ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.487.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 487/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání obviněného A. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 7 To 23/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 3/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný A. T. se spoluobviněným M. M. byli uznáni vinnými rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 3 T 3/2010 v bodě 1) trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že dne 2. 11. 2007 A. T. v prostorách AK, P., P., po předchozí domluvě s M. M., uzavřel se společností Acquire CZ, s.r.o., zastoupenou jednatelem Mgr. L. P. Smlouvu o půjčce ve výši 2,600.000,- Kč a současně se zavázal splatit půjčku v termínu do 31. prosince 2007, ačkoli si byl vědom s ohledem na svoji ekonomickou situaci toho, že nebude schopen dostát tomuto závazku, přičemž k zajištění předmětné půjčky předložil bankovní záruku České spořitelny, a. s. s datem 2. listopadu 2007, kterou za tím účelem neoprávněně vyhotovil M. M. z pozice svého postavení ve funkci ř. pobočky České spořitelny, a. s., se sídlem Praha 6, Bělohorská 110, když tato bankovní záruka byla vystavena ve prospěch společnosti Acquire CZ, s.r.o. do výše 4,000.000,- Kč a dále T. vystavil směnku na řad společnosti Acquire CZ, s.r.o., znějící na částku 2,600.000,- Kč, splatnou dne 31. prosince 2007 bez protestu, na níž M. svým podpisem jako ř. pobočky České spořitelny a. s. Praha 6 potvrdil, že avalem je Česká spořitelna, a. s. se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, a M. M. avaloval směnku a vyhotovil bankovní záruku, přestože věděl, že není oprávněn takové jištění poskytovat a byl si vědom i toho, že T. má finanční problémy a nebude schopen ve sjednaném termínu své závazky řádně splatit, přičemž na základě tohoto jištění společnost Acquire CZ, s.r.o. uzavřel s A. T. předmětnou smlouvu o půjčce, na základě níž T. dne 2. listopadu 2007 vylákal od poškozené společnosti částku ve výši 600.000,- Kč v hotovosti a částka 2,000.000,- Kč mu byla vyplacena v pobočce Komerční banky a. s. Na Příkopě 33, Praha 1 po předložení šeku vystaveného spol. Acquire CZ, s.r.o. na jeho jméno, A. T. ve sjednané lhůtě poškozené společnosti Acquire CZ, s.r.o. finanční prostředky řádně nevrátil a tím jí způsobil škodu ve výši 2,000.000,- Kč.
V bodě 2) pak byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a spoluobviněný M. M. pomocí k tomuto trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, čehož se dopustili tím, že v období od května do října 2007 na pobočce České spořitelny, a. s., A. T., po předchozí vzájemné dohodě s M. M., v. této pobočky České spořitelny, a. s., která spočívala v tom, že M. z titulu svého postavení v České spořitelně, a.s. umožní T. získat finanční prostředky prostřednictvím úvěrových smluv, uzavřel postupně několik úvěrových smluv:
ze dne 7. května 2007 ve výši 350.000,- Kč, v níž uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu a účelu úvěru, když uvedl svůj měsíční příjem ve výši 100.000,- Kč a jako účel úvěru rekonstrukci domu, úvěr řádně nesplácel a do současné doby uhradil pouze částku ve výši 54.904,- Kč,
ze dne 31. května 2007 ve výši 50.000,- Kč, v níž uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu a účelu úvěru, když uvedl svůj měsíční příjem ve výši 98.666,- Kč a jako účel úvěru výstavbu domu, úvěr řádně nesplácel a do současné doby uhradil pouze částku ve výši 9.048,- Kč,
ze dne 7. června 2007 ve výši 50.000,- Kč, v níž uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu, když uvedl svůj měsíční příjem ve výši 98.666,- Kč, úvěr řádně nesplácel a do současné doby uhradil pouze částku ve výši 8.030,- Kč,
ze dne 9. července 2007 ve výši 100.000,- Kč, v níž uvedl nepravdivé údaje o své příjmu, když uvedl svůj měsíční příjem ve výši 54.236,- Kč, úvěr řádně nesplácel a do současné doby uhradil pouze částku ve výši 12.110,- Kč,
ze dne 26. července 2007 ve výši 200.000,- Kč, v níž uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu, když uvedl svůj měsíční příjem ve výši 54.236,- Kč, úvěr řádně nesplácel a do současné doby uhradil pouze částku ve výši 25.420,- Kč,
ze dne 29. října 2007 ve výši 150.000,- Kč, v níž uvedl nepravdivé údaje o svém příjmu, když uvedl svůj měsíční příjem ve výši 54.236,- Kč, úvěr řádně nesplácel a do současné doby uhradil pouze částku ve výši 4.274,- Kč,
tyto úvěrové smlouvy byly uzavřeny, přestože oba obvinění věděli, že A. T. úmyslně a vědomě uvádí nepravdivé údaje, které mají podstatný význam pro rozhodování o poskytnutí úvěru, a M. M. následně zajistil, že údaje uváděné v žádostech o poskytnutí úvěrů nebyly ověřovány, úvěrové smlouvy byly schváleny a postupně tak vylákali u České spořitelny a. s. finanční prostředky, čímž způsobili škodu ve výši 892.808,- Kč.
Za to byl obviněný A. T. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, obviněný M. M. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a zároveň mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce spojenou s hmotnou odpovědností na dobu 7 let. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. 4 T 1/2009 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 9 To 115/2012. Poškozené Acquire CZ, s.r.o. a Česká spořitelna, a.s. byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný A. T. a poškozené Česká spořitelna, a.s. a Acquire CZ, s.r.o. O nich rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 7 To 23/2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného A. T. ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného A. T. při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku odsoudil podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České spořitelně, a.s. škodu ve výši 892.808,-Kč a obviněnému M. M. povinnost nahradit poškozené Acquire CZ, s.r.o. škodu ve výši 2.600.000,-Kč. Podle §259 odst. 1 tr. ř. pak soudu prvního stupně věc vrátil a přikázal, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. T. prostřednicím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nejprve uvedl, že dovoláním napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ale z následujícího obsahu vyplývá, že námitky vznáší výhradně proti odsuzující části rozsudku soudu druhého stupně, kterým mu za trestný čin úvěrového podvodu /bod 2) rozsudku obvodního soudu/ uložil trest. K tomu je třeba jen stručně poznamenat, že proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jímž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a následně k vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, ani dovolání účinně podat nelze, jelikož se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (viz ust. §265a odst. 1, 2 tr. ř.).
Pokud se týká vlastních námitek dovolatele, tak z písemného podání vyplývá, že tento spatřuje uplatněný dovolací důvod v tom, že ze strany soudů nebyly respektovány základní zásady trestního řízení. Odvolací soud přejal skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by tyto skutkové závěry k vzneseným námitkám kriticky hodnotil a s těmito se vypořádal. Proto obviněný odvolacímu soudu vytýká, že skutkový stav, vyplývající z provedeného dokazování, nesprávně právně posoudil.
V další části dovolání pak poukazuje na následující. Z provedených důkazů, především výpovědí obviněného T. a odsouzeného M. vyplývá, že obviněný T. odsouzeného M. předem neznal a jednal s ním jako běžný klient banky, který žádal o poskytnutí bankovního úvěru. Obviněný na výzvu M. předložil doklady o svých majetkových poměrech. V inkriminované době M. písemně upozornil na skutečnost, že kromě příjmů dokládaných Smlouvou o zprostředkování ze dne 25. 10. 2006 a Smlouvou zástavní ze dne 25. 10. 2006 nemá žádné jiné příjmy, které by mohl bance prokázat a že nemůže nabídnout ručení pro potřeby zajištění úvěru. Z provedených důkazů též vyplývá, že žádné jiné podklady také M. v rámci jednání o poskytnutí úvěru nepředal. Vyhodnocení majetkových poměrů s ohledem na podmínky poskytnutí bankovního úvěru prováděl odsouzený M. On sám neměl žádnou možnost ovlivnit hodnocení svých majetkových poměrů a z provedeného dokazování nevyplývá, že by se s M. jakkoliv na výsledku hodnocení svých majetkových poměrů pro potřeby poskytnutí bankovního úvěru domlouval. Jako běžný bankovní klient jednal podle instrukcí banky a jednal v důvěře v chování a jednání odsouzeného M. Je přesvědčen, že jednal správně, když důvěřoval M., který mu jako ředitel pobočky banky sdělil, že jeho majetkové poměry jsou pro banku vyhovující a vysvětlil, že jeho měsíční příjem lze stanovit na základě pohledávky, jejíž existenci banka považovala za prokázanou a dostatečnou. Měl proto za to, že údaje, které byly po konzultaci s ředitelem pobočky banky vyplněny do žádosti o bankovní úvěr, jsou zcela v pořádku a že odpovídají pravidlům pro poskytování bankovních úvěrů stanovených Českou spořitelnou, a.s. Pokud údaje vyplňované do žádosti o poskytnutí bankovního úvěru nebyly v pořádku, pak o tom nevěděl a s ohledem na okolnosti jednání v bance, především na skutečnost, že jednal s ředitelem pobočky banky, u něhož předpokládal seriozní a odborné jednání a chování, ani neměl nejmenší důvod předpokládat, že by vyplňované údaje nebyly v pořádku.
Obviněný poukázal, že podstatným znakem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je zavinění pachatele, tedy prokázání skutečnosti, že pachatel se vědomě dopustil úvěrového podvodu nebo že byl srozuměn s tím, že takovým jednáním se úvěrového podvodu dopustí. On však tvrdí, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil skutkový stav, když dospěl k závěru, že naplnil subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, tedy dospěl k závěru, že vědomě a úmyslně vyplnil do žádosti o bankovní úvěr nepravdivé informace. Odvolací soud měl jednání obviněného hodnotit tak, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §211 tr. zákoníku, neboť vědomě a úmyslně nevyplnil do bankovní žádosti nepravdivé informace a ani nemohl důvodně předpokládat a být srozuměn s tím, že k takovému jednání může dojít. Odvolací soud měl proto věc posoudit tak, že obviněný svým jednáním, které je popsáno pod bodem 2 obžaloby nenaplnil skutkovou podstatu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, a že se tedy nejedná o jednání, které by bylo trestným činem. Odvolací soud tak měl rozhodnout, že se obviněný T. v tomto bodě zprošťuje obžaloby.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013, sp zn. 7 To 23/2013 zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve stručně rekapituloval obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsah podaného dovolání obviněného. Následně poukázal na uplatněný dovolací důvod a zdůraznil, jaké námitky je možné o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírat. V důsledku toho pak konstatoval, že obsahově námitky dovolatele vymezenému důvodu dovolání neodpovídají.
Je pravdou, že obviněný ve svém dovolání mj. zpochybňuje naplnění subjektivní stránky svého jednání, když subjektivní stránku trestného činu lze považovat za kategorii hmotněprávní. Podle státního zástupce však obviněný své námitky ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu v náležité formě, tj. úmyslu, zakládá pouze na vlastním hodnocení zjištěných skutkových okolností. Těmito námitkami se tak obviněný odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů a předestřel vlastní verzi skutkových zjištění. Takové námitky však obsahově obviněným uplatněný dovolací důvod nenaplňují, nehledě na skutečnost, že podle názoru státního zástupce nelze takové námitky považovat ani za důvodné.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný opakovaně žádal o poskytnutí úvěrů podle konkrétních uzavřených úvěrových smluv, přičemž v konkrétních žádostech o poskytnutí úvěru opakovaně uváděl nepravdivé údaje o svém příjmu. Je přitom zcela zjevné, že právě údaj o příjmu je takovým údajem, který lze považovat za zcela rozhodující pro posouzení bonity žadatele o úvěr a tedy pro ekonomickou úvahu banky o tom, zda úvěr poskytne, či nikoli. Skutečnost, že uvedené údaje byly nepravdivé je pak jednoznačně patrná z dalších skutkových zjištění a obviněný ostatně ve svém dovolání ani netvrdí opak. Pokouší-li se obviněný ve svém dovolání poukázat na aktivity spoluobviněného M., který měl jeho bonitu ověřovat a v souvislosti s tím i přenést odpovědnost za správnost poskytnutých údajů na banku, jde o námitky právně zcela irelevantní. Je totiž zřejmé, že obviněný si musel být své finanční situace vědom, s čímž koresponduje zcela odpovídající skutkové zjištění soudů, že obviněný požadované úvěry získal toliko v dohodě se spoluobviněným M. a navíc za očividně nestandardních okolností, což v případě spoluobviněného vyústilo v právní posouzení jeho jednání jako pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku. Všechny popsané skutečnosti mají dostatečnou oporu v provedených důkazech a vyplývají z jejich logického výkladu. Takto popsané skutečnosti pak soudy obou stupňů náležitě a správně posoudily v případě dovolatele jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, zabývajíce se náležitě i časovou působností trestních norem.
Do jisté míry lze akceptovat výtku obviněného proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, že ve svém odůvodnění tento soud nerozvedl zcela podrobně vlastní závěry ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu nalézacího, ale v podstatě toliko okomentoval výtky obhajoby v tom směru, zda se s nimi ztotožňuje či nikoli. Přesto se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že by se Městský soud v Praze nevypořádal se všemi okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí. Naopak lze i přes výše uvedené výhrady k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu konstatovat, že odvolací soud ke všem námitkám obhajoby náležitě přihlédl, což ostatně lze dovodit i z toho, že obviněnému ohledně části projednávané trestné činnosti vyhověl a rozhodl o ní kasačním výrokem. Lze tak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nehledě na to, že existenci takového rozporu obviněný ani výslovně nenamítal.
Ve svém souhrnu státní zástupce vyhodnotil námitky obviněného jako námitky skutkové, jimiž obviněný napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán a kterými se nelze v dovolacím řízení zabývat. Lze přitom odkázat na ustálený výklad obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Po takovémto zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarovaný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací. Dovolání obviněného tak obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti odsuzující části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 7 To 23/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí tedy dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný jej sice označil jako podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně nesouhlasil s prokázáním subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, ale v dovolání fakticky pouze opakoval výhrady vůči správnosti soudy učiněných skutkových zjištění s tím, že tyto nesprávně zjistily skutkový stav, když se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou. Dovolatel opakovaně poukazuje na své tvrzení z předchozího řízení, že za vše byl odpovědný obviněný M. Toho upozorňoval, že pro poskytnutí úvěru nemá dostatečné příjmy, ale ten ho ubezpečoval, že je vše v pořádku. Pokud údaje vyplněné v žádosti o bankovní úvěr v pořádku nebyly, pak on o tom nevěděl.
Lze tedy stručně shrnout, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Vůči jeho výhradám lze ale postavit závěry soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění jeho rozsudku na str. 10 až 12, a zejména pak reakci odvolacího soudu na totožné odvolací námitky obviněného, uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 6 až 7, kdy podrobně vysvětluje, v čem lze spatřovat uvedení nepravdivých údajů při sjednávání jednotlivých úvěrových smluv, a zároveň proč si nepravdivosti těchto údajů musel být obviněný T. vědom. K tomu Nejvyšší soud dodává, že ani případná okolnost, že jej spoluobviněný M. ubezpečoval, že je vše v pořádku, nemůže obviněného T. zbavit odpovědnosti za spáchané jednání, neboť si musel uvědomovat, že jím poskytnuté podklady pro sjednání jednotlivých bankovních úvěrů neodpovídají skutečnosti a jsou tudíž nepravdivé.
Je tak možné uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje a hodnocení důkazů, přičemž pokud vnesl námitku vůči subjektivní stránce trestného činu, vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, je evidentní, že i tato jím vytýkaná vada má ve skutečnosti povahu vady skutkové, kterou se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá výhradně nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně a nesprávně provedeného dokazování, resp. v důsledku nesprávného hodnocení důkazů. Takové námitky ale z pohledu uplatněného dovolacího důvodu akceptovat nelze.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný podstatný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a ve svých rozhodnutích tyto závěry dostatečně podrobně vysvětlily. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Je tedy zřejmé, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c