ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3019.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 3019/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) I. S. a b) RNDr. M. S. , zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalovanému Ing. I. M. , zastoupenému Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1307/22, o 1.987.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 236/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č.j. 19 Co 130/2012-280, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 32.206,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 1. 2012, č.j. 10 C 236/2009-224, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a přípustnost nelze dovodit ani z §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný ohlásil (mimo jiné) uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a své kritice podrobil právní závěry odvolacího soudu, že jeho odstoupení od kupní smlouvy je neplatné, a že se tímto úkonem nemohl dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je však zřejmé, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje.
Kritiku prvního z právních závěrů odvolacího soudu totiž dovolatel vystavěl na vlastním skutkovém tvrzení, že „faktický“ stav chaty se „značně“ liší od stavu zkolaudovaného. Takové zjištění však odvolací soud neučinil, o čemž ostatně nepochybuje ani dovolatel, vytýká-li odvolacímu soudu, že se „vyhnul tomu, že by se vůbec relevantně zabýval tím, zda kolaudovaný stav se od stavu faktického liší, a v kladném případě v jakém rozsahu“, přestože předložil znalecký posudek. Tyto námitky míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci a jsou tudíž bez významu, neboť v případě zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nelze skutkový základ sporu úspěšně zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (srov. §241a odst. 3, §237 odst. 3 o.s.ř.). Bezcenné jsou i právní závěry, které dovolatel na svých skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, vystavěl. Jde o právní výhrady, při nichž žalovaný vychází z vlastní skutkové verze, že chata je černou stavbu, což ji samo o sobě činí neupotřebitelnou ve smyslu §597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), a že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že stavbu lze dodatečně zkolaudovat „v případě zjištění značného nesouladu mezi faktickým stavem a stavem zkolaudovaným“ , leží na straně žalobců. Stejný osud stíhá i související námitku, jíž dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že účastníka povinného prokázat, že budovu lze dodatečně zkolaudovat, nepoučil podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř.; ostatně tato výhrada vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., k němuž se při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jak bylo vyloženo výše – nepřihlíží (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních).
Ve vztahu k druhému napadenému právnímu závěru, tj. pokud odvolací soud uzavřel, že právní úkon, kterým žalovaný výslovně odstoupil od kupní smlouvy, nelze jen proto, že se v něm hovoří o omylu, posoudit jako dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy, je třeba přisvědčit, že nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Ten dovodil, že projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 7. 1998, sp. zn. 26 Cdo 1336/98). Skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2000). V rozsudku ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003, pak Nejvyšší soud uzavřel, že ve smyslu §34 obč. zák. není rozhodující, jak účastník právní úkon označil, nýbrž je rozhodující, k jakému projevu vůle ve skutečnosti jeho úkon směřoval, a za právní úkon dovolání se relativní neplatnosti považoval projev vůle účastníka, že nechce být vázán kupní smlouvou, protože ji uzavřel v omylu, a požaduje vrácení peněz oproti zpětnému vydání věci, byť byl tento právní úkon obsažený v žalobě označené jako návrh na odstoupení od kupní smlouvy. Uvedené závěry se bezpochyby vztahují i na dovolání se relativní neplatnosti učiněné mimosoudně projevem vůle adresovaným druhé smluvní straně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2266/99). V souzené věci však ani toto pochybení odvolacího soudu nevede k závěru o přípustnosti dovolání, jelikož nelze přehlédnout, že dovolatel svůj názor o existenci omylu jako důvodu relativní neplatnosti kupní smlouvy nepřípustně opírá o své tvrzení, že byl žalobci ujištěn, že chata je zděná, zatímco odvolací soud ve skutkové rovině uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobci žalovaného o uvedené vlastnosti chaty ujistili. Námitky žalovaného mířící proti správnosti tohoto skutkového závěru jsou – jak bylo vyloženo výše – bez významu.
K novým skutečnostem a důkazům stran probíhajícího správního řízení (o odstranění stavby) dovolací soud nepřihlížel (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 26.016,- Kč. Součástí nákladů jsou dvě paušální částky náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 600,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 5.590,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vyšel z toho, že za náklad potřebný k účelnému bránění práva je třeba v daném případě považovat jedno vyjádření k dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 29. května 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu