ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1885.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 1885/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany se sídlem Praha 6, Tychonova 1 (adresa pro doručování: Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471), proti žalované TC RADONICE s. r. o. “v likvidaci“ se sídlem Praha 9, Novoborská 651/1, identifikační číslo: 273 89 880, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Žitná 562/10, o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 252/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č. j. 16 Co 410/2011-170, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2012, č. j. 16 Co 410/2011-170, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. června 2011, č. j. 10 C 252/2008-143, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu a o soudním poplatku (rozhodl tak poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2009, č. j. 16 Co 176/2009-48, zrušil pro nepřezkoumatelnost jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 2. 2009, č. j. 10 C 252/2008-34, a usnesením ze dne 10. 2. 2011, č. j. 16 Co 468/2010-123, jeho rozsudek ze dne 24. 9. 2010, č. j. 10 C 252/2008-90; soudu prvního stupně uložil, aby provedl dokazování účastníky navrženými důkazy a aby se zabýval tím, co bylo obsahem ujednání mezi žalovanou a zaměstnancem žalobkyně a zda bylo možné od předmětné smlouvy odstoupit). Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Žalobkyně si u žalované , jejímž předmětem podnikání je provozování tělovýchovného a sportovního zařízení sloužícího k regeneraci, objednávkami č. 101/2006 ze dne 27. 11. 2006 a č. 116/2006 ze dne 29. 11. 2006 objednala vždy „dodání 30 kusů permanentních vstupenek á 5.000,- Kč v celkové částce zakázky 150.000,- Kč“ s termínem plnění dodávek 6. 12. 2006 a místem dodání VÚ 1618, Vítězné nám. 5, Praha 6. V objednávkách je uvedeno, že věc za vojenský útvar vyřizuje pplk. PaedDr. V. L. Žalobkyně na základě faktur vystavených žalovanou dne 27. 11. 2006 a dne 6. 12. 2006 zaplatila žalované na její účet celkem 300.000,- Kč. Předmětem smluvních ujednání bylo dodání 60 kusů permanentek (za celkovou cenu 300.000,- Kč), které měly sloužit k možnosti využití tenisové haly provozované žalovanou; v každé permanentce byla inkorporována hodnota 5.000,- Kč. Žalovaná permanentky žalobkyni nedodala. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalované, že se dohodla se zaměstnancem žalobkyně Ing. P. Š. na změně ujednání o dodání permanentek tak, že svědek je vytiskne sám. Toto tvrzení bylo sice podpořeno výpověďmi svědků Ing. Š., P. a Ing. N., soud prvního stupně je však vyhodnotil jako nevěrohodné; poslední dva svědci uvedli, že se o dohodě dozvěděli pouze zprostředkovaně, přičemž svědek Ing. N. je zetěm jednatele žalované V. S. a svědek P. je blízkým přítelem svědka Š. Svědci PaedDr. V. L., Ing. K. R. a Ing. R. B. o možnosti využívat halu žalované nevěděli a ani permanentky neviděli. Svědek Ing. K. R. uvedl, že sice podepsal evidenční listy o převzetí permanentek, avšak neprověřoval, zda byly skutečně předány. Žalovaná neprokázala ani své tvrzení, že žalobkyni při jednání zastupoval svědek Ing. Š., který s ní měl dohodnout nikoli dodání permanentek, ale pouze zajištění blíže neurčeného počtu hodin užívání haly, a že tuto službu žalobkyni poskytla. Dopisem ze dne 19. 6. 2008 žalobkyně žalované sdělila, že od smlouvy odstupuje z důvodu jejího prodlení s dodáním permanentek.
Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav poměřoval ustanovením §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a dospěl k závěru, že účastnice uzavřely dvě inominátní smlouvy, jejichž předmětem bylo dodání celkem 60 kusů permanentek, přičemž permanentky, každá v hodnotě 5.000,- Kč, měly sloužit zaměstnancům žalobkyně k možnosti využití tenisové haly provozované žalovanou. Pojem „permanentka“ soud prvního stupně vyložil s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1956/2007, tak, že se jedná o listinu, v níž je inkorporována určitá hodnota, která jejího nabyvatele opravňuje k jejímu uplatnění u dodavatele namísto peněz. Za hodnotu, která je v permanentce inkorporována, pak může být jejímu držiteli poskytnuta služba nebo umožněn vstup apod. Závazek žalované z inominátních smluv dodat žalobkyni permanentky nezanikl splněním (nebylo ani prokázáno, že i přes nedodání permanentek žalovaná poskytla žalobkyni protiplnění). Žalobkyně dne 19. 6. 2008 platně odstoupila od uzavřených smluv, neboť uplynula přiměřeně dlouhá doba od sjednané doby plnění (tj. od 6. 12. 2006), a žalobkyně tak byla oprávněna od smlouvy odstoupit (v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, a ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 29 Cdo 1237/2005).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2012, č. j. 16 Co 410/2011-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Poté, co zopakoval důkazy listinami a výslechem svědka Ing. P. Š., vzal za prokázané, že na podzim roku 2006 byla mezi žalovanou a zaměstnancem žalobkyně Ing. Š. uzavřena dohoda, podle níž měla žalovaná umožnit zaměstnancům žalobkyně po dobu zimní sezony užívat tenisové kurty poté, co se prokážou průkazkou či jiným listinným průkazem, tzv. permanentkou. Bylo dohodnuto, že permanentky zhotoví Ing. Š. a sám je bude distribuovat mezi zaměstnance armády. Na základě této dohody podepsal nadřízený Ing. Š. objednávky na dvakrát třicet kusů permanentek a žalobkyně žalované zaplatila na základě dvou faktur celkem 300.000,- Kč. Tyto skutečnosti odvolací soud zjistil z výpovědi svědka Ing. Š., z čestných prohlášení R. P. a Ing. P. N., z protokolů Policie ČR o výslechu obviněného Ing. L. K., svědků Ing. R. B., V. S. a Ing. P. N. a z úředního záznamu sepsaného s V. S., které podporovaly tvrzení žalované. Za zásadní přitom považoval výpověď svědka Ing. Š., který je trestně stíhán za zpracování podkladů o úhradě fiktivní dodávky šedesáti kusů permanentních vstupenek, a proto, jak uzavřel, bylo by v rozporu s logikou věci, aby svědek potvrdil obranu žalované ohledně dohody o tom, kdo permanentky vyhotoví, neboť tato skutečnost je pro něj přitěžující. Navíc všichni svědci v trestním řízení shodně vypověděli, že ujednání účastníků nesměřovalo k dodání a koupi permanentek, ale k umožnění čerpání služby. Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně, který na základě dvou objednávek a faktur dovodil, že předmětem ústní dohody bylo dodání a koupě permanentek, dospěl k závěru, že předmětem smluv bylo umožnění využití tenisových kurtů žalované zaměstnanci žalobkyně po předložení určitého průkazu. Obě smlouvy kvalifikoval jako smlouvy nepojmenované podle §51 obč. zák., které splňují požadavek určitosti. Za nepodstatný považoval rozpor v tvrzení účastníků, zda se jednalo o pronájem tenisové haly nebo pronájem tenisových kurtů. Nepřikládal význam ani tomu, zda zaměstnanec žalobkyně vyrobil či nevyrobil permanentky, zda zaměstnanci žalobkyně věděli či nevěděli o možnosti využívání kurtů žalované a zda tyto kurty skutečně využívali, nebo zda žalovaná vedla přehled využívání kurtů. Nepřípadným shledal odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1956/2007. Vzhledem k tomu, že si účastnice nesjednaly možnost odstoupení od předmětných smluv a nebyl k tomu shledán ani žádný zákonný důvod, žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ a §241a odst. 3 o. s. ř. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že předmětem uzavřených inominátních smluv bylo umožnit jejím zaměstnancům po předložení určitého průkazu využití tenisových kurtů žalované. Namítá, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že byly uzavřeny smlouvy na dodání 60 kusů permanentních vstupenek. S připomenutím pravidel pro výklad právních úkonů podle §35 odst. 2 obč. zák. má za to, že z jazykového vyjádření obsaženého v objednávkách z 27. a 29. 11. 2006 je jasné, že v nich projevená vůle směřovala k nákupu 60 kusů permanentek po 5.000,- Kč a k jejich dodání na adresu jejího vojenského útvaru. Z protokolu o výslechu obviněného Ing. L. K. vyplývá, že k dodání 60 kusů permanentních vstupenek směřovala i vůle jejího zástupce, který smlouvy uzavřel. Svědek Ing. Š. nebyl tím, kdo vyjadřoval její vůli navenek, nýbrž to byl Ing. L. K., který podepsal objednávku ze dne 29. 11. 2006; ten v rámci výslechu uvedl, že podepsanou objednávkou sledoval dodání permanentních vstupenek, a nikoli samotné umožnění využití tenisových kurtů. Žalobkyně oponuje závěru odvolacího soudu, že uzavřené smlouvy jsou určité, argumentací, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje závěr, jaké konkrétní plnění se jí žalovaná zavázala poskytnout (zejména co do rozsahu, četnosti a časového objemu využití kurtů) za cenu 300.000,- Kč. Poukazuje na to, že samotná žalovaná neví, co bylo předmětem uzavřených smluv. Nejprve tvrdila, že jím bylo dodání permanentek, které byly dodány prostřednictvím Ing. Š., posléze, že se jednalo o nájemní smlouvy; jednatel žalované V. S. pak uvedl, že hodiny nebyly přesně domluveny a že „absolutně neví, kolik hodin vojáci odehráli“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v daném případě nedodržela postup podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť tím, že před uzavřením předmětných smluv neoslovila jiné dodavatele než žalovanou, porušila zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace; v důsledku toho měly být předmětné smlouvy posouzeny jako absolutně neplatné ve smyslu §39 obč. zák. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Zatímco zmatečnosti se z obsahu spisu nepodávají, je odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř., tedy aniž zopakoval relevantní důkazy, na základě kterých soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci.
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3).
Zásada vyjádřená v §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že se odvolací soud může bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které, ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí, nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na kladené otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval , případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, dále jeho rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010, popř. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že v řízení bylo prokázáno, že předmětem smluvních ujednání účastnic řízení bylo dodání 60 kusů permanentek opravňujících zaměstnance žalobkyně k využití tenisové haly žalované (se stanovenou dobou a místem dodání permanentek), na vyhodnocení důkazů výpověďmi slyšených svědků Ing. Š., P. a Ing. N. a listinných důkazů - zejména objednávek žalobkyně č. 101/2006 a č. 11/2006 ze dne 27. 11. 2006 a 29. 11. 2006, znějících každá na dodání 30 kusů permanentek, a faktur č. 33/2006 ze dne 27. 11. 2006 a č. 34/2006 ze dne 6. 12. 2006 vystavených žalovanou, každá na 150.000,- Kč za pronájem tenisové haly v R. - tzv. 30 kusů permanentek po 5.000,- Kč, a části vyšetřovacího spisu Policie ČR v Brně, č. j. OKFK-131/TČ-2008-28. Výpovědi slyšených svědků Ing. Š., P. a Ing. N., podporujících obrannou verzi žalované, přitom vyhodnotil - z vyložených důvodů - jako nevěrohodné. Odvolací soud dospěl k opačnému závěru, podle něhož předmětem smluv nebylo dodání permanentek, ale samotné umožnění využití tenisové haly, po zopakování důkazů pouze výslechem svědka Ing. Š. a listinných důkazů včetně vybrané části vyšetřovacího spisu (protokoly o výpovědi obviněného Ing. L. K. ze dne 3. 11. 2008 a svědků Ing. R. B. ze dne 25. 9. 2008, V. S. ze dne 25. 9. 2009, Ing. P. N. ze dne 25. 9. 2008 a R. P. ze dne 30. 10. 2007), aniž současně zopakoval také důkazy výpověďmi svědků Ing. P. N. a R. P., které - na rozdíl od soudu prvního stupně - považoval za věrohodné. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž nelze přehlédnout, že odvolací soud svůj závěr, že „ujednání účastníků nesměřovalo k dodání a koupi permanentek, ale k umožnění čerpání služby“, učinil z výpovědí všech svědků (zřejmě Ing. B., S., Ing. N. a P.) v trestním řízení. Tím ovšem porušil zásadu přímosti (bezprostřednosti), která platí při provádění důkazu výslechem svědka. Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, v souvislosti s možností založit skutkový závěr, který je určující pro právní posouzení věci samé, na listinném důkazu - protokolu o výpovědi učiněné v jiném řízení, aniž soud k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem této osoby, zaujal názor, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod. Učinil-li odvolací soud dovoláním zpochybněný závěr na základě listinných důkazů (protokolů o výpovědi svědků učiněných v trestním řízení), pak i tím zatížil řízení vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se mohl zabývat dalšími uplatněnými dovolacími námitkami vystihujícími dovolací důvod podle §241a odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu