ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1966.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1966/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Kariéra spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 184/2396, identifikační číslo osoby 62583531, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, proti žalované UPC Česká republika, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Závišova 502/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00562262, o zaplacení částky 287.342,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 EC 705/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 91 Co 5/2013-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.809,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. dubna 2013, č. j. 48 EC 705/2011-73, ve výroku o věci samé pod bodem I, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které „mají být dovolacím soudem posouzeny v souladu s jeho dosavadní judikaturou jinak“, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013, „ve spojení“ s rozsudkem ze dne 20. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, a na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Jak Nejvyšší soud podrobně vysvětlil již v usneseních ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vydaných ve sporech mezi týmiž účastníky, prostřednictvím předložených otázek, které podle mínění dovolatelky judikatura dosud neřešila, totiž „zda lze tzv. dofakturaci posoudit jako vyúčtování smluvní pokuty dle ustanovení §544 občanského zákoníku nebo jako doúčtování ceny služby při naplnění rozvazovací podmínky slevy podle ustanovení §36 odst. 1 obč. zák. za použití interpretačního pravidla podle ustanovení §266 odst. 2 obchodního zákoníku“ a „zda při nesjednání lhůty splatnosti faktury lze uplatnit nejasně a neurčitě sjednanou smluvní pokutu nebo rozvazovací podmínku slevy“, dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by mohla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, nýbrž toliko zpochybňuje výsledky, k nimž odvolací soud dospěl při právním posouzení věci na základě skutkového stavu v ní zjištěného, zejména při výkladu a posouzení smlouvy uzavřené mezi účastníky. Takto položené otázky kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňují.
Otázkou hmotného práva v intencích ustanovení §237 o. s. ř. je toliko dovolatelkou vymezená otázka, „zda je či není nutné dokončit kontraktační proces v jiné než písemné formě doručením akceptace oferentovi“, tato otázka však oproti jejímu očekávání již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení v souzené věci od ní neodchýlil. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu totiž v rozsudku ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněném pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 občanského zákoníku může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi).
Argument, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny „v souladu s jeho dosavadní judikaturou jinak“, neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti dovolání taxativně stanovených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že dovolací námitka, podle níž „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Ani zde ostatně dovolatelka nevymezuje, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rámci vymezení důvodů dovolání dovolatelka mimo jiné argumentuje, že v jiných sporech mezi týmiž účastníky bylo totéž ujednání posouzeno jako smluvní pokuta, přičemž poukazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1118/2013 (jde o rozsudek ze dne 28. listopadu 2013). V tom by bylo možno nalézt jak označení příslušného důvodu dovolání (totiž odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), tak otázku, kterou má dovolatelka na mysli. Přípustnost dovolání však tato argumentace nezakládá. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usneseních ze dne 10. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, není výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Takové odchýlení od judikatury však v souzené věci dovolatelka odvolacímu soudu nevytýká, a i kdyby tak učinila, šlo by o výtku neopodstatněnou, jež by přípustnost dovolání nezaložila. Odvolací soud postupoval v duchu příslušných judikatorních závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a vypořádal se mimo jiné náležitě též s motivačním charakterem ujednání o rozvazovací podmínce (srov. argumenty dovolatelky k tzv. finanční sankci).
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013 (jenž mimochodem nebyl při jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. ledna 2014 přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), zmínil názor o správnosti posouzení sporného ujednání odvolacím soudem jako ujednání o smluvní pokutě toliko jako obiter dictum; tato otázka nebyla dovoláním zpochybněna (podávala je žalovaná, která byla přes uvedený závěr v odvolacím řízení neúspěšná), nebyla tedy otevřena dovolacímu přezkumu.
V rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, na nějž dovolatelka bez bližšího zdůvodnění též odkazuje, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda tzv. rezervační poplatek, jak byl sjednán v oné věci, je smluvní pokutou, a zabýval se platností jeho sjednání. Ani v tomto rozhodnutí nelze nalézt řešení právní otázky, na němž by spočívalo též napadené rozhodnutí a od něhož by se odvolací soud v souzené věci odchýlil.
Způsobem, jímž se vypořádal s platností ujednání o rozvazovací podmínce, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 1). Podrobně popsal úvahy, jejichž prostřednictvím dospěl k závěru o tom, že lze přesně dovodit, kdy byly faktury vystavené žalobkyní splatné, přičemž (byť to výslovně nezdůraznil) postupoval v intencích apelu Ústavního soudu zdůrazněného v nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, aby soudy tam, kde je takový výklad možný, daly přednost té z variant výkladu, jež nevede k závěru o neplatnosti smlouvy (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. I. ÚS 633/11, in www.nalus.cz , týkající se jednoho ze zmíněných sporů žalobkyně).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§241b odst. 2 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze v řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 9.460,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 7. dubna 2014 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.049,60 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 11.809,60 Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. června 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu