ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2388.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2388/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně TRIADA, spol. s r. o., IČO: 438 71 020, se sídlem v Praze 9, U Svobodárny 12, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 52/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 35 Co 165/2012-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 61.500,- Kč s příslušenstvím zamítl.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel ze skutkových zjištění, že řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 2468/98 (dále „posuzované řízení“) bylo skončeno dne 13. 12. 2004. Žalobkyně podala dne 9. 5. 2005 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Žaloba na náhradu nemajetkové újmy zaslaná poštou došla soudu prvního stupně dne 30. 4. 2007. Tvrzení žalobkyně, že žaloba byla zároveň dne 27. 4. 2007 zaslána soudu prvního stupně faxem, nebylo podle odvolacího soudu prokázáno.
Na tomto základě odvolací soud konstatoval promlčení žalovaného nároku (srov. čl. II zákona č. 160/2006 Sb.), neboť posledním dnem k uplatnění nároku byl 27. 4. 2007, zatímco podání žalobkyně bylo soudu prvního stupně doručeno až 30. 4. 2007. Odvolací soud navíc uvedl, že žaloba by nemohla být úspěšná ani v případě včasného uplatnění nároku. Délku posuzovaného řízení sice označil za zjevně nepřiměřenou, ale dospěl ke stejné výši zadostiučinění, které již žalovaná žalobkyni vyplatila.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I (zamítnutí žaloby) a III (náklady odvolacího řízení) dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, eventuálně by měla být posouzena jinak, otázka rozložení důkazního břemene při posouzení promlčení v situaci, kdy soud k promlčení přihlíží z úřední povinnosti. Odvolací soud podle žalobkyně pochybil, když vycházel z toho, že důkazní břemeno leží na ní, ačkoliv se fakticky jedná o substituci námitky promlčení, kterou by měla vznést žalovaná, a u řízení provedeného z úřední povinnosti obecně je tíha důkazního břemene redukována či zcela vyloučena v důsledku odpovídajících povinností soudu zjistit skutkový stav objektivně. Podle žalobkyně byla žaloba soudu prvního stupně nepochybně doručena včas. K odůvodnění neúspěšnosti žaloby i pro případ včasného uplatnění nároku namítá, že není odpovídající úvaha o snížení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, když nekalosoutěžní jednání, proti němuž brojila, pro ni představovalo existenční ohrožení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu důkazní břemeno leží ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (z poslední doby srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3777/2011; dostupné na www.nsoud.cz). V daném případě odvolací soud řešil jako předběžnou otázku, zda nedošlo k promlčení nároku, a za tímto účelem zjišťoval, zda žalobkyně skutečně podala dne 27. 4. 2007 žalobu prostřednictvím faxu, jak tvrdila. V situaci, kdy se mu nepodařilo tuto skutečnost zjistit ze spisu ani u soudu prvního stupně, kterému měla být žaloba doručena (viz č. l. 179), vyzval žalobkyni k doložení tohoto tvrzení. Tímto postupem se odvolací soud nikterak neodchýlil od výše uvedené judikatury, neboť to byla žalobkyně, kdo podání žaloby faxem tvrdil a pro niž by mělo zjištění, že žaloba byla soudu doručena již 27. 4. 2007, a ne až 30. 4. 2007, příznivé právní důsledky (nepromlčení nároku).
Ostatně z logiky věci nemohl odvolací soud požadovat po žalované, aby prokázala, že žalobkyně prostřednictvím faxu žalobu soudu dne 27. 4. 2007 nedoručila (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, bod 24; dostupný z nalus.usoud.cz).
Namítá-li žalobkyně nesprávné skutkové zjištění ohledně data zahájení tohoto řízení, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalobkyni se nepodařilo úspěšně napadnout závěr odvolacího soudu o promlčení nároku, Nejvyšší soud se již nezabýval námitkou týkající se významu řízení pro žalobkyni.
Dovolání do výroku o nákladech řízení nemá náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a Nejvyšší soud se jím proto pro jeho vady nemohl zabývat.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. února 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu