ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1485.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1485/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného M. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 44 To 250/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 50/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 50 T 50/2012, uznal obviněného M. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s psychotropními látkami distribuoval pervitin dalším osobám s vědomím, že se o takovou látku jedná, konkrétně
1)
v přesně nezjištěných dnech v době od začátku roku 2012 do 10. 2. 2012 prodal ve svém bydlišti v domě v ulici L. v J. n. N. V. H. nejméně ve dvou případech blíže nezjištěné množství pervitinu, kdy v jednom případě se jednalo o pervitin za 300,- Kč a v druhém případě o pervitin za částku 500,- Kč,
2)
v přesně nezjištěných dnech v době od konce roku 2011 do 10. 2. 2012, přibližně v deseti případech prodal ve svém bydlišti v domě v ulici L. v J. n. N., a dále v parku nacházejícím se nad jeho bydlištěm, R. H. blíže nezjištěné množství pervitinu, kdy jednotlivý nákup byl vždy za 200,- Kč nebo za 300,- Kč,
3)
v přesně nezjištěných dnech v době do 10. 2. 2012 v různých neustanovených hernách v L., v blíže nezjištěném počtu případů prodal V. Č. blíže nezjištěné množství pervitinu, kdy jednotlivý nákup byl vždy za 200,- Kč nebo za 300,- Kč, a dále dal na nezjištěném místě v jednom případě V. Č. nezjištěné množství pervitinu (tzv. čáru) za službu spočívající v odvozu do P.,
4)
v přesně nezjištěných dnech v průběhu roku 2011 v 6 případech, přibližně dvakrát týdně, prodal v ulici P. v L. N. J. vždy různé množství pervitinu, nikdy ne však více než jeden gram, v ceně 0,5 gramu za 500,- Kč,
5)
v přesně nezjištěných dnech v době od začátku roku 2012 do 10. 2. 2012 dal jako kompenzaci za službu odvozu S. M. v blíže nezjištěném počtu případů v blízkosti ulice L. v J. n. N., nezjištěné množství pervitinu, kdy se jednalo o dvě tzv. čáry, které uživateli vystačily na dvě aplikace nosem,
6)
v přesně nezjištěných dnech v době od léta roku 2011 do konce roku 2011 dával A. B. v místě svého bydliště v ulici L. v J. n. N. nebo v jeho bezprostřední blízkosti, za různé protislužby ve formě možnosti přespání či najezení nezjištěné množství pervitinu, kdy se jednalo většinou o dvě tzv. čáry, přičemž takto A. B. opatřoval pervitin nepravidelně, cca dvakrát až třikrát týdně,
7)
v přesně nezjištěných dnech v době od října 2010 do 10. 2. 2012 v L. a později v J. n. N. na různých místech v blíže nezjištěném počtu případů přibližně jednou týdně prodal L. Š. vždy 0,5 gramu pervitinu za částku 500,- Kč,
- přičemž hlavní účinnou složkou pervitinu je metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 k zákonu č. 167/98 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách,
a obž. M. D. se jednání uvedeného pod bodem I. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 34 T 24/2007, který nabyl právní moci dne 6. 6. 2007, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl mu mimo jiné uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 31 Pp 243/2008, které nabylo právní moci dne 24. 10. 2008, a byla mu stanovena zkušební doba v délce 4 let s dohledem, přičemž rozhodnutím téhož soudu ze dne 13. 10. 2011, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2011, bylo rozhodnuto o vykonání zbytku trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 9. 5. 2013“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek dále obsahuje zprošťující výrok vůči obviněnému a výroky týkající se L. H. a A. Z.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali obviněný, A. Z. a státní zástupkyně odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 44 To 250/2014, tak, že vůči obviněnému zrušil rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem. Odvolání státní zástupkyně zamítl. Rozsudek dále obsahuje zprošťující výrok vůči A. Z.
Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nejprve namítl, že byl uznán vinným, aniž by se soud prvního či druhého stupně zabýval chemickou látkou, kterou ve výroku označuje jako pervitin, tedy látkou, jejíž hlavní účinnou složkou je metamfetamin. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze interpretovat pouze tak, že se jedná o posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, a to bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. Nemůže tedy obstát ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláním podaným z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Obviněný uvedl, že si je vědom, že dovolání není prostředek k revizi skutkových zjištění, které učinily soudy prvního a druhého stupně, ale že právní závěry, které obecné soudy vyslovily, jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Má za to, že úvaha soudu o tom, že distribuoval právě pervitin, není nad zjevnou pochybnost zřejmá z provedeného dokazování a je příkladem hypotézy soudu, která vyznívá extrémně v jeho neprospěch. Soudy tak svým postupem vybočily z rámce ústavnosti, když svým postupem zasáhly do ústavně zaručeného práva na jeho soudní ochranu. Žádná z osob, která byla slyšena jako svědek, neuvedla, že by jej požádala o konkrétní drogu a současně bylo prokázáno, že ani obviněný nikdy žádnou konkrétní drogu nenabízel a nedodával. Úvaha soudu o naplnění skutkové podstaty tak zjevně vybočuje ze zásady in dubio pro reo a nelze ji tak pokládat za zákonnou.
Pokud Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí uvedl, že při domovní prohlídce v jeho bytě a v bytě L. H. byly zajištěny předměty, u nichž byly zjištěny zbytky bílé látky s obsahem metamfetaminu, tak to nesvědčí o tom, že právě on drogu držel, užíval, když nebyly zajištěny další důkazy, jako jsou např. otisky prstů apod.
S ohledem na shora uvedené dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 44 To 250/2014, a věc vrátil podle §265 l tr. ř. k dalšímu projednání a rozhodnutí nebo ve věci rozhodl sám tak, že obviněného zprošťuje z podané obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podáním ze dne 23. 9. 2014 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů apod. To však Nejvyšší soud nezjistil.
Jak již bylo shora uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Takovou argumentací totiž obviněný primárně napadal učiněná skutková zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně – například při existenci tzv. opomenutých důkazů, při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů. To nakonec obviněný namítl v podaném dovolání, když poukázal na nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, že nebylo prokázáno, že by distribuoval právě pervitin, že by měl co dočinění s pervitinem, který byl u něj v bytě nalezen apod.
Jak je již shora uvedeno, taková pochybení Nejvyšší soud neshledal.
Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s uvedenou obhajobou, když poukázal na to, že žádná z osob, které obviněný distribuoval drogu, jej nepřestala vyhledávat proto, že by droga byla nekvalitní. Je možné poukázat také na výpovědi svědků, kterým obviněný pervitin distribuoval např. V. H., R. H., A. B., V. Č., S. M. a dalších. Pokud u hlavního líčení změnily výpověď, soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí s takovou změnou vypořádal. Navíc při domovní prohlídce byly zajištěny zbytky bílé látky na předmětech, které sloužily k dávkování drogy před její distribucí, ve kterých byl znaleckým zkoumáním zjištěn pervitin. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal především odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak učinit závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že nelze soudům obou stupňů vytknout, že obviněného uznaly vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť neoprávněně prodal psychotropní látku a takový čin spáchal, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.
Z toho vyplývá, že příslušný skutek byl z pohledu přezkumu napadeného rozhodnutí dovoláním bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován. Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil závěrům, které vyslovily v odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů, přičemž dovolací soud v nich neshledal žádné rozpory.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal