ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.707.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 707/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. D. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3090/28, proti žalovanému M. F. , zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 456/21, o uložení povinnosti dokončit a předat dílo, o zaplacení smluvní pokuty ve výši 157 365,50 Kč a vzájemné žalobě o uložení povinnosti převzít dílo, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 84/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2013, č. j. 19 Co 685/2012-906, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 711 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Ing. Martina Zvěřiny.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v části, v níž Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. května 2013, č. j. 34 C 84/2005-863, v bodech I. a III. výroku, jimiž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému dokončit a předat dílo specifikované ve výroku rozhodnutí, bylo uloženo žalobci převzít toto dílo od žalovaného a převzetí stvrdit písemně (první odstavec výroku), potvrdil ho v zamítavém výroku ve věci v rozsahu částky 62 968,50 Kč (čtvrtý odstavec výroku) a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (pátý odstavec výroku).
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako níže uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, odkázal-li v otázce přípustnosti na ustanovení §237 o. s. ř., jehož znění v dovolání ocitoval, aniž uvedl (a není ani jinak zřejmé), který ze čtyř vymezených předpokladů přípustnosti spojuje s vytčenými právními otázkami. Kromě toho dovolatel neuvádí ani žádnou ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, od jejíhož řešení se měl dle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit. Přitom argument, podle kterého odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně právní závěr např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Odkazuje-li dovolatel na podporu ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, je tento jeho odkaz bezpředmětný, neboť toto rozhodnutí se nezabývá žádnou z otázek, na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 27. prosince 2013 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu