ECLI:CZ:NS:2014:30.ND.317.2013.1
sp. zn. 30 Nd 317/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně Jihomoravské plynárenské, a. s. , proti žalovanému A. E. , t. č. neznámého pobytu, zastoupenému opatrovnicí Mgr. Ivou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Královopolská 84, o uhrazení částky 1.195,88 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 EC 339/2011, o návrhu na určení místní příslušnosti, takto:
Věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 EC 339/2011 projedná a rozhodne Městský soud v Brně.
Odůvodnění:
Dne 2. 12. 2011 bylo u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 241 EC 339/2011 zahájeno řízení o návrhu žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu na částku 1.195,88 Kč. Městský soud v Brně vyslovil usnesením ze dne 12. 8. 2013, č. j. 241 EC 339/2011 – 46, svoji místní nepříslušnost a věc po právní moci uvedeného usnesení předložil Nejvyššímu soudu podle §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za účelem určení, který soud České republiky věc projedná a rozhodne. Městský soud v Brně měl za to, že soudy České republiky mají pravomoc věc projednat, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, neboť žalovaný nepobývá v obvodu Městského soudu v Brně a nezdržuje se ani na soudem zjištěné pražské adrese.
S ohledem na cizí prvek v řízení (žalovaný je státní příslušník Ruské federace) Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc soudů České republiky ve věci rozhodnout.
Při zkoumání podmínek pravomoci Nejvyšší soud nejprve postupoval podle ustanovení §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, které říká, že ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Učinil tak proto, že v úvahu přichází aplikace dvoustranné smlouvy vážící Českou republiku a Ruskou federaci, která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního obsaženými v českém právu, ale podle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním.
Pravomoc soudů v této věci však není dvoustrannou mezinárodní smlouvou řešena (srov. Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních uzavřenou v Moskvě dne 12. 8. 1982, uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., jejímiž nástupnickými státy jsou Česká republika a Ruská federace).
Před aplikováním zákona o mezinárodním právu soukromém je dále třeba přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států.
Podle čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) ze dne 22. 12. 2000, č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu (čl. 15–17 nařízení Brusel I, poznámka Nejvyššího soudu), aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5,
a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;
b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo
c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Podle čl. 59 nařízení Brusel I použije soud pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, své právo. Nemá-li strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl návrh podán, použije soud pro posouzení, zda má strana řízení bydliště v jiném členském státě, právo tohoto členského státu.
Žalovaný byl dle žalobcem předložených listin stranou smlouvy o sdružených dodávkách plynu. Žalovaný smlouvu uzavřel coby spotřebitel, ze smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště v České republice (viz níže), kde žalobce provozoval podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o žalobu, kterou podal smluvní partner proti spotřebiteli, je na místě pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti soudů aplikovat čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I. Podle něj může být žaloba podána pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Nejvyšší soud tedy ověřoval, zda má žalovaný bydliště na území České republiky, přičemž při zjišťování bydliště žalovaného v souladu s čl. 59 odst. 1 nařízení Brusel I použil české právo (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie /dále též „SDEU“/ ze dne 17. 11. 2011, ve věci C – 327/10, Hypoteční banka, a. s., proti Udo Mike Lindnerovi, odst. 40).
V posuzovaném případě se soudu prvního stupně nepodařilo zjistit, že by žalovaný měl ke dni podání žaloby bydliště na území České republiky. Adresu, na které byl žalovaný jako cizí státní příslušník hlášen k pobytu v České republice od 2. 11. 2011 do 14. 8. 2012, nelze považovat za bydliště žalovaného ve smyslu českého práva, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný na této adrese bydlel s úmyslem zdržovat se tam trvale (k výkladu pojmu bydliště, užívaného v o. s. ř., srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3436/10).
Soud prvního stupně nezjistil ani žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by měl žalovaný bydliště v jiném členském státě, ani skutečnosti, které by mu umožnily dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie (což je případ, kdy by se pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů použil článek 4 nařízení Brusel I).
Ve výše uvedeném rozsudku ve věci Lindner Soudní dvůr EU konstatoval, že čl. 16 odst. 2 nařízení Brusel I se užije i na takové případy, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného (spotřebitele) a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Pokud spotřebitel své poslední známé bydliště opustil dříve, než na něj byla podána žaloba, a neinformoval svého smluvního partnera o adrese svého nového bydliště, pravomoc rozhodnout o žalobě směřující proti spotřebiteli mají podle Soudního dvora EU soudy členského státu, na jehož území se nacházelo poslední známé bydliště spotřebitele.
Uvedené řešení je v souladu s cílem sledovaným nařízením Brusel I, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Evropské unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Uvedené řešení dále upřednostňuje použití jednotných pravidel stanovených nařízením Brusel I před použitím různorodých vnitrostátních pravidel a zároveň umožňuje vyhnout se tomu, aby nemožnost určit aktuální bydliště žalovaného zabránila určení příslušného soudu a zbavila tak žalobce jeho práva na soudní ochranu (viz zejména rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising a další, odstavec 50, a výše uvedený rozsudek SDEU ve věci Lindner, odstavce 44 a 45). Taková situace by mohla nastat zejména v případě, o jaký jde v posuzované věci, kdy spotřebitel, který by měl být podle čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení žalován u soudů členského státu, na jehož území má bydliště, opustil své bydliště předtím, než proti němu byla podána žaloba, a jeho současné bydliště není známo.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že pravomoc soudů České republiky je dána, neboť poslední bydliště žalovaného, které bylo možné zjistit, se nachází v České republice. Jedná se o místo, které žalovaný sám udal jako svoji adresu ve smlouvě o sdružených službách dodávky plynu, přičemž změnu této adresy žalovaný smluvnímu partnerovi nenahlásil, ačkoliv k tomu byl podle čl. 10.7 Obchodních podmínek sdružených služeb dodávky zemního plynu, účinných od 1. 5. 2010, povinen.
Nejvyšší soud dále zkoumal podmínky místní příslušnosti (srov. ustanovení §84 až §89a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit. Podle ustanovení §85 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §11 odst. 1 věty druhé o. s. ř. by byl místně příslušným k projednání věci soud, v jehož obvodu měl žalovaný v době podání žaloby bydliště, nebo neměl-li bydliště, v jehož obvodu se zdržoval, takový soud se však nepodařilo zjistit.
V souladu s ustanovením §11 odst. 3 o. s. ř. proto Nejvyšší soud určuje, že věc projedná a rozhodne Městský soud v Brně, v jehož obvodu se dle smlouvy o sdružených službách dodávky plynu nacházelo odběrné místo, tj. jde o soud nejbližší předmětu sporu, a k němuž byla žaloba podána.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl změnu v osobě žalobkyně, když Jihomoravská plynárenská, a. s., zanikla bez likvidace fúzí sloučením zanikajících společností s nástupnickou společností RWE Energie, s. r. o., IČ 499 032 09, se sídlem Praha 10, Limuzská 3135/12, ke dni 1. 1. 2014, tj. poté, co byl spis k rozhodnutí o místně příslušném soudu předložen Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud však nemohl na danou situaci reagovat rozhodnutím podle §107 o. s. ř., když není procesním soudem ve věci samé a pro dané rozhodnutí proto není dána jeho funkční příslušnost.
Bude na soudu prvního stupně, aby sám rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř. vydal a toto usnesení Nejvyššího soudu po právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví již právnímu nástupci původní žalobkyně doručil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu