ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2024.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 2024/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. B. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalovanému M. Z. , o 1.619.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 179/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2012, č. j. 8 Co 592/2012-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 6. února 2012, č.j. 27 C 179/2009-265, v zamítavých výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Bez významu je tudíž výhrada žalobkyně vůči závěru, že neprokázala postupné předání částky 1.619.164,- Kč žalovanému. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene v situaci, kdy žalovaný podepsal šest příjmových dokladů na spornou částku, jakož i faktury které mají prokazovat koupi pneumatik žalobkyní. Řešení této otázky nečiní z napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadně právně významné.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
V řízení měla žalobkyně, dovozující pro sebe příznivé právní důsledky (právo na zaplacení sporné částky), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu listin, které předložila k důkazu. Jestliže žalovaný popřel, že podle nich převzal od žalobkyně spornou částku, pak došlo k přenosu důkazního břemene zpět na žalobkyni. Bylo na ní, aby jinými důkazními prostředky (§125 o. s. ř.) prokázala pravdivost svého tvrzení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod SJ 22/1997, totiž platí, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny (srovnej rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 103/2, ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004 nebo ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1722/2006). Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejné listiny, která je vymezena v §134 o. s. ř., a listiny soukromé (tj. té, která povahu listiny veřejné nemá) je zastáván názor, že oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukromé listiny stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 618.).
Dovolatelka, citujíc z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, jen dílčí závěry, pomíjí, že uvedený rozsudek není založen na závěru, že potvrzení věřitele o splnění dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku ve smyslu §133 o. s. ř. (k tomu srovnej výklad k §569 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku - Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1671 – 1672); naopak vychází z toho, že „pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi (...) Kvitance je tedy důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Zda toto prohlášení dostačuje ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo , posoudí soud v rámci volného hodnocení důkazů (...) V souvislosti s hodnocením důkazu soukromou listinou je třeba poukázat na hodnocení veřejné listiny, které je v §134 o. s. ř. upraveno tak, že listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno; jde o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle §132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř.“. Nemohou se tak prosadit závěry dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, založeného na tom, že „kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§133 o. s. ř.) tímto účastníkem“. Argumentačně nepoužitelný je rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. 29 Odo 2854/99, který se zabýval výkladem §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v němž je v oblasti obchodněprávních vztahů upravena vyvratitelná právní domněnka trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz shora zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.).
Výhradou vůči závěru odvolacího soudu o nevěrohodnosti její výpovědi dovolatelka napadá samotné hodnocení důkazů. Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994, přitom Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99, dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu. Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou žalobkyně, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou vnitřně rozporná.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. dubna 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu