ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.712.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 712/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Ž. , zastoupené Mgr. Jozefem Barátem, advokátem Advokátní kanceláře JANÁK ZEITHAML & spol., se sídlem v Praze 5, Matoušova 12, proti žalované US Road s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1246/55, identifikační číslo osoby 271 86 911, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Veberem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o určení vlastnického práva a o určení neplatnosti kupních smluv, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 179/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č. j. 23 Co 484/2012-144, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k čl. II bodům 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodům 1 a 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu (dále již „o. s. ř.“) účinném do 31. prosince 2012.
Shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti výroku III. rozsudku Okresního soudu Praha – západ (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 13. dubna 2012, č. j. 18 C 179/2011-101 (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném výroku IV. potvrzen a ve výrocích II. a V. zrušen a v tomto rozsahu vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) do výroku II, do části, jíž byl potvrzen ve věci samé výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 1. června 2011, jejímž předmětem byl prodej v rozsudečném výroku specifikovaných pozemků za kupní cenu ve výši 1.600.000,- Kč, dovolání.
Dovolací soud konstatuje, že podané dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť své právní závěry, resp. právní otázky zakládá na svých skutkových tvrzeních lišících se od soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. Dovolatelka tudíž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem správnost rozsudku odvolacího soudu nelze přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V uvedeném smyslu jsou proto nepřípadné odkazy dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007, a ze dne 30. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4242/2011 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz), neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu než napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani z obsahu spisu ovšem nelze dovodit, že by v řešení této otázky odvolací soud zaujal zjevně nepřiměřené relevantní úvahy či své závěry vyložil v extrémním rozporu s obsahem spisu. Naopak, odvolací soud při rozhodování přihlédl k okolnostem daného případu, které neshledal jako relevantní podklad pro úvahu vedoucí k závěru o jednání kolidujícím s dobrými mravy. Zpochybňuje-li dovolatelka takto učiněný závěr odvolacího soudu, činí tak na podkladě své skutkové verze případu, jež se podle jejího názoru liší se skutkovým nálezem, z něhož odvolací soud vycházel při věcném posouzení případu; takto uplatněný dovolací důvod – jak již shora bylo uvedeno – ovšem přípustnost dovolání nezakládá. Z tohoto důvodu nemohl dovolací soud přihlédnout k námitkám dovolatelka týkajících se rozporu s dobrými mravy a s tím související judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou dovolatelka poukazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 21/2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1826/11).
Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky dovolatelky, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. května 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu