ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1276.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1276/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání obviněného R. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 9 To 106/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 88/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 uznal rozsudkem ze dne 4. 2. 2014 sp. zn. 4 T 88/2013 obviněného R. B. vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 19. 2. 2013 kolem 19.30 hod., v P., v ulici P., sledoval V. B., náhle ji dostihl, se slovy „buď zticha, drž hubu“ jí podkopl nohy, strhnul na zem, poté odtáhl do 10 metrů vzdáleného krytého zákoutí u vjezdu do stavebnin, kde jí povalil na záda, hýžděmi si sedl na její hlavu, přes aktivní odpor poškozené jí roztrhl kalhoty, osahával na přirození, poté jí vnikl prsty do přirození a opakovaně prsty zasouval do přirození, poté strčil ruku pod pásek kalhot a opět poškozenou osahával a vnikal prsty do jejího přirození, přičemž svého útoku zanechal, až když byl vyrušen přijíždějící hlídkou Městské policie hl. m. Prahy, před kterou se dal na útěk, avšak byl po chvíli zadržen, přičemž v důsledku jednání obžalovaného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha.
Za to byl obviněnému podle §185 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené V. B. škodu ve výši 3 440,- Kč a nemajetkovou újmu v částce 250 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % ročně do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal odvolání obviněný, státní zástupce pak podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 9 To 106/2014 tak, že na podkladě odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl, přičemž obviněnému uložil za spáchané trestné činy podle §185 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků. K výkonu tohoto trestu jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., tedy že skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V podaném dovolání v části označené II. A) dovolatel odůvodňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten spatřuje v opomenutí jediného exaktního důkazu, odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky, resp. v jeho nesprávném vyhodnocení. Tento důkaz totiž podle dovolatele vyvrací výpověď poškozené o tělesném styku obviněného a poškozené, v důsledku čehož došlo ke zpřísnění právní kvalifikace jeho jednání na zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za další pochybení v uvedeném smyslu dovolatel označil přihlédnutí k důkazu, který ale důkazem není, a to ke znaleckému posudku PhDr. Jiřího Klose, ohledně vzniku posttraumatické stressové poruchy u poškozené. Poté dovolatel sáhodlouze cituje z rozsudku odvolacího soudu stran onoho jediného exaktního důkazu a podrobuje kritice jeho závěry. Vyjadřuje též svoji nespokojenost, že nebylo přikročeno k rekonstrukci činu s odůvodněním, že to není v zájmu poškozené. Za opomenutí důkazu označuje nevyslechnutí svědka z místa činu, konkrétně M. J. a dále svědkyně K. Nesouhlasí ani s důvody, na základě nichž mu byl odvolacím soudem zpřísněn trest odnětí svobody, když dospěl k závěru, že v důsledku existence posttraumatické stressové poruchy u poškozené by se mohlo jednat o těžkou újmu na zdraví a tím o zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V souvislosti s tím poukazuje na znění ustanovení §122 tr. zákoníku a dále na ustanovení §116 a násl. tr. ř. a zpochybňuje relevanci znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Klosem, který není lékař.
V další části dovolání označené II. B) se vyjadřuje nesouhlasně k uloženému ochrannému sexuologickému ústavnímu léčení. Poukazuje přitom na znění ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku a vyslovuje závěr, že nebyly splněny podmínky pro uložení uvedeného ochranného opatření, jelikož nikým u něho nebyla diagnostikována duševní porucha. Odvolací soud se navíc nedostatečně vypořádal s jeho námitkami proti znaleckému posudku Prof. PhDr. Weisse a MUDr. Tichého z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který je podle něj zmatečný. Soud mu ústavní léčení uložil jen na základě názoru nelékaře Prof. PhDr. Weisse, ačkoli podle zákona (§116 tr. ř.) je k vyšetření duševního stavu třeba přibrat znalce z oboru psychiatrie, tedy musí jít o znalce psychiatra.
Na závěr dovolatel též odkázal na své předchozí odvolání, pokud jde o vady rozsudku nalézacího soudu, které odvolací soud bez jejich vyvrácení zamítl. Jednalo se zejména o nejasnosti a neúplnost skutkových zjištění. Je toho názoru, že ve svém celku bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve rekapituloval obsah rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jakož i podstatný obsah dovolání obviněného a zaujal stanovisko, že s ohledem na uplatněný důvod dovolání nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů dřívějšími soudy. Zásah do skutkových zjištění je sice možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak jen existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, tedy když zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Taková situace zde ale nenastala. Soudy provedly ve věci dokazování v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotily způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. Skutkové závěry popsané ve výroku o vině tak odpovídají provedenému dokazování a plně odůvodňují použitou právní kvalifikaci.
Pokud jde o argumentaci obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak obviněný opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení a domáhá se toho, aby důkazní situace byla hodnocena jím předkládaným způsobem. Obviněným vyzdvihované odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky není ve věci jediným důkazem a soudy je musí hodnotit v komplexu se všemi ostatními důkazy. Státní zástupce poté poukazuje na poznatky vyplývající i z ostatních důkazů a označuje výsledné závěry soudů stran fyzického kontaktu mezi obviněným a poškozenou, jakož i zjištěné posttraumatické stressové poruchy u poškozené za dostatečně prokázané. Výhrady dovolatele na adresu znaleckého posudku PhDr. Klose ohledně diagnózy posttraumatické stressové poruchy u poškozené jsou zavádějící, neboť stejné příznaky diagnostikoval již dříve znalec MUDr. Tichý, který na svých závěrech setrval i u hlavního líčení. Navíc právní kvalifikace skutku vzhledem k této skutečnosti zůstala u obviněného nezměněna a dovolatelem vznesené výhrady k nepřiměřenosti trestu uloženého odvolacím soudem pod uplatněný dovolací důvod nespadají.
Dovolatelovy výtky ohledně tzv. „opomenutých důkazů“ nejsou na místě, jestliže soudy řádně vysvětlí, proč navrhované důkazy považují za nadbytečné, a proto je neprovedou. Tak se také v projednávané věci stalo, a tudíž se o opomenuté důkazy nejedná.
V souvislosti s námitkami obviněného podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce poukázal na ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ohledně podmínek pro ukládání ochranného léčení a ustanovení §123 tr. zákoníku stran definice duševní poruchy. Zároveň výhrady dovolatele vůči diagnostikované duševní poruše označil za zavádějící a poukázal na závěry znalce MUDr. Tichého, ale i na veškeré závěry ostatních ve věci zpracovaných posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, atd. Uložení ochranného léčení obviněnému lze proto pokládat za plně zákonné a důvodné.
V samotném závěru státní zástupce označil dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání. S touto formou řízení vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného R. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 9 To 106/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti prvního uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že je obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze formálně. V tomto dovolání totiž nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, nýbrž nesprávnost soudy učiněných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Tento závěr se týká všech námitek, které směřují proti soudním zjištěním ohledně toho, jak k celému jednání došlo a co mu případně předcházelo. Je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
K tomu lze konkrétně uvést, že dovolatel se v části dovolání pod bodem II. A) výlučně pokouší některé důkazy provedené soudy v předchozím řízení zpochybňovat, případně s nimi polemizovat. Jde např. o odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, které se snaží izolovaně sám hodnotit a z takového hodnocení pak činit vlastní skutkové závěry, odlišné od závěrů soudů nižších stupňů. Případně vyjadřuje nesouhlas se znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie… atd., které ve věci byly opatřeny orgány přípravného řízení, přičemž znalci byli ke svým závěrům řádně vyslechnuti v hlavním líčení před soudem prvního stupně a vyjádřili se i k tzv. „kontraposudku“ vypracovaném znalcem a konzultantkou na vyžádání obhajoby. Taktéž se domáhá provedení tzv. „opomenutých důkazů“, tj. výslechu některých osob, jež měly být údajně v blízkosti místa činu, případně provedení rekonstrukce činu.
Jestliže dovolatel v dovolání v této souvislosti zpochybnil své právo na spravedlivý proces prostřednictvím námitky, že soudem nebyly provedeny jím navrhované důkazy, tak je nutno nejprve zmínit, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení předmětných postulátů spravedlivého procesu. Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. I takovou námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat a i v tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
Dovolatel v daném případě za opomenuté důkazy prohlásil neprovedení rekonstrukce a nevyslechnutí svědků J. a K. V dané věci však k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů nedošlo. Zde nelze než poukázat na obsah předloženého spisu a na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který na jeho str. 7 až 8 vysvětlil, proč tyto obviněným navrhované důkazy zamítl provést. Na obdobné námitky obviněného také v předchozím řízení reagoval ve svém rozhodnutí odvolací soud (viz str. 6 až 7 jeho rozsudku), když je označil za nedůvodné. Jmenovaní svědci totiž nebyli přímými svědky předmětné události a rekonstrukce činu by nemohla přinést nové poznatky, které tak jako tak dostatečně vyplývají z již provedených důkazů.
Nejvyšší soud tudíž nemůže souhlasit s tvrzením dovolatele o existenci „opomenutých důkazů“ v dané věci, jelikož předmětnými návrhy obviněného na doplnění dokazování se zabýval jak soud prvního, tak soud druhého stupně, a oba dospěly ke shodnému závěru o jejich nepotřebnosti a nadbytečnosti a tyto své závěry ve svých rozhodnutích též odůvodnily. V takovém případě se o „opomenuté důkazy“ jednat nemůže. Také je zde třeba přičinit poznámku, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval velice důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku a dospěl ke spolehlivým a přesvědčivým skutkovým závěrům, se kterými se pak ztotožnil i soud odvolací.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba též dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pokud pak dovolatel polemizuje s úvahami odvolacího soudu ve vztahu k důvodnosti přísnějšího právního posouzení jednání obviněného v důsledku nastalé posttraumatické stressové poruchy u poškozené podle odst. 3 písm. c) §185 tr. zákoníku, tak je třeba uvést, že odvolací soud z důvodů v jeho rozhodnutí uvedených, neučinil žádné úkony, jejichž výsledkem by pak bylo zpřísnění výsledné právní kvalifikace činu obviněného. Tedy ponechal v platnosti takové právní posouzení činu obviněného, jaké zaujal ve svém rozsudku soud prvního stupně. V důsledku toho pak zde není žádného důvodu, aby pouhé předmětné úvahy soudu druhého stupně hodnotil a zabýval se jimi soud dovolací. Právní kvalifikace jednání obviněného, jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zůstala nezměněna a dovolatel žádnou relevantní právní námitku vůči ní nevznesl.
Jestliže se následně výše zmíněné úvahy odvolacího soudu, kromě jiných důvodů, odrazily na výroku o trestu odnětí svobody, jehož výměra byla obviněnému zpřísněna (o dva roky), nelze zpochybňující argumenty dovolatele v uvedeném směru akceptovat, jelikož takové výhrady vůči trestu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesměřují totiž proti nesprávnému právnímu posouzení skutku či jeho jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nýbrž výhradně proti výroku o trestu, resp. jeho výměře.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Jak již bylo výše naznačeno, v podaném dovolání se jedná výhradně o požadavky obecně nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc zde není důvod akceptovat výhradu, že v provedeném řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Všechny námitky zpochybňující postup předchozích soudů, zejména soudu odvolacího, nejsou totiž opodstatněné. Ve skutečnosti jsou předmětné námitky pouhým opakováním toho, co bylo obviněným, resp. jeho obhájcem vytýkáno rozhodnutí soudu prvního stupně v podaném odvolání. Odvolací soud ve svém rozhodnutí na všechny tyto výtky obviněného patřičně reagoval a vypořádal se s nimi zcela jasně a logicky. Lze tak odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí, aniž by dovolací soud považoval za potřebné se k těmto opakujícím se námitkám znovu blíže a podrobněji vyjadřovat.
Lze tedy uzavřít, že pokud by se jednalo o jediný uplatněný dovolací důvod, musel by být Nejvyšším soudem odmítnut podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný ale v části dovolání pod bodem II. B) argumentoval i dalším dovolacím důvodem, a to podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obviněnému bylo rozsudkem soudu prvního stupně uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení zákona soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Podle §123 tr. zákoníku duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchu vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatuje výsledky znaleckého zkoumání, jemuž se obviněný podrobil již v přípravném řízení a konstatuje, že u obviněného byla zjištěna patologická sexuální agresivita a jeho jednání bylo podmíněno touto sexuální deviací. Pobyt obviněného na svobodě byl znalci označen za nebezpečný právě pro výše zmíněnou sexuální poruchu, když agresivita obviněného se může projevovat jen v sexuálním vztahu. Znalci proto navrhli ústavní formu ochranného léčení.
V tzv. „kontraposudku“, vypracovaném jinými lékaři na žádost obhajoby (doc. Hynek, MUDr. Spilková), není patologická sexuální agresivita obviněného označena za vyloučenou. Je zde ale uváděno, že je málo pravděpodobná. U obviněného byla konstatována sexuální anomálie, která však není typická pro agresivitu. Pobyt obviněného na svobodě nebyl označen jako nebezpečný. Přesto ale byla u obviněného doporučena ochranná léčba sexuologická v ambulantní formě.
Nalézací soud ve svém rozsudku na str. 5 až 6 konstatuje závěry, které shodně vyslovili v hlavním líčení oba znalci prof. Weiss a MUDr. Tichý (nedopatřením však cituje pouze jméno prof. Weisse). Posledně jmenovaný pak v hlavním líčení reagoval i na výsledky a závěry vyplývající z tzv. „kontraposudku“ a taktéž na znaleckou výpověď doc. Hynka a k těmto se vyjádřil v podstatě nesouhlasně. Zároveň oba znalci (prof. Weiss a MUDr. Tichý) při jejich výslechu v hlavním líčení setrvali na společných závěrech, které jimi byly vysloveny již v písemně zpracovaném posudku. Tyto závěry pak v reakci na „kontraposudek“ doplnil a blíže vysvětlil prof. Weiss. Z vystoupení znalců prof. Weisse i MUDr. Tichého vyplynulo, že trvají na předchozích společných závěrech, a to i ohledně potřeby uložení ochranného sexuologického ústavního léčení obviněnému.
Soud prvního stupně po vyhodnocení obou vypracovaných znaleckých posudků k osobě obviněného a výpovědí znalců v hlavním líčení rozhodl o tom, že se přiklání k závěrům vysloveným ve znaleckém posudku a ve znaleckých výpovědích prof. Weisse a MUDr. Tichého a rozhodl výše uvedeným způsobem.
Na námitky obviněného ohledně výsledného rozhodnutí o uložení ochranného opatření, ale především vůči znaleckému zkoumání, znaleckému posudku a znaleckým výpovědím prof. Weisse a MUDr. Tichého reagoval podrobně soud odvolací (viz str. 5 až 6 jeho rozhodnutí), přičemž se ztotožnil se závěry a rozhodnutím soudu nalézacího.
Dovolací soud nemá žádného důvodu akceptovat výhrady dovolatele, které vůči uložení ochranného opatření vznáší. Oba soudy dostatečně jasně a podrobně ve svých rozhodnutích popsaly a vysvětlily důvody, proč bylo nutné obviněnému ochranné léčení sexuologické v ústavní formě uložit. Zjištěná sexuální úchylka obviněného je nepochybně formou duševní poruchy ve smyslu ustanovení §123 tr. zákoníku, přičemž znalci označili pobyt obviněného na svobodě za nebezpečný a zároveň se vyslovili pro ústavní formu uložené ochranné léčby. Tedy zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu ochranného opatření byly soudy důvodně shledány a jejich výsledné rozhodnutí v uvedeném směru tak nelze než označit za správné a odpovídající zákonu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož bylo shledáno, že v této části se jedná o zjevně neopodstatněné dovolání, tak v souladu s tímto citovaným ustanovením zákona bylo vydáno výsledné celkové usnesení, jímž bylo dovolání obviněného R. B. odmítnuto. Toto rozhodnutí pak bylo za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu
JUDr. František H r a b e c