ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.636.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 636/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání obviněného L. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 7 To 526/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 204/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. P. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 99 T 204/2012, uznal obviněného L. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„ dne 29. 12. 2012 v době kolem 00:40 hodin, v B. na ulici K., se ve snaze odcizit vhodné věci pokusil po vypáčení zámku pátých dveří vniknout do zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Audi A6, barvy č. metalíza, což se mu nezdařilo, čímž způsobil L. P. škodu poškozením ve výši 1.500,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiné rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. 99 T 107/2011, za přečin krádeže podle §205, odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který vykonal 10. 6. 2012, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 11. 2012, sp. zn. 1 T 134/2012 za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců “.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to šroubováku s fialovou rukojetí a šroubováku s černou rukojetí, které jsou uloženy u Policie ČR MŘ ve skladu zajištěných věcí v B., ulice P. Podle §228 odst. 1 tr. řádu obviněnému rovněž uložil povinnost nahradit poškozenému L. P., bytem B., K., škodu ve výši 1.500,- Kč.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 7 To 526/2013, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel nejprve namítl, že odvolací soud pochybil, jestliže bez dalšího převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, popsaný ve skutkové větě rozsudku, aniž by zvážil, zda použitá právní kvalifikace skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je správná. Po subjektivní stránce se u trestného činu krádeže vyžaduje úmyslné zavinění. On však neměl v úmyslu z vozidla cokoliv odcizit, ale chtěl jen poškodit zámek dveří. Soudy obou stupňů se tak dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu. Jak si mohl představovat, že v interiéru vozidla se nacházejí věci, které by mohl odcizit, když se tam fakticky žádné věci nenacházely. Skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud bagatelizoval jeho obhajobu, přičemž pominul skutečnosti, které se mohly vztahovat ke skutečnému záměru, který sledoval, tedy nikoliv z vozidla něco odcizit, ale pouze poškodit zámek dveří. Svědkyně V. K. registrovala jen to, že stál u kufru auta, ale neviděla, co konkrétně dělal, proto z její výpovědi nelze učinit závěr, že chtěl vniknout do vozidla, natož z něj něco odcizit. Nebyla ani ověřena věrohodnost této svědkyně ve vztahu k časovým údajům a její výslech tak nemůže být brán jako přímý důkaz.
Podle dovolatele měla být věc posouzena jako přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jelikož pro přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku nebyla na vozidle způsobena škoda nikoli nepatrná.
S ohledem na shora uvedené dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 7 To 526/2013, a věc postoupil správnímu orgánu, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek, nebo podle §265 l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Brně přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. řádu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů apod.
Jak již bylo shora uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Na úvod považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v této trestní věci již v jednom případě o dovolání obviněného rozhodoval, a to usnesením ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 8 Tdo 730/2013, kdy shledal podle §265k odst. 1 tr. řádu dovolání obviněného důvodným. Proto podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 7 To 68/2013, tak v celé odsuzující části jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 99 T 204/2012. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Nakonec podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení rozhodnutí bylo, ve stručnosti, že skutková věta výroku rozsudku neobsahovala popis takového jednání, které by vykazovalo znaky pokusu trestného činu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jak jej kvalifikovaly soudy obou stupňů.
Rozsudek soudu prvního stupně, který předcházel rozhodnutí, které je nyní předmětem přezkumu dovoláním Nejvyšším soudem, oproti předcházejícímu rozsudku ve skutkové větě obsahuje slova „ ve snaze odcizit vhodné věci“. Popis skutku tak nyní odpovídá zvolené právní kvalifikaci a došlo tak k nápravě pochybení, kterého se dopustily soudy obou stupňů. Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadal nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (konkrétně když namítal, že nebylo prokázáno, zda a jaké věci se ve vozidle Audi A6 nacházely, nebo že jeho úmyslem nebylo z tohoto vozidla cokoliv odcizit, ale poškodit jeho zámek a pokud zpochybnil výpověď svědkyně V. K. apod.). Takovou argumentací totiž primárně napadal učiněná skutková zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně – například při existenci tzv. opomenutých důkazů, při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, nebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů. Ani o některou z takových situací se však v posuzované věci nejednalo.
Nutno také dodat, že otázka, zda se ve vozidle nacházely či nenacházely věci, které by mohly být předmětem krádeže, v dané věci stěžejní není, neboť naopak při pokusu trestného činu je podstatná představa pachatele o existenci hmotného předmětu útoku, a nikoliv to, zda tento hmotný předmět útoku skutečně existoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 456/2012, resp. rozhodnutí publikované pod č. 26/1994 Sb. rozh. trest.). Nejvyšší soud proto v tomto směru shledal dovolací výhrady obviněného neopodstatněnými.
Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Lze tak učinit závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že nelze soudům obou stupňů vytknout, že neuvěřily další verzi obhajoby obviněného a dovodily skutkový děj z výpovědi svědkyně V. K., která viděla muže, ve kterém byl později ztotožněn obviněný, že s baterkou obcházel automobily, díval se do nich, zkoušel kliky a nakonec postál u zadních dveří u jednoho z aut. Po příjezdu policistů začal utíkat a byl zadržen schovaný pod autem, kde také zůstala ležet baterka a šroubovák. Na předmětném vozidle Audi A6 byl vylomený zámek pátých dveří. Soudy obou stupňů pak za této důkazní situace správně vzaly v úvahu i to, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán za trestné činy krádeže spáchané vloupáním, v několika případech i formou vloupání do zaparkovaného vozidla. Z uvedeného nelze vyvodit jiný závěr, než učinily soudy obou stupňů, že obviněný se ve snaze odcizit vhodné věci pokusil po vypáčení zámku pátých dveří vniknout do vozidla Audi A6, což se mu nepodařilo. Jednání obviněného tak vykazuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak zcela přisvědčil závěrům, které vyslovily v odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů, přičemž dovolací soud v nich neshledal žádné rozpory.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. řádu a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu ze strany Nejvyššího soudu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal