ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3302.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3302/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. Ž. , zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1606, PSČ 765 02, proti žalovanému JUDr. Ing. L. S., zastoupenému Mgr. Helenou Machálkovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Na Stráni 598, PSČ 686 05, o zaplacení částky 49,950.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 124/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 8 Cmo 235/2011-174, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 4 Cm 124/2009-142, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 46,400.000,- Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
V dovolání, které bylo sepsáno samotným žalobcem a s nímž se následně soudem ustanovený advokát ztotožnil (což vyjádřil připojením svého podpisu na žalobcově podání), otázka zásadního právního významu, z níž dovolatel dovozuje přípustnost dovolání, výslovně vymezena není. Otázka, která by vyhovovala kritériím stanoveným v §237 odst. 3 o. s. ř., se pak neotevírá ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů, jakkoliv je obsáhlé.
Dovolatel se soustředí na kritiku správnosti skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, snáší argumenty na podporu svých námitek zpochybňujících věrohodnost důkazů, na nichž soudy svá skutková zjištění založily, a soudům obou stupňů vytýká, že při svém procesním postupu zatížily řízení zmatečností [že rozhodoval podjatý, tedy vyloučený soudce, srov. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] a též jinými vadami, čímž jej zkrátily na jeho procesních právech. Zpochybňuje-li správnost právních závěrů odvolacího soudu, pak pouze prostřednictvím polemiky se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, na nichž právní posouzení odvolacího soudu spočívá, popřípadě prostřednictvím namítaných vad řízení, jež měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel přitom pomíjí, že v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako je tomu i v souzené věci, nelze správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů zpochybnit; uplatnění skutkového dovolacího důvodu stanoveného v §241a odst. 3 o. s. ř. je v něm tímto ustanovením výslovně vyloučeno, skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů v něm tudíž dovolacímu přezkumu nepodléhá a dovolací soud je jím vázán a zkoumá pouze, zda byl tento skutkový stav správně právně posouzen, tj. zda byla zvolena odpovídající norma hmotného práva a zda tato norma byla správně vyložena a na zjištěný skutkový stav věci správně aplikována (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura. sešit č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež je, jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 3 o. s. ř. pak nelze přihlížet ani při posuzování přípustnosti dovolání (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
Stejně tak nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani výtky procesních vad, neboť ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při úvahách o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží (srov. již citovaný §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a zahrnuje tedy právní otázku, se tu nejedná (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Přípustnost dovolání podle procesních pravidel účinných od 1. ledna 2001 nemůže založit ani zmatečnostní vada (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82).
Brojí –li pak dovolatel též proti výroku o nákladech řízení, pak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že dovolání proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 (do 31. prosince 2012) přípustné.
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanému, který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu