ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2084.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2084/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , právně zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Praha 1, Platnéřská 191/2, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem Praha 1, Na Poříčním právu 376/1, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 205/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č.j. 17 Co 363/2012-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 24. května 2012, č.j. 27 C 205/2010-140, žalobu o zaplacení částky 3,000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č.j. 17 Co 363/2012-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně se rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“).
Dovolatelka se domáhala náhrady škody při výkonu státní moci podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“) z důvodu, že ačkoliv to indikoval zdravotní stav žalobkyně, tak jí nebyl přiznán plný invalidní důchod. Dovolatelka nejprve uvádí, že ve věci rozhodoval podjatý soudce a dále namítá, že soudy nezkoumaly, zda v případě dovolatelky nejde o případ zvláštního zřetele hodný podle ustanovení §8 odst. 3 OdpŠk. Dovolatelka zdůrazňuje, že poukazovala na nezákonnost postupu orgánů veřejné moci a dovolávala se nesprávného úředního postupu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se nezabýval meritem sporu, tj. zda vydaná rozhodnutí byla nezákonná, ale žalobu zamítl ryze z formálních důvodů, přičemž tento postup lze chápat jako ryze formalistický. Dovolatelka dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 952/2011 a na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. II ÚS 2159/11. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. května 2012, tj. před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Odvolací soud dovodil, že odpovědnost státu za škodu, kterou žalobkyně spatřuje v postupu orgánů ČSSZ a soudů v souvislosti s odnětím plného invalidního důchodu, resp. přiznáním částečného invalidního důchodu se řídí ustanoveními OdpŠk upravujícími odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Nejde tak o nesprávný úřední postup jak v dovolání namítá žalobkyně, nýbrž o nezákonné rozhodnutí, jelikož shromažďování podkladů v podobě lékařských zpráv a hodnocení zdravotního stavu žalobkyně v souvislosti s posuzováním podmínek významných pro nárok na invalidní důchod se projeví právě v samotném rozhodnutí o odnětí plného nebo částečného invalidního důchodu, a proto je zřejmé, že odvolací soud o této otázce rozhodl v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5 či usnesení ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2119/2008). V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je rovněž závěr, že není založena odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jestliže rozhodnutí, od nichž žalobkyně odvozuje vznik škody, nebyla pro nezákonnost zrušena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované pod C 4030 v Souboru civilních rozhodnutí NS).
Ani námitka dovolatelky, že soudy nezkoumaly, zda nešlo v případě žalobkyně o případ zřetele hodný podle ustanovení §8 odst. 3 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání. Povinnost tvrzení i důkazní břemeno o těchto okolnostech zatěžuje v soudním řízení o náhradu škody poškozeného (tj. žalobkyni), která žádné okolnosti zřetele hodné netvrdila, ani neprokazovala.
Taktéž dovolatelkou uvedený odkaz na judikaturu není na její případ přiléhavý, neboť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 952/2011 se vztahuje na případ nevyužití opravného prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání a nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11 se vztahuje pouze na případy, kdy proti nezákonnému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Na případ dovolatelky tak tuto judikaturu nelze vztáhnout.
Dovolací soud uzavírá, že ani námitka žalobkyně týkající se podjatosti soudce nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o zmatečnostní vadu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82).
Je tedy zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na náhradu nákladů právo, a žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu