ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.294.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 294/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody 1.367.159,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 92/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, č. j. 17 Co 153/2013 - 122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 23 C 92/2010 - 97, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 384,- Kč s příslušenstvím a v částce 1.171.662,80 Kč s příslušenstvím byla žaloba žalobce zamítnuta. Uvedených částek se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu vznikla v důsledku uhrazení smluvní a mimosmluvní odměny za zastupování obhájcem v trestním řízení, které bylo zastaveno.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl.
V otázce, zda žalobci náleží náhrada škody ve výši skutečně uhrazené smluvní odměny advokáta, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu představuje limit rozsahu poskytované náhrady škody dle ustanovení §31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, a ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1277/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Ani námitka, že soudy měly aplikovat ustanovení občanského zákoníku upravující náhradu škody, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když uvedl, že aplikace speciální úpravy obsažené v §31 odst. 1 a 3 OdpŠk má přednost před aplikací ustanovení občanského zákoníku, podle nějž by se postupovalo jen tehdy, pokud by zvláštní zákon neobsahoval vlastní právní úpravu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2032/2013).
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání pro otázku, zda měly soudy při aplikaci ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně použít ustanovení o zvýšení mimosmluvní odměny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud je proto odmítl.
Pro úplnost je přitom třeba dodat, že ani do nastoupení účinků koncentrace řízení žalobce rozhodné skutečnosti, které by umožňovaly aplikaci ustanovení o zvýšení mimosmluvní odměny, netvrdil.
Ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru dovolacího soudu obsaženého v usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud zvážil možnost přiznání škody záležející ve smluvní odměně uhrazené žalobcem obhájci jak z hlediska úpravy obsažené v zák. č. 82/1998 Sb., tak z pohledu obecné úpravy dané občanským zákoníkem (kterou neshledal aplikovatelnou), požadavkům uvedeným v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1305/2012 tak dostál.
Jelikož žalobce podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo rovněž odmítnuto, neboť dovolatel ani pro něj neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu