ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3261.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3261/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné E. B. , zastoupené JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Višňovce 1044/1, proti povinnému Ing. L. B. , zastoupenému JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, pro dlužné a běžné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 171/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, č. j. 64 Co 1/2013-56, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 23. 1. 2012, č. j. 54 EXE 171/2012-17, kterým Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 19. 4. 2010, č. j. 20 Nc 29/2009-220, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, č. j. 62 Co 328/2010-430, k uspokojení pohledávky na dlužném výživném za dobu od 1. 5. 2010 do 31. 10. 2011 ve výši 81 000,- Kč a dále pro běžné výživné od 1. 11. 2011 ve výši 4 500,- Kč měsíčně, pro náklady exekuce a náklady oprávněné exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřela. Současně rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako soudu místně příslušnému. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku povinného, že exekuci nesmí nařídit asistent soudce. Ten je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky, kdy se na jeho postavení přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků. Jestliže §10 odst. 1 písm. j) zákona č. 121/2008 Sb. umožňuje, aby vyšší soudní úředník prováděl úkony soudu prvního stupně v občanském soudním řízení mimo jiné ve věcech nařízení exekuce k vymožení peněžitého plnění, není-li exekučním titulem exekutorský či notářský zápis, mohl v dané věci exekuci nařídit asistent soudce a jeho rozhodnutí se stává předmětem přezkumu odvolacím soudem. Dále uvedl, že oprávněná může být zastoupena svou matkou, že v exekučním řízení nedochází ke střetu zájmů ve smyslu §37 odst. 1 zák. o rodině, že v tomto řízení je nezletilé dítě standardně zastupováno tím z rodičů, jemuž bylo svěřeno do výchovy. Na rozhodnutí o nařízení exekuce pak podle odvolacího soudu nemá vliv, že probíhá řízení o zrušení výživného, tato skutečnost může být důvodem pro odklad exekuce. Odvolací soud shledal důvodnou a včasnou námitku místní nepříslušnosti soudu, neboť z obsahu spisu se podává, že v době zahájení exekučního řízení 12. 12. 2011 se povinný fakticky zdržoval na adrese P., v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 8. V dané věci může pak odvolací soud zjednat nápravu, aniž by bylo třeba napadené rozhodnutí rušit. Rozhodl tedy, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako soudu místě příslušnému.
Povinný napadl prostřednictvím ustanovené advokátky usnesení odvolacího soudu dovoláním. Při vymezení přípustnosti dovolání, kde se omezil na citaci §237 o. s. ř., zdůraznil, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz bod II. dovolání sepsaného ustanovenou advokátkou), a že při posouzení námitky místní nepříslušnosti soudu ponechal zcela bez povšimnutí závazné judikátní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004 (viz Ad 2. písm. a/ druhý odstavec dovolání sepsaného povinným). Následně odkazuje na ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýká, že usnesení o nařízení exekuce vydal místně nepříslušný soud a že se tak cítí být dotčen ve svém právu na řádnou soudní ochranu plynoucí z čl. 90 a čl. 95 Ústavy, právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právu na právní jistotu v právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy. Nedostatek místní nepříslušnosti nelze napravit postupem, jaký zvolil odvolací soud. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004. Dále brojí proti závěru soudu, že matka může v exekučním řízení zastupovat nezletilou oprávněnou. Podle jeho názoru zde nepochybně dochází ke střetu zájmů ve smyslu §37 zák. o rodině. Posléze namítá, že exekuci nesmí nařídit asistent soudce. Odkazuje přitom na §10 odst. 3 zák. č. 121/2008 Sb., kde úkon nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí explicitně ani implicitně uveden není. V této souvislosti poukázal na zmatečné poučení soudu prvního stupně o opravném prostředku. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů, spočívající na nesprávném právním posouzení věci, zrušil a věc byla vrácena místně příslušnému soudu prvního stupně. Současně požaduje, aby dovolací soud podle §243 odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolatel předně brojí proti závěrům soudu, že v exekučním řízení k vymožení výživného může nezletilou oprávněnou zastupovat matka, a že usnesení o nařízení exekuce mohl vydat asistent soudce.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Protože dovolatel ve vztahu k otázce nemožnosti zastoupení nezletilé oprávněné matkou i ve vztahu k otázce vydání usnesení o nařízení exekuce asistentem soudce neuvedl, od které ustálené praxe dovolacího soudu se podle jeho názoru měl odvolací soud odchýlit, a to ani sdělením spisových značek v minulosti vydaných rozhodnutí dovolacího soudu (případně čísla, pod nímž tato rozhodnutí měla být publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) či jiným konkrétním způsobem, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a v této části vadami trpící dovolání odmítl.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze připomíná své usnesení ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2630/99, v němž se otázkou zastoupení nezletilé oprávněné kolizním opatrovníkem podrobně zabýval. Problematikou vydání rozhodnutí vyšším soudním úředníkem event. asistentem soudce se zabýval například nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2013, Pl. ÚS 31/10 (srov. bod 48 tohoto nálezu).
Dovolatel dále vytýká, že usnesení o nařízení exekuce vydal místně nepříslušný soud. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 276/2004, na něž dovolatel poukazuje, na danou věc nedopadá a přípustnost dovolání v řešení výše vznesené otázky tedy dovodit nelze. Přitom také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, nebo ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, vysvětlil, že skutečnost, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, je způsobilá vést (pouze) k závěru, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (před 1. 1. 2013 samostatný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Protože při posouzení dovolatelem vznesené otázky nejde o správnost či nesprávnost právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku existence vady řízení, jež vydání meritorního rozhodnutí předcházelo (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání v této části jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. října 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová,Ph.D.
předsedkyně senátu