ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.697.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 697/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 174/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č. j. 15 Co 527/2012-54, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. července 2012, č. j. 41 C 174/2011–27, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětným nárokem žalobce uplatnil náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 58 C 95/99.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 15 Co 527/2012-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci nesprávný úřední postup nenastal, neboť nelze konstatovat, že původní řízení vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 58 C 95/99, probíhalo nepřiměřeně dlouho, i když vzhledem k dlouhotrvajícímu přerušení řízení trvalo 13 let. Odvolací soud se především zabýval otázkou správnosti závěru soudu prvního stupně, o přiměřenosti doby vedlejšího – konkurzního řízení, kvůli kterému muselo být přerušeno řízení hlavní, a které trvalo deset let. Dospěl k závěru, že v tomto řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §31a OdpŠk. Uvedené řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a v důsledku toho byla přiměřená i doba samotného nalézacího řízení. Jestliže nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, není na místě ani přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť jedna ze základních podmínek pro jeho přiznání, tj. nesprávný úřední postup, chybí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Domnívá se, že soudy obou stupňů nepřípustně oddělují nalézací a konkurzní řízení a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že dané řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp.zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o.s.ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný. To však není případ tohoto řízení. V rozsudku ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009 , Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení. Z uvedených hledisek ovšem odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel.
Námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu (průtahy v posuzovaném nalézacím a vedlejším řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu) dovolatel uplatnil nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o.s.ř., Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu