ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3928.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3928/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Družstva DRUMAPO , se sídlem Němčičky 94, okr. Brno-venkov, identifikační číslo osoby 463 46 121, zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, M-Palác, Heršpická 5, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, a 2) PÍSKOVNĚ BRATČICE – LEDCE, s. r. o., se sídlem v Brně, Slovanské nám. 9, identifikační číslo osoby 262 38 063, zastoupené JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení příslušnosti hospodařit s nemovitostmi, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 785/2001, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2014, č. j. 16 Co 210/2011-463, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítají .
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to každá z nich, částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesením k rukám Mgr. Lucie Stejskalové, advokátky se sídlem v Brně, M-Palác, Heršpická 5.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem (v záhlaví tohoto usnesení) k přesnému označení žalobkyně předesílá, že Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) správně zaregistroval, že s účinností od 1. ledna 2013 byl zrušen Pozemkový fond České republiky původně vystupující v procesním postavení žalovaného 1), avšak že uvedenou okolnost nepromítl zcela do formulačního vyjádření žalované 1). S ohledem na zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, účinným od 1. ledna 2013, jímž došlo podle §22 odst. 1 ke vstupu České republiky do všech práv a povinností Pozemkového fondu, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů a ze správních nebo soudních řízení, jejichž účastníkem byl Pozemkový fond České republiky, kdy podle poslední věty uvedeného ustanovení „K výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní pozemkový úřad“, je proto zapotřebí pro poměry v této věci konstatovat, že z vyloženého důvodu má Česká republika - Státní pozemkový úřad postavení žalované 1).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných 1) a 2) [dále též „dovolatelky“ nebo „dovolatelka 1)“ a „dovolatelka 2)“] proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen (ve formulačně upřesňujícím znění) rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 15. prosince 2010, č. j. 12 C 785/2001-2001-358, je třeba podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, a to z následujících důvodů.
Dovolatelky kromě meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu napadají i jeho výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, aniž by ve svých dovoláních vymezily dovolací důvod způsobem stanoveným v §241a odst. 1 až 3 ve vazbě na §237 o. s. ř. Dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu tudíž již pro absenci dovolacího důvodu muselo být podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Pokud jde o dovolání dovolatelek směřujících do meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, pak ani v tomto případě z obsahu dovolání nelze dovodit relevantní vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka 1) za právní otázku, jež doposud (roz. v rozhodovací praxi dovolacího soudu) podle jejího názoru nebyla vyřešena, shledává otázku „zda právní předchůdce dovolatele (Pozemkový fond ČR) měl oprávnění disponovat s předmětnými pozemky, tedy zda měl předmětné pozemky ve právě ke dni uzavření směnné smlouvy, uzavřené s žalovanými č. 2“ Řešení právní otázky věcně právní dispozice s nemovitým majetkem je v takto vymezené formulaci odvislé od posouzení jedinečných skutkových okolností případu, takže ve skutečnosti spočívá na posouzení zásadně významných skutkových okolností případu, nehledě na skutečnost, že Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008, již vyložil právní názor, že při posuzování platnosti směnné smlouvy je třeba při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly ve správě (tehdejšího) Pozemkového fondu, vycházet z právní úpravy účinné k datu uzavření této smlouvy, nikoli (zásadně) již k datu účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. června 1991. Z uvedeného je zřejmé, že takto vymezená část dovolacího důvodu nemohla založit přípustnost dovolání podaného dovolatelkou 1) proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dále obě dovolatelky ve svých dovoláních zpochybňují zásadně významná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, a na podkladě jimi vnímaného skutkového základu věci právně polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pochopitelně i takto vyložená dovolací argumentace nemůže přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu založit. Jinými slovy vyjádřeno, má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Brojí-li dovolatelky v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Z vymezeného dovolacího důvodu dovolatelkami, ale ani z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze vyvodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo mj. v řešení právní otázky z procesního práva, kterou by navíc odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto by bylo možno v uvedeném směru shledat přípustnost dovolání.
Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil dovolací důvod z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Protože dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout ani k příp. (jiným) vadám řízení dle §242 odst. 3, přičemž v dovolání dovolatelkami příp. vytýkané vady – jak již shora bylo připomenuto – nemohly založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelek podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně v dané věci sestávají z odměny její advokátky za dva úkony právní služby (dvě samostatná vyjádření k dovoláním dovolatelek) určené podle §9 dst. 4 písm. b) (spor se týkal určení vlastnického práva k nemovitostem, kde za tarifní hodnotu se považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011). Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. mimosmluvní odměna ve výši (2 x 3.100,- Kč) 6.200,- Kč. Spolu s dvěma náhradami hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (2 x 300,- Kč) ve výši 600,- Kč, jde o částku 6.800,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.428,- Kč činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalobkyně 8.228,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.228,- Kč je povinna každá z dovolatelek zaplatit žalobkyni k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu