z kterého byl obviněn, se nestalo tak, jak bylo popsáno v obžalobě, kdy v prokázaném rozsahu není ani trestným činem. Připustil, že vůči poškozeným užil některé „sprosté“ nadávky, které však neměly žádný vážně míněný ohrožující či vyhrožující obsah, který by v těchto osobách mohl vyvolat důvodně míněné obavy o jejich zdraví či život. Obviněný také uvedl, že trestní oznámení, které na něj tyto osoby podaly, je vedeno účelovou snahou o jeho kriminalizaci, kdy jádrem sporu je splatná a neuhrazená pohledávka jeho dcery vůči F. Č. Odvolací soud neuvedl, tak jak dovozuje dovolatel, že by trestnost činu nenastala v souvislosti s absencí osob, které jednání obviněného pozorovaly, ale s ohledem na nízkou intenzitu takového jednání, které v daném veřejně přístupném místě nemohlo vzbudit v ostatních lidech pocity vnímání hrubé neslušnosti. Z povahy zájmu chráněného ustanovením §358 tr. zákoníku vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců, což dle obviněného v projednávané věci splněno není. K naplnění znaku na místě veřejně přístupném je třeba, aby osoby, které se na takovém místě nachází, takové jednání vnímaly a pociťovaly jako jednání hrubě narušující občanské soužití, tedy narušující soužití ve zvýšené míře, kdy nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití.
Obviněný také nesouhlasí se závěry dovolatele, že soudy obou stupňů pochybily, když jednání obviněného neposoudily jako přečin vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Popírá, že by se dopustil jakéhokoli fyzického napadení I. Č. nebo jejího syna F. Č., stejně jako skutečnost, že by jeho jednání bylo vedeno úmyslem vydírat tyto osoby, a to za účelem úhrady předmětného dluhu. Obviněný toliko bez předchozího rozmyslu pronesl některé „sprosté“ nadávky, které však nemyslel vážně, neboť je zvyklý jednat impulsivně, a jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení i odvolací soud, inkriminované výroky obviněného byly spíše výrazem jeho obecně menší kultivovanosti, než vážně míněného záměru. Expresivní způsob jeho vyjadřování přitom popsali v hlavním líčení i svědci, mezi nimi i oznamovatelé trestného činu. Obviněný tak považuje argumentaci dovolatele za chybnou a skutkově nepřesnou.
Na podkladě výše uvedených závěrů tedy obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, v rámci nichž namítá, že nebyly splněny podmínky postupu věci podle §222 odst. 2 tr. ř., resp. že obviněný se svým jednáním dopustil pokračujícího přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a současně i přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), resp. g) tr. ř.
Odvolací soud shledal, že „výhrůžky vyslovené obžalovaným nebyly míněny vážně a nemohly v poškozených vyvolat obavu z jejich realizace“, kdy současně uvedl, že okresní soud pochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako pokračující přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť „nelze vzít za prokázaný úmysl obžalovaného k narušení veřejného pořádku, nelze mít za prokázané ani ohrožení veřejného pořádku ve variantě místě veřejně přístupného, tak ve variantě přítomné veřejnosti“. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že jednání obviněného nenaplňuje ani potřebné znaky jiného trestně právního deliktu.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší soud je vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními vyjádřenými v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé. Skutková zjištění tak, jak jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, odvolací soud nijak nezpochybnil. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud „ své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky vyložil. S kutková zjištění, ke kterým na podkladě takového hodnocení důkazů dospěl, lze považovat za správná a dostatečná a dostatečně důkazně podložená “ (str. 3 napadeného usnesení).
V jednání obviněného byl obžalobou spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku .
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchá-li takový čin opětovně .
Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek . Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.) Veřejně se trestného činu pachatel dopustí, spáchá-li jej před nejméně třemi osobami současně přítomnými (§117 písm. b/ tr. zákoníku). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Pachatelem výtržnictví může být kterákoli fyzická osoba.
Pod pojem, že pachatel spáchal čin opětovně , lze zahrnout jakýkoli případ opakování určitého trestného činu týmž pachatelem. Z hlediska naplnění tohoto znaku je irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu, který pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj - nelze přihlížet k okolnosti, že od spáchání předchozího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba (např. 15 let). Tuto okolnost lze zohlednit toliko při stanovení druhu a výměry trestu (srov. R 58/2011 a TR NS 75/2011-T 1379) - srovnej Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. §140 - 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3321 - 3358.
S ohledem na znění skutkové věty nelze dovodit naplnění znaku „veřejně“, tedy, že se obviněný uvedeného jednání dopustil před nejméně třemi osobami současně přítomnými, u skutků pod body 1. a 3. – 5. výroku. Nicméně skutková zjištění u skutku pod bodem 2. výroku hovoří jasně o tom, že obviněný donutil poškozeného F. Č. zastavit vozidlo a tohoto „ v přítomnosti nejméně tří dalších osob po vystoupení z vozidla zasáhl úderem “. Znak „veřejně“ je tedy v případě skutku pod bodem 2. výroku naplněn, pokud se současně jednalo o osoby odlišné od pachatele a navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu.
Naplnění znaku „na místě veřejnosti přístupném“ lze pak zcela jistě shledat u všech pěti skutků, neboť obviněný se uvedeného jednání dopustil před domem, tedy na ulici, nebo v případě skutku pod bodem 2. přímo na pozemní komunikaci poblíž prodejny Billa. Pokud odvolací soud uvedl, že tento znak není prokázán, neboť zde nebyla „ taková reálná situace, aby narušení veřejného pořádku mohly další osoby vnímat a jako porušení veřejného pořádku je pociťovat “ (str. 4 napadeného usnesení), pak se s tímto závěrem Nejvyšší soud neztotožňuje. K vytýkanému jednání došlo ve čtyřech případech před domem, tedy na ulici, která je zcela jistě místem veřejnosti přístupným, tedy místem, kde by výtržnost mohla být postřehnuta kolemjdoucími či ostatními obyvateli domu či přilehlých domů, tedy dalšími osobami, kdy však současně otázka toho, kolik lidí bylo ve skutečnosti přítomno dosahu celého incidentu, není pro naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty stěžejní. Podmínkou totiž není, že výtržnost je v době činu postřehnuta více lidmi, ale jde o to, že je zde reálná možnost, že by tomu tak s ohledem na to, kde se čin odehrál, být mohlo, což bylo splněno. Zejména pak u skutku pod bodem 2., kdy obviněný donutil poškozeného zastavit osobní automobil v pravém jízdním pruhu, tedy k incidentu došlo při provozu na pozemní komunikaci, navíc v blízkosti nákupního centra, kde je předpoklad, že se zde bude pohybovat větší množství lidí. Stejně tak nelze opomenout ani skutečnost, že k jednotlivým incidentům došlo během dne, ve čtyřech případech v dopoledních hodinách, v případě u skutku pod bodem 3. pak kolem sedmé hodiny večerní, tedy v době, kdy je předpoklad, že se na ulicích bude pohybovat více lidí, než například v brzkých ranních či pozdních nočních hodinách.
Odvolací soud vyhodnotil projevy obviněného jako neškodné v tom smyslu, že se obviněný „i v běžném hovoru vyjadřuje expresivně a používá vulgarit“. Přestože tomu tak může být a jeho projev je i jeho okolím vnímán řekněme jako „velmi barvitý“, nelze mít uvedené ve vztahu k dalším jeho projevům za omluvu jeho jednání. Přečin výtržnictví je skutkovou podstatou, jejímž účelem je ochrana klidného občanského soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Vykřikování vulgarit, navíc doprovázené boucháním na dveře a okna či hrubé strkání do dveří v takové intenzitě, že zasáhnou osobu, která se je snaží zavřít, a zejména pak fyzický atak spočívající v tom, že poškozenou osobu udeří dlaní do obličeje (skutek pod bodem 2.) či ji uchopí za vlasy a udeří dlaní do oblasti hlavy a současně jí zabrání v použití mobilního telefonu tím, že jí tento násilně vytrhne z ruky (skutek pod bodem 5.), lze jen těžko omlouvat jako poněkud svérázný projev jedincovi individuality. Soudy také zcela přehlédly skutečnost, že u skutku pod bodem 2. výroku obviněný nejdříve donutil zabržděním svého vozidla zastavit jedoucího poškozeného F. Č. Takovéto jednání nejen že fyzicky ohrožuje poškozeného, ale hrubě narušuje i bezpečnost ostatních účastníků silničního provozu , a je zde zcela jistě předpoklad, že si lidé takovéhoto projevu řidičovi nedisciplinovanosti všimnou.
Pokud odvolací soud neshledal naplnění znaku „na místě veřejnosti přístupném“ a jednání obviněného shledal toliko svérázným projevem jeho osobnosti, pak uvedený skutek hodnotil v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi popsanými ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, s nimiž se však v rámci napadeného usnesení ztotožnil. Námitce dovolatele tedy Nejvyšší soud v tomto rozsahu přisvědčil.
Dovolatel dále namítl, že jednání obviněného mělo být posouzeno i jako pokračující přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. K této námitce, uplatněné již v rámci řádného opravného prostředku, odvolací soud uvedl, že nalézací soud nepochybil, pokud shledal, že žalovaný skutek není pokračujícím přečinem vydírání. Nalézací soud právní kvalifikaci jednání jako pokračujícího přečinu vydírání vypustil s tím, že „ oproti podané obžalobě se nepodařilo prokázat, že obžalovaný jiného pod pohrůžkou násilí a pohrůžkou těžké újmy nutil, aby něco konal “. Připustil však, že smyslem jednání obviněného s poškozenými bylo, aby se domohl svých peněz. Přesto výhrůžky „ týkající se podpálení domu, jeho rozbití zjevně nebyly míněny ve smyslu, že by se měly uskutečnit, neměly ani vyvolat v poškozených trvalou obavu o svůj život a zdraví, neboť ani poškození přesně tyto výhrůžky specifikovat u hlavního líčení nedokázali “, s tím, že jednání obviněného lze v tomto smyslu považovat „ za určitý výbuch vzteku “ (str. 7 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak doplnil dané závěry soudu nalézacího, když uvedl, že „ vzhledem k dlouholetým vztahům ani poškození neměli reálného důvodu jednání obžalovaného pociťovat jako vážně míněný úmysl “ (str. 4 napadeného usnesení).
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku , se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu . Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor , např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti vydíranému, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli vydíraného poškozeného . Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (obecný subjekt) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751 - 1754.
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. V projednávané věci soudy neshledaly naplnění znaků skutkové podstaty pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně dle skutkových zjištění, jejichž správnost nebyla soudem odvolacím zpochybněna, se obviněný uvedeného jednání dopustil „ se záměrem donutit I. Č. k zaplacení údajného dluhu jejího syna F. Č. “ (skutek pod bodem 1.), „ za současného pronášení nadávek po něm požadoval vrácení peněz “ (skutek pod bodem 2.), „ v úmyslu docílit zaplacení údajného dluhu F. Č. “ (skutek pod bodem 3.), „ se záměrem donutit v domě přítomného F. Č., k zaplacení údajného dluhu “ (skutek pod bodem 4.), a „ napadl I. Č., sedící na místě řidiče v jejím osobním voze zn. Peugeot 206, ve snaze přimět ji k zaplacení údajného dluhu jejího syna F. Č. “ (skutek pod bodem 5.). Dle skutkových zjištění tedy bylo motivem jednání obviněného vymožení údajného dluhu vůči jeho osobě od poškozeného F. Č. K tomuto užil výhrůžky, u kterých soudy s ohledem na provedené dokazování dospěly k závěru, že nebyly obviněným proneseny vážně, resp. že z nich pro poškozené nevyplývala důvodná obava, že by je obviněný mohl uskutečnit. Tento závěr shledává Nejvyšší soud s ohledem na skutková zjištění učiněná ve věci za poněkud problematický, neboť výhrůžka zapálením domu či jeho rozbitím, případně poznámka, že pokud se poškozený nepodrobí, bude mít problémy, doprovázená fyzickými ataky, zcela jistě je v obecné rovině schopna důvodné obavy u případné oběti vyvolat. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný vedle výhrůžek, užil i přímé násilí. U skutku pod bodem 2. nejdříve donutil zabržděním svého vozidla zastavit jedoucího F. Č., což samo o sobě lze hodnotit jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného, a tohoto následně udeřil dlaní pravé ruky do obličeje za současného pronášení požadavku na vrácení peněz. U skutků pod body 1. a 5. výroku směřoval ataky vůči jiné osobě, konkrétně matce poškozeného F. Č. Zejména u skutku pod bodem 5. se jedná o zcela jistě zavrženíhodné jednání, pokud obviněný útočil na ženu, kterou nejdříve uchopil za vlasy a následně ji udeřil do obličeje, čímž ji způsobil zranění, a když se tato snažila zavolat si pomoc, vytrhl jí mobilní telefon z ruky. I zde jeho jednání bylo vedeno úmyslem přimět poškozeného F. Č. k vrácení údajného dluhu. Odůvodnění nalézacího soudu k vypuštění uvedené právní kvalifikace je s ohledem na skutková zjištění tak, jak jsou uvedena ve skutkové větě rozsudku, tedy v rozsahu a znění, které bylo převzato i soudem odvolacím, nedostatečné. Uvedené jednání by zcela jistě bylo sto naplnit skutkovou podstatu přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na to, že se obviněný dopustil dle skutkových zjištění celkem pěti skutků, a to v rozmezí od 17. 9. 2012 do 9. 11. 2012, jednalo by se o trestný čin pokračující.
Pokud pak soudy uvedly, že zde před incidenty mezi obviněným a poškozenými existoval vzájemný přátelský vztah, pak se jedná o skutečnost, která s ohledem na následné jednání obviněného toliko dokresluje jejich vzájemné vztahy, není ale sto vyvrátit skutečnost, že jednání obviněného mohlo v poškozených vyvolat důvodné obavy z toho, že by své výhrůžky mohl uskutečnit nebo jakkoli ospravedlnit fyzické ataky obviněného vůči poškozeným.
Nejvyšší soud na podkladě výše zmíněných závěrů dospěl k závěru, že odvolací soud v projednávané trestní věci obviněného F. P. učinil závěr o postoupení věci Magistrátu města České Budějovice podle §222 odst. 2 tr. ř. předčasně a bez uvážení výkladu shora naznačeného, čímž zatížil řízení vadou. Stejně tak se nalézací soud nevypořádal dostatečně s právní kvalifikací předmětného jednání obviněného, resp. uvedené závěry nalézacího soudu nemají oporu ve věci učiněných skutkových zjištění.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 3 To 670/2013, zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 31 T 98/2013. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata