ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.979.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 979/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně REALIS-INVEST, s.r.o., se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 2/1596, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25 87 24 78, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě-Porubě, Josefa Skupy 1639/21, proti žalovaným 1) M. A. , zastoupené JUDr. Alenou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 53, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované 1) Ing. K. A. , 2) I. V. , zastoupené Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, 3) J. V. , zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., se sídlem ve Frýdku-Místku, Pod Štandlem 2218 a 4) I. H. , zastoupenému obecným zmocněncem Ing. K. A., o zaplacení částky 4,964.836,07 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 104/1997, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 1 Cmo 68/2013-594, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2013, č. j. 4 Cm 104/1997-575, kterým žalobkyni nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a znění tohoto ustanovení citovala. Dovolatelka nesouhlasí se zamítnutím žádosti o osvobození od soudního poplatku a tvrdí, že jsou dány dovolací důvody, neboť „skutečnost, že nebyla vyzvána k předložení konkrétních dokladů k prokázání svých majetkových poměrů, došlo k odchýlení od ustálené praxe soudů a soudy toto řeší odlišně“.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou - stejně jako dále uváděná rozhodnutí - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Argumentem, podle kterého nebyla-li vyzvána k předložení konkrétních dokladů k prokázání svých majetkových poměrů, došlo k odchýlení od ustálené praxe soudů a soudy toto řeší odlišně, dovolatelka nevymezila žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání v ustanovení §237 o. s. ř. Pokud by se mělo jednat o předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být tento předpoklad způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Takový předpoklad přípustnosti dovolání se však z dovolání nepodává, neboť dovolatelka neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud podle jejího tvrzení odchýlit.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula dne 9. září 2013. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu