ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.5073.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5073/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD.,v právní věci žalobkyně Rozvojové projekty Praha a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 929/22, identifikační číslo osoby 256 49 329, zastoupené Mgr. Martinem Velíkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Rohenická 71/1, proti žalované Německé škole v Praze s. r. o. – zahraniční škole a gymnáziu , se sídlem v Praze 5, Schwarzenberská 700/1, identifikační číslo osoby 251 36 241, zastoupené Martinem Hollerem, advokátem Advokátní kanceláře Giese & Partners, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 261/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, č. j. 72 Co 493/2013-152, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, č. j. 18 C 261/2012-116, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. 1342/42, p. č. 1342/43, p. č. 1342/143, p. č. 1342/144 a p. č. 1342/156, vše v katastrálním území J. (dále též „předmětné pozemky“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že kupní smlouva ze dne 9. prosince 2002, na základě které nabyla žalovaná předmětné pozemky do svého vlastnictví, není neplatným právním úkonem, a ze strany žalobkyně nedošlo ani po právu k odstoupení od této smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) potvrdil podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná kupní smlouva zcela jasně, určitě a srozumitelně stanovuje výši kupní smlouvy (zjevně míněno kupní ceny) za prodej předmětných pozemků. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (řešící problematiku tzv. laesio enormis neboli neúměrného zkrácení ve věci sp. zn. 22 Cdo 5040/2007) ztotožnil se i s dalším závěrem soudu prvního stupně, že stanovení nižší než obvyklé výše kupní ceny bylo účastníky zdůvodněno v jimi uzavírané kupní smlouvě, což vysvětluje konečnou výši sjednané kupní ceny. Konečně odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro důvodné odstoupení od smlouvy žalobkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém namítá, že oba soudy při rozhodování o podané žalobě „odmítly oprávněné nároky žalobce na určení vlastnictví a nebraly v potaz rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu v otázkách posouzení neplatnosti kupní smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy. Jde zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1653/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1693/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 21/2012, nálezu Ústavního soudu 643/04.“ Žalobkyně má za to, že „neplatnost kupní smlouvy byla...způsobena společným postupem obou smluvních stran, přičemž tuto skutečnost nebraly soudy...vůbec na zřetel a neprovedly v tomto směru dokazování...“ a „...nevzaly na zřetel skutečnost, že pouze samotná mimořádně nízká výše sjednané kupní ceny nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, nicméně ve spojení s dalšími okolnostmi může mít vliv na posouzení takové neplatnosti a posuzovaly každý namítaný důvod neplatnosti samostatně a nikoliv ve svém souhrnu. Právní otázku posouzení komplexnosti důvodů neplatnosti rozhodnutí soudů považuje žalobce za právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem zcela vyřešena.“ V další části svého dovolání pak žalobkyně polemizuje se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, případně vytýká soudům, že neprovedly další dokazování či nezohlednily (v dovolání specifikované) námitky, anebo rozebírá další tvrzené okolnosti bez zřetelného vztahu k dovolacímu důvodu. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky obou soudů a vrátil věc (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Dovolání žalobkyně proti usnesení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2014, č. j. 72 Co 493/2013-152, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. srpna 2013, č. j. 18 C 261/2012-116, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. 1342/42, p. č. 1342/43, p. č. 1342/143, p. č. 1342/144 a p. č. 1342/156, vše v katastrálním území J., je třeba podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem se nijak neodklonil od judikatury Nejvyššího soudu v řešení právních otázek platnosti právního úkonu (kupní smlouvy) či odstoupení od převodní smlouvy.
Je třeba zdůraznit, že dovolací soud nemůže v dovolacím řízení nijak revidovat skutková zjištění, za kterých odvolací soud meritorně rozhodoval, a že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přístupnost dovolání ovšem nezakládá ani taková dovolací argumentace, jež pouze staví na odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu, aniž by bylo zřejmé, v jaké konkrétní právní otázce se její řešení učiněné odvolacím soudem odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu otázka hmotného či procesního práva nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně v dovolání odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, 30 Cdo 193/2013, a sp. zn. 30 Cdo 21/2012, v nichž byly řešeny otázky platnosti právních úkonů (z toho u první a poslední označené věci v souvislosti se sjednanou nízkou kupní cenou). Žalobkyně však zcela pomíjí, že právě i otázkou tzv. leasio enormis (neúměrného snížení kupní ceny) se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a s ohledem na skutkové okolnosti daného případu neshledal, že by uzavřená převodní smlouva byla i z tohoto důvodu absolutně neplatným právním úkonem. Ani z žalobkyní učiněného odkazu na „Nález Ústavního soudu 643/04“ (zřejmě míněn nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04) nelze dovodit relevanci dovolacího důvodu z hlediska přípustnosti podaného dovolání.
Úkolem Nejvyššího soudu přitom není z moci úřední přezkoumávat správnost věcného rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil dovolací důvod z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze zaznamenat žádné výkladové či aplikační defekty, jež by měly být důsledkem odklonu odvolacím soudem učiněných právních závěrů od judikatury dovolacího soudu v otázce posuzování platnosti právního úkonu či odstoupení od převodní smlouvy. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud se všemi relevantními okolnostmi případu zabýval a ty posuzoval z hlediska jejich souladu s příslušnými pravidly chování, to vše v reflexi na odvolacím soudem zohledněnou (v rozhodnutí citovanou) judikaturu Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani vymezení dovolacího důvodu v části II. písm. b) dovolání, neboť – jak shrnul Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013 - je také výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07. Správně přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací - ASPI) vyložil, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, že soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007). K těmto právně významným okolnostem, jež mohly mít relevanci při právním posouzení věci, odvolací soud – s ohledem na učiněná skutková zjištění - přihlédl a zohlednil je (s odkazem na citovanou judikaturu dovolacího soudu) v rámci svého právně kvalifikačního závěru.
Protože dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout ani k příp. (jiným) vadám řízení dle §242 odst. 3, přičemž v dovolání žalobkyní vytýkané vady – jak již shora bylo připomenuto – nemohly založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu