ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.70.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 70/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2014 o dovolání obviněného T. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2013 sp. zn. 6 To 42/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 41 T 1/2013, byl obviněný T. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil společně s J. Š., který dovolání nepodal, tím, že
„1.
v úmyslu získat finanční prostředky, v období od května roku 2010 nejméně do srpna roku 2010 obžalovaný T. N. po předchozí vzájemné dohodě s obžalovaným J. Š. pod záminkou dokončení blíže neupřesněných investic postupně v několika různých blíže nespecifikovaných částkách vylákali finanční hotovost v celkové výši nejméně 3.703.000,- Kč od poškozených manželů M. B., a J. B., trvale bytem N. V. p. P., ačkoliv věděli a byli srozuměni s tím, že jim peníze ve slíbených termínech nevrátí, a to tím způsobem, že vždy po předchozím telefonním hovoru si obžalovaný T. N. sjednal schůzku s jedním nebo oběma poškozenými, zpravidla na benzinových čerpacích stanicích v P. a okolí, ale i v bydlišti poškozených, a pod záminkou blíže nespecifikovaného zhodnocení peněz, které mělo být pro poškozené výhodné, dokončení obchodu a za využití dalších nepravdivých legend o potřebách hrazení různých bankovních poplatků, nákladů na právníky, notáře a podobně, žádal obžalovaný N. zapůjčení finančních prostředků pro J. Š., který měl zahraniční transakce provádět, požadované peníze pokaždé dostal a poškozené poté opakovaně telefonicky, zprávami SMS, ale i osobně ubezpečoval o vrácení závazků v pozdějších termínech, avšak podmiňoval jejich dodržení vždy zaplacením dalších částek, čemuž poškození vždy vyhověli, přičemž si obžalovaný N. byl vědom, že své sliby nikdy nesplní a žádné peníze jim nevrátí, ve skutečnosti poškozeným také žádné peníze nevrátil, při tom takto získané finanční prostředky předával J. Š., ač věděl, že již v minulosti jím všechny předané finanční prostředky celkem v řádu několika milionů korun českých Š. nikdy nevrátil a finanční prostředky získané shora popsaným jednáním obžalovaného T. N. si nechával pro svoji vlastní potřebu, v jednom případě v blíže nezjištěné době v měsíci květnu 2010 dokonce sám obžalovaný Š. osobně převzal od poškozeného M. B. částku ve výši 50.000,- Kč na benzinové čerpací stanici Shell u D., protože obžalovaným Š., který při telefonátech s poškozenými B. vystupoval pod příjmením N., požadované peníze nemohl osobně vyzvednout obžalovaný Němec jako v jiných případech, a společným jednáním oba obžalovaní způsobili poškozeným manželům B. škodu ve výši nejméně 3.703.000,- Kč,
2.
v úmyslu získat finanční prostředky v době od července roku 2010 nejméně do prosince roku 2010 obžalovaný T. N. po předchozí domluvě s obžalovaným J. Š. pod záminkou dokončení blíže neupřesněných investic postupně v několika různých blíže ne specifikovaných částkách vylákali finanční hotovost v celkové výši nejméně 5.800.900,- Kč od poškozeného P. H., ačkoliv věděli a byli srozuměni s tím, že mu peníze ve slíbených termínech nevrátí, a to tím způsobem, že vždy po předchozím telefonním hovoru si obžalovaný T. N. sjednal schůzku s poškozeným, zpravidla na benzinových čerpacích stanicích v P. a okolí, ale i v sídle spol. Gumlife s. r. o. v P., a pod záminkou blíže nespecifikovaného zhodnocení peněz, které mělo být pro poškozeného výhodné, dokončení obchodu a za využití dalších nepravdivých legend o potřebách hrazení různých bankovních poplatků, nákladů na právníky, notáře a podobně, žádal zapůjčení finančních prostředků pro J. Š., které pokaždé dostal, a poškozeného poté opakovaně telefonicky, zprávami SMS, ale i osobně ubezpečoval o vrácení závazků v pozdějších termínech, avšak podmiňoval jejich dodržení vždy zaplacením dalších částek, čemuž poškozený vždy vyhověl, přičemž si obžalovaný N. byl vědom, že své sliby nikdy nesplní a žádné peníze mu nevrátí, ve skutečnosti poškozenému také žádné peníze nevrátil, při tom takto získané finanční prostředky předával J. Š., ač věděl, že již v minulosti jím všechny předané finanční prostředky celkem v řádu několika milionů korun českých Š. nikdy nevrátil a finanční prostředky získané shora popsaným jednáním obžalovaného T. N. si nechával pro svoji vlastní potřebu, a společným jednáním obou obžalovaných vznikla poškozenému P. H. škoda ve výši nejméně 5.800.900,- Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 4 T 45/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 7 To 381/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2013 sp. zn. 6 To 42/2013 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení vrchního soudu dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Odvolací soud nepřehodnotil právní názor Městského soudu v Praze a nepřipustil jeho návrhy na provedení dalších důkazů, a to výslech svědka MUDr. J. S., který viděl, že odsouzenému J. Š. předával peníze a sám mu také půjčoval. Dále výslech L. H., který odsouzenému J. Š. půjčoval finanční částky, a také svědka V. P., po kterém je chtěl taktéž. Pokud by takto odvolací soud doplnil důkazy, tak by musel při správném právním posouzení dospět k závěru, že není spolupachatelem odsouzeného J. Š., ale dalším z poškozených. Soudy na jedné straně uvedly, že je těžko pochopitelný postup poškozených, kteří si nevedli přesnou evidenci půjčených peněz, ale je nelogické, proč takovéto těžko pochopitelné jednání neshledaly i u něj. On několik let bezmezně J. Š. důvěřoval, že mu dlužné peníze přinese a dluhy zaplatí. Dokonce se nechal odsoudit rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 45/2009 a ani nenavrhoval důkazy. Až v rámci odvolacího řízení navrhl výslech svědků a předložil nahrávky, které zaznamenávají hovory mezi ním a J. Š.. Nedošlo tedy u něj k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu podle §15 tr. zákoníku, a to ani ve formě tzv. srozumění – smíření s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Obviněný dále namítl, že odvolací soud bezezbytku převzal výši škody, kterou zjistil Městský soud v Praze, ač poškození nevedli žádné záznamy o množství peněz, které od nich převzal. Směnky na částky 10.000.000,- Kč a 20.000.000,- Kč, které jim vystavil, svědčí o jeho nevyváženém chování, když podepisoval dokumenty na takto astronomické částky, ač peníze v takové výši nikdy nepřevzal.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení vrchního soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možno dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která přímo nespočívá v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria je nutné posuzovat obsah podaného dovolání, v němž obviněný vytýkal zejména nesprávný postup při hodnocení důkazů, který považoval za vadný, přičemž v tomto směru svoje výhrady zaměřil proti závěrům soudů obou stupňů, které jeho obhajobu považovaly za vyvrácenou. Konkrétně, když vyhodnotily důkazy tak, že mu muselo být s ohledem na okolnosti, za nichž inkasoval peníze od poškozených a vlastní bohaté zkušenosti s finančními operacemi legální i nelegální povahy, zcela zřejmé, že se podílí na podvodném jednání a není možné uvěřit jeho obhajobě, že byl sám obětí a jednal v dobré víře na pokyn spoluobviněného J. Š., a pokud oba soudy nesnížily celkovou sumu peněz, které od poškozených převzal.
Je tak zcela zřejmé, že obviněný užitými argumenty vytýkal zejména způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy.
Takto formulované námitky však nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, případně že převzal od poškozených menší částky, než z provedených důkazů dovodily soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedený obsah podaného dovolání shledal, že v něm nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které jej svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto neměl povinnost z podnětu tohoto dovolání věc meritorně přezkoumávat.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud zmínit, že ve skutkových zjištěních a způsobu, jakými k nim soudy obou stupňů dospěly, neshledal žádné nedostatky. Lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 20 až 26 rozvedl, zhodnotil provedené důkazy a vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst.1, 5 tr. zákoníku. Odvolací soud pak dostatečně odůvodnil, proč považuje provedené dokazování za dostatečné a proč zamítl návrhy obviněného na provedení dalších důkazů.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal