ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.882.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 882/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně program TECHNIA CZ, společnost s ručením omezeným „v likvidaci“ , IČ: 25831917, se sídlem v Paskově, Zahradní 762, zast. Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalovanému Ing. R. V. , bytem v O. 680, zast. JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Milíčova 12, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 23/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2012, č. j. 57 Co 457/2011-205, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. června 2011, č. j. 19 C 23/2010-152, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám JUDr. Richarda Mencnera, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11.374,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání právního předchůdce žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2011, č. j. 19 C 23/2010-152, ve výroku I., jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní žalobce, GEOPOINT Frýdlant s. r. o. (dále jen – „příkazce“), sjednal se žalovaným dne 16. 2. 2007 ústně smlouvu, na jejímž základě mu předal částku 200.000,- Kč a pověřil jej, aby převzaté peněžní prostředky předal prodávající Z. M. na částečnou úhradu kupní ceny za nemovitosti, jež od ní příkazce kupoval. Jelikož žalovaný přijaté peníze prodávající ve lhůtě splatnosti kupní ceny nemovitostí (do 31. 3. 2007) nepředal, příkazce poté, co kupní cenu doplatil z jiných prostředků, v průběhu dubna 2007 příkaz ústně odvolal. V průběhu soudního řízení příkazce smlouvou ze dne 12. 9. 2011 uplatněnou pohledávku z titulu vrácení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím převzaté žalovaným ke splnění příkazu postoupil žalobkyni. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že dne 16. 2. 2007 byla ústně uzavřena příkazní smlouva podle ustanovení §724 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“), na jejímž základě se žalovaný zavázal předat prodávající Z. M. na úhradu části kupní ceny nemovitostí částku 200.000,- Kč převzatou od právního předchůdce žalobkyně. Uzavřel přitom, že poté, co příkazní smlouva v důsledku odvolání příkazu v dubnu 2007 zanikla (§731, §33b obč. zák.), byl žalovaný povinen příkazci přijaté peněžní prostředky vrátit, jakožto bezdůvodné obohacení spočívající v majetkovém prospěchu získaném plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.). Jelikož právní důvod plnění odpadl v průběhu dubna 2007, došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor žalující strany nejpozději k 1. 5. 2007. K uvedenému okamžiku totiž právní předchůdce žalobkyně již věděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení (odpadl právní důvod opravňující žalovaného držet předmětné peněžní prostředky) a že se na jeho úkor obohatil žalovaný, který si převzaté peněžní prostředky ponechal pro vlastní potřebu. Dne 1. 5. 2007 tak dle závěrů odvolacího soudu počala běžet dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok uplatnit u soudu (§107 odst. 1, 2 obč. zák.). Ke dni zahájení soudního řízení (16. 2. 2010) byl tudíž uplatněný nárok v důsledku uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby již promlčen. Odvolací soud proto k námitce promlčení vznesené žalovaným žalobě nevyhověl (§100 odst. 1 obč. zák.). Tvrdila-li žalobkyně, že příkazní smlouva byla na základě dohody kontrahentů v dubnu 2007 změněna a žalovanému byly ohledně dispozice s převzatou částkou uděleny nové příkazy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně své tvrzení přes poučení podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Konkrétně zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že změna příkazní smlouvy nebyla dostatečně prokázána. Odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 vyjadřovala názor, že důkazní břemeno leží v daném případě na žalovaném, který musí prokázat, že nedošlo ke změně příkazní smlouvy, neboť jde o skutečnost rozhodnou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Poukazovala rovněž na okolnost, že žalovaný netvrdil ani nenavrhl důkazy ohledně skutečnosti, že žalující strana ke dni 1. 5. 2007 měla povědomí o zániku příkazní smlouvy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001 dovozovala, že soudy nižšího stupně pochybily, jestliže žalovaného nepoučily o jeho důkazním břemenu. Namítala, že změnu příkazní smlouvy ústní formou nepovažuje za důvod neplatnosti tohoto právního úkonu. Zdůraznila, že žalovaný nemá právo ponechávat si její peníze, pokud ke změně smlouvy nedošlo. Vyjadřovala názor, že subjektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu, počala běžet až písemným odvoláním příkazní smlouvy ze dne 25. 1. 2010. Uváděla, že o neplatnosti změny příkazu neměla do zahájení soudního řízení povědomí. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v plném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba, ve které nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném plněním z právního důvodu, který odpadl, bylo třeba uplatnit u soudu, počala běžet nejpozději dne 1. 5. 2007, tj. okamžikem, kdy již bezdůvodné obohacení vzniklo (právní důvod držení částky 200.000,- Kč žalovaným odpadl v důsledku odvolání příkazu) a žalující strana věděla o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na její úkor bezdůvodně obohatil žalovaný, jenž si převzaté peníze ponechal.
Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud již mnohokráte zabýval. Vždy přitom dospěl k závěru, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek 5/2001). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy vyžaduje skutečná (na základě provedeného dokazování prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K té dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu.
Jestliže tedy odvolací soud na základě provedeného dokazování spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy právní předchůdce žalobkyně zjistil, že se na jeho úkor bezdůvodně obohatil žalovaný, jenž si částku 200.000,- Kč převzatou za účelem splnění uděleného příkazu ponechal i poté, co byl příkaz odvolán, pak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalobkyně nejpozději ke dni 1. 5. 2007 věděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení i o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, či závěr odvolacího soudu, že nebyla prokázána následná změna uděleného příkazu, brojí tím proti závěrům skutkovým založeným na hodnocení provedených důkazů, a nikoliv proti závěrům právním. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak - podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení - přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit.
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že žalovaný netvrdil ani nenavrhl důkazy ohledně skutečnosti, že žalující strana ke dni 1. 5. 2007 měla povědomí o zániku příkazní smlouvy, a z uvedeného důvodu dovozuje, že žalovaný stran této okolnosti neunesl důkazní břemeno, sluší se uvést, že smyslem procesního institutu důkazního břemene je umožnit soudu vydat rozhodnutí rovněž v těch případech, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Jestliže tedy odvolací soud po provedeném dokazování učinil závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně ke dni 1. 5. 2007 věděl o tom, že příkazní smlouva zanikla a odpadl tak právní důvod držení předmětné částky žalovaným, rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (jehož správnost při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přezkoumávat nelze, jak rozebráno výše). V takovém případě (je-li skutkový stav zjištěn) se tudíž úvahy o důkazním břemenu toho kterého z účastníků neuplatní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Namítá-li dovolatelka dále, že žalovaný měl v řízení prokazovat, že ke změně příkazní smlouvy nedošlo, nezbývá než uvést, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998). V posuzovaném případě se počátek subjektivní promlčecí doby odvíjí od prokázané vědomosti (nejpozději k 1. 5. 2007) právního předchůdce žalobkyně o tom, že odpadl právní důvod plnění a že se na její úkor bezdůvodně obohatil žalovaný. Skutečnost, že mělo následně dojít ke změně příkazní smlouvy spočívající v novém příkazu ohledně dispozic s peněžními prostředky drženými žalovaným, by pak z hlediska hypotézy hmotněprávní normy upravující počátek běhu promlčecí doby (§107 odst. 1, 2 obč. zák.) přinesla příznivé právní důsledky pro stranu žalující, neboť by znamenala, že k odpadnutí právního důvodu plnění a tím i ke vzniku bezdůvodného obohacení a počátku běhu promlčecí doby by došlo později. Z uvedeného důvodu ohledně svého tvrzení, že příkazní smlouva byla posléze změněna, nesla důkazní břemeno žalující strana, a nikoliv žalovaný. Prokazovat lze ostatně jen to, co se stalo, a nikoliv to, co se nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011).
Namítá-li dovolatelka rovněž, že ústně sjednanou příkazní smlouvu lze platně změnit ústní formou, nezbývá než uvést, že soudy nižšího stupně změnu příkazní smlouvy za neplatnou neoznačily, a to ani kvůli její ústnosti. Neměly toliko za prokázanou samotnou existenci této změny. Uvádí-li pak dovolatelka, že žalovaný nemá právo si převzaté peněžní prostředky ponechat, sluší se uvést, že žalovaný je peněžní prostředky držené bez právního důvodu sice povinen vydat, avšak se zřetelem k úspěšně vznesené námitce promlčení, nelze v soudním řízení promlčené právo přiznat (§100 odst. 1 věty třetí obč. zák.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dovolatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka požadovala též zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je však odvolání (viz ust. §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2011, č. j. 19 C 23/2010-152, které touto vadou trpí, zastavil (viz ust. §104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 200.000 Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 9.100,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 11.374,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu