ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.850.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 850/2014 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 9 To 394/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 37/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 2 T 37/2013, byl obviněný J. N. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „1) v přesně nezjištěné době od 23:50 hod. dne 26. 8. 2012 do 3:25 hod. dne 27. 8. 2012 v P., ul. M., u sloupu veřejného osvětlení, u zde zaparkovaného vozidla zn. Škoda Octavia, pomocí šroubováku nejprve vypáčil záslepku zámku u pravých předních dveří, poté vypáčil zámek u levých předních dveří a následně vnikl do vozidla, v němž odcizil ze středového panelu palubní desky autorádio nezjištěné značky s typovým označením, čímž způsobil poškozenému B. P., škodu odcizením věci ve výši 1.450,- Kč a poškozením vozidla škodu ve výši 3.800,- Kč, a dále z tohoto vozidla odcizil ke škodě poškozeného B. P., klubovou kartu AGIP, klubovou kartu GECO, klubovou Smart kartu SHELL a OTP od vozidla zn. Škoda Felicia, a „2) dne 27. 8. 2012 kolem 3:30 hod. v P., ul. B. před domem, u zde zaparkovaného vozidla zn. Škoda Fabia, vypáčil pomocí šroubováku zámek levých předních dveří a následně vnikl do vozidla, v němž z odkládací schránky v palubní desce odcizil ovládací panel od autorádia zn. SONY a dále se pokusil odcizit ze středového panelu palubní desky toto autorádio, přičemž byl přistižen uživatelem vozidla, poškozeným M. F., kterému se podařilo obžalovaného ve vozidle uzamknout, následně obžalovaný za pomoci montážního klíče na kola, který našel ve vozidle, rozbil okno pravých předních dveří a snažil se tímto oknem vylézt ven z vozidla, což se mu podařilo, mezitím se k vozidlu dostavila přítelkyně poškozeného F., poškozená J. P., která se snažila obžalovaného zadržet a uchopila jej za triko, načež ji obžalovaný opakovaně udeřil pěstí pravé ruky do hlavy, a zároveň oběma poškozeným, vyhrožoval že je zabije, a tímto jednáním obžalovaný způsobil vlastníkovi vozidla, poškozené společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., IČ: 636 71 069, se sídlem Praha 13, Bucharova 1423, škodu odcizením věcí ve výši 1.580,- Kč a poškozením vozidla škodu ve výši 4.640,- Kč, a poškozené P. způsobil poranění nemající charakter ublížení na zdraví, a to oděrky s mírným otokem a pohmatovou bolestivostí v oblasti pravého ušního boltce, nevelký krevní výron s pohmatovou bolestivostí v oblasti dolní čelisti vlevo, pohmatovou bolestivost v oblasti pravé spánkové a temenní krajině hlavy a oděrky na přední ploše předloktí, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 8 T 188/2007, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2008, odsouzen mimo jiné za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, který vykonal dne 28. 10. 2010“.
Za to byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to plochého šroubováku, který je přílohou spisu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 471 15 971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, částku 1.917,- Kč a poškozenému B. P., částku 3.800,- Kč. Poškozeného B. P. pak soud se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 9 To 394/2013, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. N. následně dovolání , kterým současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 1), obviněný (dovolatel) namítl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, vůbec nedopustil. Skutková zjištění soudu podle jeho výtky zde vycházela pouze z protokolu o vydání věci pořízeného dne 27. 8. 2012 v 07:55 hod., podle nějž měl dobrovolně vydat věci důležité pro trestní řízení, a to autorádio, zákaznickou kartu SMART a kartu GECO. Tento protokol sice podepsal, ale učinil tak pouze na nátlak policistů. Z protokolu o zadržení jeho osoby z téhož dne a dřívější hodiny (03:50 hod.) vyplývá, že osobní prohlídkou u něho byly nalezeny pouze občanský průkaz, SIM karta Vodafone a černá propisovací tužka. Dovolatel tedy pokládá otázku, jak se u něho mohly najít věci, které údajně vydal a mezi nimiž se nacházelo i autorádio, jehož odcizení je mu kladeno za vinu. Pokud odvolací soud konstatoval, že věci pocházející z vozidla Škoda Octavia Combi poškozeného B. P. se nacházely na místě spolujezdce ve vozidle Škoda Fabia uživatele M. F., pak jde podle dovolatele o závěr odporující obsahu protokolu o ohledání místa činu ze dne 27. 8. 2012. Stran skutku popsaného v bodě ad 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel připustil, že do vozidla uživatele M. F. nastoupil. Nemohl se však do něj vloupat, jestliže nebylo uzamčené. Jeho obhajobu potvrzoval protokol o ohledání místa činu, podle nějž sice vozidlo Škoda Fabia mělo rozbité okno pravých předních dveří, ale rám dveří jinak nenesl žádné další známky poškození. K rozbití okna pak došlo až v okamžiku, kdy byl poškozeným M. F. ve vozidle přistižen a uzamčen a kdy se pokoušel z něj dostat ven. Do vozu tedy nevnikl násilím, a tudíž se do něj nemohl ani vloupat. Ani tímto jednáním tedy skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemohl naplnit.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že uvedenou skutkovou podstatu lze naplnit pouze takovou výhrůžkou, která je způsobilá vyvolat u poškozeného důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Přitom jediným účelem slov pronesených směrem k poškozeným v inkriminovanou dobu byla snaha dovolatele utéct z místa činu, což si poškození, kteří se ho snažili zadržet, museli uvědomovat. Kromě toho byl dovolatel zcela neozbrojen, na rozdíl od poškozeného M. F., který ho napadl a poranil nožem.
Další výhrady vznesl dovolatel i vůči uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Namítl, že soudy při stanovení jeho druhu a výměry nepřihlédly k podstatné polehčující okolnosti, že spácháním trestné činnosti způsobil nižší škodu. Dále odkázal na posudek Azylového domu v R., kde bydlel a snažil se svou sociální situaci řešit, a dále na vyjádření Městského úřadu v R. a obecně prospěšné společnosti Rydmus D, o. p. s., které byly přílohou jeho odvolání.
Z výše uvedených důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 9 To 394/2013, z důvodů uvedených v §265d odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a „věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 3. 2. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 10. 4. 2014 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného mimořádného opravného prostředku.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z vad zakládajících existenci druhého z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, tedy důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají předně ty námitky dovolatele, v jejichž rámci zpochybňuje skutková zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Dovolatel z podstatné části založil svůj mimořádný opravný prostředek na popírání skutkových zjištění, z nichž soudy následně vycházely při hmotně právním posouzení jeho jednání. V jeho neprospěch tak mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Námitky dovolatele, že ve voze Škoda Octavia uživatele B. P. (skutek ad 1/) vůbec nebyl a důkazní podklad pro takový závěr byl pouze podvrhem ze strany policistů, jenž musel verifikovat vlastním podpisem protokolu o vydání věci, a že do vozidla Škoda Fabia uživatele M. F. nevniknul násilím, neboť toto bylo odemčeno, se primárně týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil výhradně na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž z větší části na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí.
Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) věnoval skutkovým námitkám, které obviněný posléze vtělil i do nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, dostatečnou pozornost. V odůvodnění rozsudku vysvětlil, vůči jakým skutkovým zjištěním popsaným v rozsudku soudu prvního stupně neměl žádných výhrad a která naopak nepovažoval za zcela přesná a odpovídající skutečnosti. K pochybení soudu prvního stupně spočívajícímu v tom, že z podané obžaloby nesprávně převzal popis skutku tak, že obviněný vypáčil pomocí šroubováku zámek levých předních dveří vozidla Škoda Fabia (skutek ad 2/), zaujal patřičné stanovisko a zároveň uspokojivě vysvětlil a odůvodnil, proč k nápravě zjištěné vady nepřistoupil. V této souvislosti poukázal především na to, že při nedovoleném vniknutí do uzamčeného prostoru způsobem předpokládaným v ustanovení §121 tr. zákoníku (vloupání) nemusí vždy nutně dojít a často také nedochází k poškození zámku nebo jiné jistící překážky; ani to ovšem právní kvalifikaci jednání pachatel podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nevylučuje. Pokud soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z výpovědi poškozeného M. F., že vozidlo jednoznačně před jeho opuštěním uzamkl , rozhodně v jeho postupu nelze spatřovat výše zmíněný extrémní nesoulad mezi obsahem provedeného dokazování na straně jedné a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými na straně druhé. Nejvyšší soud nesdílí názor, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci - pokud jde o okolnosti spáchání jednotlivých skutků (dílčích útoků) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. zákoníku - zjištěn povrchně, anebo že by byl výsledek řízení v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však obviněným - vzato s jistou mírou skutkové tolerance - uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že jeho výhrůžka usmrcením směřovaná vůči poškozeným M. F. a J. P. nebyla objektivně způsobilá vyvolat u nich důvodnou obavu z jejího uskutečnění, a tudíž jejím pronesením nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
Obecně platí, že způsobilost vzbudit v jiném ve smyslu §353 tr. zákoníku důvodnou obavu z usmrcení, těžké újmy na zdraví nebo jiné těžké újmy, tedy vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, jímž je vyhrožováno, je třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména pak k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu atd. Důvodná obava však není stavem, který by u poškozeného musel nutně nastat. Reálná však musí být možnost jejího vzniku. Proto je vždy třeba pečlivě hodnotit formu a závažnost vyhrožování, neboť je nutno odlišovat nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých sice bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo.
Soudy při právním posouzení jednání obviněného (dovolatele) mimo jiné jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku vycházely ze skutkových zjištění, že obviněný poté, co byl přistižen poškozenými M. F. a J. P. při odcizování věcí z automobilu užívaného M. F. a následně jimi ve voze uzamčen, se z něho po neúspěšném vyjednávání násilím vyprostil a teprve poté za pronášení výhrůžek usmrcením, začal pronásledovat poškozeného F. Ten před ním podle vlastní výpovědi utíkal v obavě z fyzického napadení i přesto, že byl ozbrojen nožem na svoji obranu, dokud obviněný dalšího pronásledování nezanechal. Nelze zároveň pominout, že incident se odehrál v brzkých ranních hodinách na potemnělé ulici, navíc za přítomnosti pouze jediné svědkyně. Poškozený obviněného nikdy předtím neviděl, neznal ho a nemohl ani tušit, co - vzhledem k jeho předchozímu chování (krádež) a verbálně pronesené hrozbě - lze od něho očekávat. Skutečnost, že poškozená J. P. se pokusila obviněného zadržet a poškozený M. F. jí potom přiběhl zpátky na pomoc, namísto toho, aby oba raději zvolili ústup a nechali obviněného bez odporu odejít, neznamená, že výhrůžky pronášené vůči nim byly jen bagatelními, nikoli vážně míněnými výroky, vyslovenými toliko v afektu způsobeném vzniklou „adrenalinovou“ situací. Proto i podle názoru Nejvyššího soudu byl dovolatel přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným právem.
Jeho námitky vztahující se k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody pak pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud k nim zdůrazňuje, že za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Naopak, jako příklad užití důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadou však napadená rozhodnutí soudů v této trestní věci netrpí a dovolatel ostatně ani ničeho v tomto směru nenamítl.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 22/2003/trestní/).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do tří let. Jestliže soud prvního stupně dovolateli uložil tento trest ve výměře dvaceti měsíců, jako úhrnný za několik sbíhajících se trestných činů, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Dovolatel by tedy nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím specializovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání obviněného J. N. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, nelze mu přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler