ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1530.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1530/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 510.630.280,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č. j. 64 Co 152/2012 - 88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 12. 2011, č. j. 27 C 47/2009 – 62, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 510.630.280,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s ustanovením §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Jelikož odvolatel podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Co se týče dovolání ve věci samé, dovolání proti potvrzujícímu výroku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je uvedené ustanovení zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, rozhodnutí Ústavního soudu v tomto usnesení odkazovaná jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Dovolací soud, jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že mezi jeho vzetím do vazby a škodou vzniklou v důsledku neuskutečnění připravovaných obchodů není dána příčinná souvislost.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby a tím, že nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce.
Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti tomuto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., k němuž při posuzování otázky, má-li rozhodnutí zásadní význam po stránce právní, dovolací soud nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na uvedeném nic nemění žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, který byl založen na odlišných závěrech odvolacího soudu.
K žalobcem tvrzené vadě řízení (neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Výjimkou jsou situace, kdy by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto, jak je uvedeno výše, dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu