ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1426.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1426/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) F. Ch., a b) I. Ch. , oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí, o zaplacení částky 399.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 105/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 19 Co 384/2013-73, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 1 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 19 Co 384/2013-73, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále již „soudu prvního stupně“), ze dne 30. května 2013, č. j. 38 C 105/2012-54, jímž bylo ve výroku I. rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 169.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 22. září 2012 do zaplacení, ve výroku II. zamítnuta žaloba co do částky 230.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 22. září 2012 do zaplacení a e výroku III. rozhodnuto o nákladech řízení.
Uvedené částky se žalobci domáhali z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené jim nesprávným úředním postupem stavebního úřadu Městského úřadu v Holešově (dále též jen „stavební úřad“), a to v dosud neskončeném řízení o odstranění a následně o dodatečném povolení stavby zahájeném v září 2001. Žalobci jsou z titulu svého spoluvlastnictví účastníky předmětného stavebního řízení, jehož podstata spočívá v tom, že jejich sousedé, stavebníci V. a A. N., postavili „černou stavbu“ – stavební úpravy a přístavbu garáže k domu, včetně kanalizační přípojky. V průběhu řízení o odstranění a následně o dodatečném povolení stavby docházelo k neodůvodněným průtahům, sami žalobci k délce řízení nepřispěli, pouze využili dovolených opravných prostředků, které byly důvodné. Původními účastníky stavebního řízení byli až do roku 2009 jejich právní předchůdci (rodiče), žalobci však ve své nemovitosti dotčené „černou stavbou“ po dobu celého řízení bydlí a jejich život je tedy tímto negativně ovlivněn.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka stavebního řízení je zcela nepřiměřená a byla zapříčiněna zejména tím, že si stavební úřad neopatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a nedokázal se vypořádat s námitkami žalobců. Uvedl, že při určení celkové délky řízení je třeba přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastníci vystupovali právní předchůdci žalobců (jejich rodiče), na jejichž místo žalobci do řízení vstoupili; že do délky řízení je třeba započítat i dobu, po kterou bylo řízení přerušováno; že přiznání zadostiučinění nebrání, že stavební řízení dosud nebylo skončeno, neboť již jeho dosavadní délka je nepřiměřená a je zjevné, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení. Výši přiměřeného zadostiučinění učinil dle kritérií §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) i s odkazem na přiléhavou judikaturu. S ohledem na povahu posuzovaného stavebního řízení, na jeho dopady do života žalobců, na skutečnost, že se na jejich straně jedná o sdílenou újmu, soud I. stupně na základě logicky zdůvodněného propočtu dovodil, že přiměřenou částkou zadostiučinění pro oba žalobce je celková částka 169.000,- Kč s úrokem z prodlení.
Odvolací soud se s odůvodněním rozhodnutí soudu I. stupně ztotožnil, když uvedl, že soudu I. stupně není co vytknout, neboť se správně vypořádal s konkrétními okolnostmi; správně stanovil, že základní částka odškodnění za rok řízení činí pro každého z žalobců 10.000,- Kč, s ohledem na žalobci sdílenou újmu (s odkazem na bod. V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010) i skutečnost, že do roku 2009 současní žalobci sdíleli újmu dlouhotrvajícího řízení se svými rodiči.
Dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu žalovaná (dále již „dovolatelka“). Přípustnost dovolání dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolacím soudem zmiňované stanovisko Cpjn 206/2010 se nevypořádává se specifiky správního řízení a odvolací soud se pouhým odkazem na něj nevypořádal s námitkami uplatněnými žalovanou. Dále se domnívá, že předmětné stavební řízení nemohlo žalobcům způsobit nemajetkovou újmu v takové intenzitě, která by vyžadovala kompenzaci ve formě peněžitého zadostiučinění. Odvolává se na svoje námitky uvedené v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu – primárně vycházející ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2011 (uvedené stanovisko, jakož i dále označená soudního rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) - je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně k dané věci se vztahující např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012 atd.) a není zde důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Je třeba přitom uvést, že dovolatelka vymezení dovolacího důvodu (spolu)zakládá na polemice s dosahem cit. stanoviska tím způsobem, „že ačkoli se týká i řízení správních, je zřejmé, že se nevypořádá se specifikami správního řízení“ ; takto vymezený dovolací důvod ovšem přípustnost dovolání založit nemůže, neboť uvedené stanovisko je uplatitelné i v poměrech jiných řízení vedených orgány státu či územních samosprávných celků. Další výhrady se fakticky upínají k dovolatelkou tvrzené skutkové verzi plynoucí z posouzení důkazní situace, což ovšem rovněž nemůže představovat naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Jinými slovy řečeno, z podaného dovolání není zřejmé, při řešení jaké konkrétní právní otázky se odvolací soud (in concreto) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která rozhodná právní otázka v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Ani dovolatelkou vytýkané vady řízení nebylo možno (vzhledem k tomu, jak byly v dovolání uplatněny) podřadit pod dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 ve vztahu k §237 o. s. ř., přičemž z důvodu nepřípustnosti tohoto dovolání dovolací soud neměl ani možnost přihlédnout k příp. vadám odvolacího či prvoinstančního řízení z hlediska posouzení, zda mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu