ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.238.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 238/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. V. , zastoupené Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České republiky – České správy sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o zaplacení částky ve výši 405.388,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 255/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. 72 Co 60/2013 - 209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „ o. s. ř.“, dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl.
V otázce, zda je vznesení námitky promlčení ze strany žalované ve sporu o náhradu nemajetkové újmy přičitatelné státu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, odpovídá rozsudek odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu, vyjádřené např. rozsudky ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004 a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010. V nich opakovaně Nejvyšší soud dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99. V daném rozsahu proto není splněna podmínka přípustnosti dovolání vymezená v §237 o. s. ř.
Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v dovolatelkou namítané otázce možnosti přezkumu věcné správnosti rozhodnutí správních orgánů soudy v řízení o odpovědnosti státu za škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3700/2011, a ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 3013/2011). V nich Nejvyšší soud přijal závěr, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá (§237 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu