ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.4436.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4436/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně VVK – stavební sdružení, s. r. o. , se sídlem v Plzni, Bolevec, Švandova 1001/37, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 25240102, zastoupené JUDr. Vojtechem Dragúnem, advokátem, se sídlem v Plzni, Dominikánská 287/6, PSČ 301 00, proti žalované JUDr. M. P. zastoupené JUDr. Danou Kůsovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Škroupova 638/2, PSČ 301 00, o zaplacení částky 395 020,54 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 285/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 3 Cmo 4/2014-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále též např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. V otázce přípustnosti dovolání se omezila pouze na údaj, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. Argumentaci, jež by vyhověla požadavkům vyplývajícím z ustanovení §§241a odst. 2 a 237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení důvodu dovolání
Vytčený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nad rámec toho lze poznamenat, že namítá-li dovolatelka nesprávnost aplikace ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř., pak zpochybňuje právní posouzení, na němž napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací osud se sice v obecné poloze ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, na rozdíl od něho však závěr o zániku původního závazkového vztahu mezi účastnicemi nezaložil na aplikaci ustanovení §28 odst. 3 o. s. ř., nýbrž na závěru, že zastupování žalobkyně žalovanou bylo ukončeno ze strany žalobkyně, pravděpodobně ústně. Odvolací soud, vycházeje z výsledků provedeného dokazování, tak dovodil, že závazkový vztah založený mandátní smlouvou v roce 2000 ukončila dovolatelka svým jednostranným právním úkonem (tedy úkonem hmotně právním, nikoliv procesním).
Namítá-li dále dovolatelka, že skutečnosti, jež by umožňovaly závěr o zániku plné moci učinit, nebyly prokázány, pak zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze; dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. listopadu 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu