ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3086.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3086/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně MARATHON, a. s. , se sídlem v Praze 3, Husitská 65/80, identifikační číslo osoby 250 62 166, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovaným 1) TECHNOEXPORT, a. s. , se sídlem v Praze 10, Třebohostická 3069/14, identifikační číslo osoby 000 00 841, zastoupené JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, a 2) STROJIMPORT a. s. , se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží 6, identifikační číslo osoby 000 00 795, zastoupené JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Velehradská 26, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 230/2009-104, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2013, č. j. 12 Co 512/2011-219, takto:
I. Usnesení Městského soudu Praze ze dne 2. srpna 2013, č. j. 12 Co 512/2011-219, ve výroku I. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. července 2010, č. j. 24 C 230/2009-104, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „druhá žalovaná je vlastníkem domu č. p. 846 s označením jiná stavba a pozemkové parcely č. 582 s označením zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na listu vlastnictví (L) V č. 384 pro katastrální území N. M. a obec P.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, která v průběhu odvolacího řízení vzala v celém rozsahu tuto určovací žalobu zpět.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. srpna 2013, č. j. 12 Co 512/2011-219, rozhodl, že „ve vztahu k první žalované není zpětvzetí žaloby účinné“ (výrok I.), „ve vztahu k druhé žalované se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a řízení se zastavuje“ (výrok II.), a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud výrok I. svého usnesení odůvodnil následovně:
„Prvá žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila a žádala, aby o žalobě bylo rozhodnuto věcně. Jako důvod svého nesouhlasu uvedla, že zpětvzetí žaloby je pouze důsledkem očekávání žalobkyně pro ni nepříznivého výsledku. Zpětvzetím žaloby si tak chce žalobkyně zachovat možnost podat žalobu ihned poté, co by toto řízení skončilo zastavením. Dle prvé žalované je žaloba zřejmě blokačního charakteru, což vyplývá z chování žalované v průběhu celého řízení. A jednání žalobkyně je šikanózní.
Odvolací soud tuto námitku prvé žalované shledal zcela důvodnou. Z předloženého spisu plyne, že žalobkyně se žalobou domáhá určení vlastnického práva druhé žalované, tedy třetího subjektu, který ani sám platnost převodu vlastnictví na první žalovanou nijak nezpochybnil. Už z toho je zřejmé, že jediným účelem žaloby je blokovat prvou žalovanou ve výkonu jejího vlastnického práva, a to za použití postupů, které lze charakterizovat jako šikanózní (opakované měnění zastoupení na poslední chvíli, vznášení zjevně neúspěšných procesních návrhů apod.). Z tohoto důvodu ve vztahu k prvé žalované rozhodl dle ust. §222a odst. 2 o. s. ř. o neúčinnosti zpětvzetí žaloby.“
Výrok II. svého usnesení odvolací soud odůvodnil s tím, že „Druhá žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila, a proto odvolací soud ve vztahu k ní rozhodl dle ust. §222a odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.“
Proti (všem výrokům) usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že odvolací soud napadeným usnesením porušil zásadu rovného postavení účastníků, čímž zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Předkládá argumentaci ústící v závěr, že řízení o žalobě na určení, že žalovaná 2) je vlastnicí nemovitostí, nemůže probíhat pouze mezi žalobkyní a žalovanou 1), tedy bez účasti toho, o existenci jehož vlastnického práva má soud rozhodnout. Kromě toho namítá, že odvolací soud přesvědčivě neodůvodnil svůj závěr o šikanózním postupu dovolatelky. Závěr odvolacího soudu, že jediným účelem určovací žaloby bylo blokovat žalovanou 1) ve výkonu jejího vlastnického práva, a to za použití postupů, které lze charakterizovat jako šikanózní, jsou spekulativní a ničím nepodložené. Dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, když dovolání považuje za nedůvodné. Spory o určení vlastnictví jsou případem samostatného společenství, takže odvolací soud mohl rozhodnout shora vyloženým způsobem. Žalovaná 1) vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby spatřovala „v tom, že dokazování ve věci pokročilo tak daleko, že byl v podstatě objasněn skutkový stav věc a že proto lze očekávat v blízké době rozhodnutí soudu ve věci samé, a to zejména tehdy, jestliže se žalobce zpěvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí soudu. Odvolací soud tento důvod shledal dostatečně vážným...“ Kromě toho žaloba na určení vlastnictví nemohla být úspěšná pro nedostatek naléhavého právního zájmu dovolatelky, jehož zřejmá absence byla prokázána již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud dostatečně a srozumitelně popsal a odůvodnil své závěry a proto žalovaná 2) nesdílí výhrady dovolatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání dovolatelky odmítl.
Žalovaná 2) se k dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonem stanovené lhůtě, obsahuje občanským soudním řádem předepsané náležitosti, je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a je - jak bude rozvedeno níže – i důvodné.
Vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (§222a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (§222a odst. 2 o. s. ř.).
Zákon ponechává posouzení toho, co jsou „vážné důvody“ ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. úvaze soudu rozhodujícího v odvolacím řízení; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí žaloby není, že v případě meritorního rozhodnutí soudu by překážka věci rozsouzené bránila novému podání žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, publikované pod č. C 863 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Ztotožnil-li se proto odvolací soud s (primární) námitkou žalované 1), že „Zpětvzetím žaloby si tak chce žalobkyně zachovat možnost podat žalobu ihned poté, co by toto řízení skončilo zastavením“ , pak je zjevné, že tento (dosud navíc v posuzované věci nepodložený) závěr judikatura dovolacího soudu neshledává relevantním pro aplikaci §222a odst. 2 o. s. ř. Ani ze skutečnosti, že „žalobkyně se žalobou domáhá určení vlastnického práva druhé žalované, tedy třetího subjektu“ , nelze dovozovat, jak činí odvolací soud v napadeném usnesení, závěr, že „jediným účelem žaloby je blokovat prvou žalovanou ve výkonu jejího vlastnického práva, a to za použití postupů, které lze charakterizovat jako šikanózní.“ Tyto úvahy jsou totiž spekulativní a navíc není ani (s přihlédnutím k tehdy relevantní právní úpravě katastrálních předpisů) zřejmé, v jakém směru by se taková blokace vůči žalované 1) měla projevit.
Z vyloženého je tedy zřejmé, že odvolací soud při řešení otázky procesního práva se odchýlil od ustálené judikatury (nejen) Nejvyššímu soudu a nezbylo tudíž, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit v uvedeném rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu dle odstavce 2 cit. par. vrátit k dalšímu řízení, neboť k jeho změně nebylo možno přistoupit již z důvodu absence vyjádření obsahu rozhodnutí ve výroku o zastavení řízení. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, podle které je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný. Poněvadž ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř. uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení rozsudku, a protože právní úprava rozhodnutí ve formě usnesení obsahové náležitosti výroku usnesení neobsahuje, uplatní se přiměřeně režim ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř., upravující formu rozsudku, i na obsahové náležitosti výrokové části usnesení. Posledně uvedené ustanovení ve své první větě stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3107/2013). Není přitom zapotřebí blíže rozvádět, že usnesení o zastavení řízení o určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem má také vazbu na katastr nemovitostí a že zmíněné požadavky na kvalitu soudního rozhodnutí nejsou i z tohoto důvodu přepjatě formalistické.
Dovolání dovolatelky směřující proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť k jeho podání dovolatelka není oprávněna (subjektivně legitimována), protože napadenými výroky rozhodnutí bylo dovolatelce vyhověno a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu