ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3559.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3559/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně CF FLOP, s. r. o. , se sídlem v Brně, Nejedlého 11, adresa pro doručování P. O. BOX 11, Ostrava – Poruba, identifikační číslo osoby 646 08 565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 258.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 127/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. 58 Co 115/2014-65, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. 58 Co 115/2014-65, není přípustné podle §237 o. s. ř.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2014, č. j. 58 Co 115/2014-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 22 C 127/2012-45, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 258.500,- Kč s příslušenstvím. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v řízení (o odpůrčí žalobě) vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 126/2001 (dále již „namítané řízení“) nesprávným úředním postupem soudu, konkrétně nepřiměřenou délkou tohoto řízení.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“). Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění [tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; poznámka: všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)]. V tomto smyslu se proto dovolací soud nezabýval posouzením otázky žalobkyně, dle které jí z důvodu její aktivity v namítaném řízení náleží zvýšení základní částky o 30 %.
Okolnost, že poškozená vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozené může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro její osobu a lze jej zohlednit v rámci kritéria jednání poškozené během řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013). Pokud odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobkyně vedla a nadále vede enormní množství soudních řízení, nečiní tak v rozporu s čl. 37 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, protože tyto skutečnosti jsou mu známy z jeho úřední činnosti, a proto je podle §121 o. s. ř. není třeba prokazovat (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Námitka žalobkyně, že soud měl hodnotit namítané řízení jako celek, neobstojí, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že oba soudy při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlížely k celkové době, po kterou namítané řízení trvalo v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „R 58/2011“). Na tom nic nemění správný závěr odvolacího soudu, že předmětnou žalobou může žalobkyně požadovat odškodnění až za období od 1. října 2008, tedy od vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2008, č. j. 21 C 7/2007-37, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2008, č. j. 17 Co 208/2008-61, v řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o nároku žalobkyně na zadostiučinění za újmu, jež ji vznikla v namítaném řízení za období od 15. srpna 2001 do 30. září 2008.
Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že by nevzal v úvahu průtahy v řízení, k nimž došlo v důsledku neodůvodněného přerušení řízení v namítané věci.
Námitka žalobkyně, že „ názor soudu, že soud u odpůrčí žaloby musel čekat do rozhodnutí o věci základní (míněno v namítaném řízení) vlastně až do roku 2014, nemůže obstát, “ nemá oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, in concreto s rozsudky ze dne 13. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 29. června 2011, dovodil, že jestliže v namítaném řízení bylo vyřešení otázky existence pohledávky žalobce zásadní pro posouzení opodstatněnosti žaloby o odporovatelnosti právního úkonu v namítaném řízení, tak, že obě uvedená řízení, která probíhala souběžně, souvisela svým předmětem natolik úzce, že újmu utrpěnou žalobcem, jenž se účastnil obou těchto řízení, je třeba vnímat jako újmu jedinou.
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky žalobkyně nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu