ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1714.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1714/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Mgr. S. V., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 20/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 19 Co 437/2013-196, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 1.000.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Tuto nemajetkovou újmu měla utrpět v souvislosti s trestním stíháním, jež proti ní bylo vedeno nedůvodně a nepřiměřeně dlouho.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. dubna 2013, č. j. 22 C 20/2011-144, výrokem I. přiznal žalobkyni 200.000,- Kč a výrokem II. co do částky 800.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně uplatňovala dva nároky, a to na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním v částce 700.000,- Kč a na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v částce 300.000,- Kč. Dovodil nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, když žalobkyně byla obžaloby zproštěna a jako přiměřené shledal zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč. Naopak neshledal nesprávný úřední postup, a proto žalobu v tomto uplatněném nároku zamítl.
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 19 Co 437/2013-196, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve vyhovujícím výroku co do částky 87.000,- Kč změnil tak, že žalobu zamítl a co do částky 113.000,- Kč podle §219 o.s.ř. potvrdil. Dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím je částka 50.000,- Kč, když žalobkyně nebyla omezena na své osobní svobodě, z důvodu trestního stíhání se její manželství nerozpadlo, v souvislosti s ním nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu jejího dítěte. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za důvodnou žalobu i ohledně druhého uplatněného nároku, protože trestní stíhání žalobkyně trvalo šest a čtvrt roku, tedy nepřiměřeně dlouhou dobu. Při stanovení výše náhrady vyšel z toho, že žalobkyni by se mělo dostat částky 15.000,- Kč za rok vedení trestního řízení, ale s ohledem na složitost trestního řízení a jednání poškozené je třeba odečíst vždy 20 % z celkové částky a z důvodu vyššího významu řízení pro žalobkyni zase přičíst 20 %. Celkově má tedy žalobkyně nárok na 63.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti měnícímu výroku o zamítnutí žaloby co do částky 87.000,- Kč a proti výroku potvrzujícímu zamítavý výrok soudu prvního stupně, avšak jen co do částky 213.000,- Kč, podala žalobkyně dne 19. března 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nerespektoval do všech důsledků stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, kterým byl stanoven postup výpočtu částky, která má být přiznána žadateli o přiměřené zadostiučinění v souvislosti s průtahy v řízení. Domnívá se, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, jak dospěl k vyčíslení této újmy a přiznanou částku považuje za nedostatečnou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Žalobkyně sice oznamuje otázku hmotného nebo procesního práva, ale ve skutečnosti žádnou neformuluje a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. Ve skutečnosti vznáší námitky proti výši percentuální úpravy základní částky odškodnění. K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění např. z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp.zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012).
Z uvedených důvodů tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu