ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1513.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1513/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání obviněného Ľ. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 5 To 560/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 57/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. Č. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Ľ. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. 2 T 57/2013 uznán vinným přečinem zpronevěry podle 206 odst. 1 tr. zákoníku, protože dne 1. 8. 2012 okolo 13:00 hodin v Ch., ul. Š. p., převzal od poškozené M. K., finanční částku ve výši 25.000,00 Kč jako zálohu na nákup materiálu na provedení přestavby koupelny, ke které se zavázal, avšak materiál nedodal a přestavbu ani nezahájil, čímž způsobil poškozené M. K., škodu ve výši 25.000,00 Kč.
Za to, jakož i za další sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 4. 2013, č. j. 4 T 61/2012-77, dále za pokus přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 10. 2012, č. j. 29 T 209/2012-46, byl obviněný podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byly zrušeny výroky o trestech v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 4. 2013, č. j. 4 T 61/2012-77 a v trestním příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 10. 2012, č. j. 29 T 209/2012-46, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která vzhledem k této změně pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozené M. K. náhradu škody ve výši 25.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 5 To 560/2013, kdy podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ľ. Č. uznal vinným, že dne 1. 8. 2012 okolo 13:00 hodin v Ch., ul. Š. p., převzal od zákonné zástupkyně poškozeného D. B., M. K., finanční částku ve výši 25.000,- Kč, jako zálohu na nákup materiálu na provedení přestavby koupelny, ke které se zavázal, avšak materiál nedodal a přestavbu ani nezahájil, čímž způsobil poškozenému D. B., škodu ve výši 25.000,- Kč. Toto jednání obviněného pak posoudil jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tento přečin a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 4. 2013 č. j. 4 T 61/2012-77 a sbíhající se pokus přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1, §240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 10. 2012 č. j. 29 T 209/2012-46, byl obviněnému podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej soud pro výkonu trestu zařadil do věznice s dozorem. Současně došlo ke zrušení výroků o trestech v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 4. 2013, č. j. 4 T 61/2012-77 a v trestním příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 10. 2012, č. j. 29 T 209/2012-46, jakož i všech obsahově navazujících rozhodnutí, která vzhledem k této změně pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému D. B. k rukám jeho zákonné zástupkyně M. K. škodu ve výši 25.000,- Kč.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř
V odůvodnění dovolání vznáší námitku proti užité právní kvalifikaci, pokud byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 tr. zákoníku, byť odvolací soud uznal za správnou jeho výhradu vůči původní právní kvalifikaci ohledně trestného činu zpronevěry. O podvod se ale též nejedná, když ani popis skutku v napadeném rozsudku této kvalifikaci nepřiléhá. Dovodit totiž nelze žádnou ze tří forem podvodného jednání (uvedení v omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností). Žádný omyl v podobě rozporu mezi představou a skutečností zde dán není, nikdo jej netvrdil a z žádného důkazu nevyplývá. Taktéž odůvodnění rozsudku je v tomto ohledu naprosto nedostatečné. V závěru dovolání dovolatel opakovaně odmítá, že by s matkou poškozeného jakoukoli smlouvu o dílo uzavřel, ani jí žádný podobný příslib nedal. Vše zůstalo v rovině předsmluvního vyjednávání. Navrhl proto, aby odvolací soud, poté co důkazy zopakuje, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a obžaloby jej zprostil podle §226 písm. a) tr. ř.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak dovolatel podle něj neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by s tímto dovolacím důvodem souvisela. Nespecifikoval ani žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež trestní řád obsahuje. K tomuto dovolacímu důvodu tak přihlížet nelze. U dalšího z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné akceptovat výhrady skutkového charakteru, které obviněný uvedl v samém závěru dovolání. Nacházejí se totiž mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu. Na ně pak navazuje i samotný petit dovolání, který je zmatečný a byl zřejmě mechanicky převzat z podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Přesto však v úvodu dovolání bylo označeno napadené rozhodnutí (soudu druhého stupně) správně a dovolací námitky vůči právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu lze se značnou dávkou tolerance označit za relevantně uplatněné a částečně i za důvodné. O trestný čin podvodu půjde v případě, že některý z účastníků občanskoprávního vztahu od počátku jednal v podvodném úmyslu, tj. v úmyslu převzít plnění od jiného účastníka tohoto vztahu, sám však svoje závazky nesplnit. V případě vztahu plynoucího ze smlouvy o dílo se zhotovitel může dopustit trestného činu podvodu v případě, že převezme od objednatele zálohu na cenu za provedení díla, od počátku je však přinejmenším srozuměn s tím, že sjednané dílo nezhotoví.
Z vymezení skutku, jak byl popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, ale nevyplývá existence některých obligatorních znaků podvodu podle §209 tr. zákoníku. Z vymezeného skutkového zjištění především nevyplývá existence subjektivní stránky trestného činu podvodu, tj. skutečnost, že obviněný byl nejpozději v momentě převzetí peněz přinejmenším srozuměn s tím, že žádný materiál nenakoupí a práce neprovede. V návaznosti na to pak ze skutkových zjištění nevyplývá ani existence objektivního znaku „uvedení v omyl“, tj. okolnost, že obviněný úmyslně vyvolal u poškozené skutečnosti neodpovídající představě, že práce budou provedeny. Z podoby skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku pouze vyplývá, že dovolatel nesplnil občanskoprávní závazek vyplývající ze smlouvy o dílo. Pokud jde o odůvodnění rozsudku, tak z něj nelze vyloučit, že úmysl práce neprovést a peníze si ponechat obviněný pojal až po převzetí peněz. Dokazování bylo zaměřeno především na zjištění, zda dovolatel skutečně předmětnou finanční částku převzal, a nikoli na to, zda měl vůbec možnost sjednané práce provést.
Státní zástupce v závěru konstatoval, že skutková zjištění v napadeném rozhodnutí neodpovídají všem znakům přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a proto Nejvyššímu sodu navrhl, aby zrušil předmětný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům . Dovolání proti cit. rozsudku odvolacího soudu je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Podané dovolání, byť jeho petit je obsahově nesprávný, bylo přesto Nejvyšším soudem vyhodnoceno, jako splňující všechny ostatní podstatné náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit i otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o první z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , ten přichází v úvahu tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tedy zejména v situacích vymezených v ustanovení §11 tr. ř. Je ale skutečností, že dovolatel ve svém podání neuvedl jedinou konkretizující námitku, v čem by měla nepřípustnost stíhání obviněného spočívat. V takové situaci ale není úkolem dovolacího soudu nahrazovat povinnost dovolatele, pokud jde o vlastní tvrzení dovolacího důvodu a zejména jeho odůvodnění konkrétními vadami. Proto se Nejvyšší soud předmětným dovolacím důvodem podrobněji nezabýval.
Dalším dovolacím důvodem byl důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. (K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006). V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel musí brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání.
Nejvyšší soud v této souvislosti pouze poznamenává, že s ohledem na výše uvedené nehodlá reagovat na námitky obviněného obsažené v samém závěru dovolání, spočívající v tvrzení, že žádnou smlouvu s matkou poškozeného neuzavřel, žádný příslib jí o ničem nedal, atd. Takovéto výhrady mají totiž povahu skutkových námitek, jejichž cílem je zpochybnit soudy zjištěný skutkový stav, případně dosáhnout jeho změny, a na tomto základě pak poukazovat na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. V této části tedy dovolatel vůči rozhodnutím soudů namítá nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci, přičemž ale takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud ani není oprávněn se jimi zabývat.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku ale uplatnil i relevantní právní námitky ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Konkrétně proti subjektivní i objektivní stránce přečinu podvodu, za nějž byl odsouzen a s tím související výhradu k právní kvalifikaci spáchaného jednání.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je tedy rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku, případně rozvedený v jeho odůvodnění.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
Jak vyplývá z předložených rozhodnutí a obsahu spisu v předmětné věci sice Krajský soud v Ústí nad Labem na základě odvolání podaného obviněným důvodně zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně, který jednání obviněného právně posoudil jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, ale při formulaci skutkové věty ve výroku svého rozhodnutí, kdy čin obviněného překvalifikoval na přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, nevyjádřil dostatečně podvodný úmysl obviněného, ale ani jeho jednání, kterým uvedl matku poškozeného v omyl. V tomto tedy lze dát za pravdu dovolateli i vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že formulace skutkové věty v rozsudečném výroku odvolacího soudu nevystihuje všechny požadované znaky přečinu podvodu, které naopak jsou vyjádřeny ve větě právní výroku tohoto rozsudku.
Na straně druhé je ale také pravdou, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, byť ne zcela dokonale, ale přesto dostačujícím způsobem (viz str. 7) popsal podvodný úmysl obviněného spočívající v jeho počátečním záměru slíbenou přestavbu koupelny neuskutečnit, ačkoli k tomu převzal zálohu ve výši 25.000,- Kč, jakož i uvedení matky poškozeného M. K. v omyl tím, že u ní svým vystupováním vyvolal dojem, že za převzatou peněžní částku mj. nakoupí stavební materiál a rekonstrukci koupelny skutečně zahájí. Počáteční úmysl obviněného rekonstrukci koupelny neuskutečnit lze dovodit zejména z toho, že obdržené finanční prostředky nevrátil (ani jejich část), ale též nedodal jakýkoli stavební materiál, který by v případě svého počátečního odhodlání přislíbenou rekonstrukci koupelny uskutečnit, musel v mezidobí nakoupit. To celé navzdory tomu, že k tomu byl M. K. opakovaně vyzýván a on sám přislíbil, že tak učiní.
Nejvyšší soud tak zastává názor, že z provedeného dokazování i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v potřebné míře vyplývá nejenom počáteční podvodný úmysl obviněného přislíbenou rekonstrukci koupelny neuskutečnit, ale i to, že svým jednáním vyvolal u matky poškozeného opačný dojem, tedy že tuto rekonstrukci provede včetně opatření potřebného stavebního materiálu. Za tím účelem od jmenované převzal peněžní částku 25.000,- Kč, za níž ale stavební materiál nenakoupil, resp. jej poškozené straně nepředal, poskytnuté peníze nevrátil (ani zčásti), a ani nevykonal nic, z čeho by bylo možné dovodit, že hodlal smluvně přislíbenou rekonstrukci koupelny realizovat. Bylo tak dostatečně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, které ve svém výsledku naplnilo požadované zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Tedy navzdory nedostatečnému popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně, lze s ohledem na jeho odůvodnění a samotný obsah spisu zaujmout názor, že předmětné rozhodnutí při posouzení ze strany dovolacího soudu může obstát, čili není třeba je rušit a věc přikazovat odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Tento postup není v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 687/2002, 11 Tdo 643/2004, 6 Tdo 618/2005, 8 Tdo 43/2009. Taktéž je odůvodněn tím, že v případě akceptace vznesených námitek by po zrušení napadeného rozsudku nové meritorní rozhodnutí, v němž by došlo pouze k precizaci skutkové věty, nebylo pro obviněného příznivější, pokud jde o výrok o vině i trestu.
Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo v relevantně zmíněném směru sice shledáno částečně opodstatněným, ale nové projednání a rozhodnutí věci odvolacím soudem by na existujícím postavení obviněného nemohlo v pozitivním smyslu fakticky nic změnit. Zároveň projednávaná problematika týkající se trestného činu podvodu není po právní stránce zásadního významu, neboť skutková podstata tohoto trestného činu byla, a to nejenom Nejvyšším soudem, v minulosti mnohokrát judikována.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na základě výše uvedených závěrů a v souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného Ľ. Č. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c