ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.771.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 771/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2014 o dovolání obviněného Ing. V. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 67 To 30/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 84/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. V. D. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 4 T 84/2013 uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že přestože si byl vědom, že směnka na částku ve výši 1.050.000,- Kč vystavená dne 20. 12. 2007 poškozeným Ing. P. S. byla ve skutečnosti již dne 25. 3. 2008 zaplacena převodem na bankovní účet, předmětnou směnku poškozenému Ing. S. po jejím splacení nevydal, nepravdivě ho informoval, že ji zničil, následně ji dne 21. 2. 2011 uvedl znovu do oběhu tím, že sepsal smlouvu o převodu cenného papíru a postoupil ji rubopisem za částku 400.000,- Kč společnosti TORDAL, s.r.o., přičemž směnečnou sumu tato společnost po poškozeném vymáhá soudní cestou, tímto jednáním jednak poškozené společnosti TORDAL, s.r.o., se sídlem V Chotejně 700/7, Praha 10, způsobil škodu ve výši 400.000,- Kč a Ing. P. S., způsobil nemateriální újmu tím, že ho vystavil soudnímu řízení.
Za to mu byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 67 To 30/2014 podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., protože soud druhého stupně podle něj nevyhověl jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. i podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, jelikož jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném posouzení skutku nejen podle trestního práva hmotného, ale byla opominuta i právní úprava vyplývající ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, všechny ve znění účinném k době rozhodování soudu prvního stupně, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán i v řízení tomuto rozsudku předcházejícím. Právní vady v řízení před soudem prvního stupně posléze neodstranil ani odvolací soud, který nesplnil svou přezkumnou povinnost podle §254 tr. ř., když důsledně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků odsuzujícího rozsudku napadeným odvoláním a správnost postupu řízení, které jim předcházelo, z hlediska vytýkaných vad.
Podle dovolatele se ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně nevypořádal s existencí a nakládáním se dvěma směnkami vydanými postupně, a nikoli jen s jednou, tento výrok rovněž neobsahuje plný popis objektivní stránky jednání obviněného, v důsledku čehož nalézací soud ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku formuloval pouze obecnou deklaraci vyjádření subjektivní stránky přečinu podvodu tak, že obviněný vědom si zaplacení směnky nevydal ji poškozenému Ing. S., nepravdivě ho informoval o jejím zničení a následně ji znovu uvedl do oběhu, ačkoli jsou tyto závěry soudu v rozporu s reálným skutkovým stavem.
Ve vztahu k druhému přečinu dovolatel popírá a zpochybňuje vznik nemateriální újmy poškozeného Ing. S. z důvodu jeho vystavení soudnímu řízení a domnívá se, že je částka ve výši 400.000,- Kč po poškozeném vymáhána soudní cestou oprávněně. Odvolací soud v tomto směru odmítl provést listinné důkazy navrhované obhajobou v doplnění odvolání obviněného vedoucí k prokázání, že soudní vymáhání zaplacení dané částky po poškozeném nemohlo u něj vyvolat stav podřaditelný pod skutkovou podstatu přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z charakteru podnikání poškozeného a neplnění vlastních smluvních povinností totiž naopak plyne, že nutně musel absolvovat větší počet řízení charakteru insolvenčního a likvidačního a účelového vyvádění majetku ze společností ohrožených úpadkem či exekucí.
Odůvodnění:napadeného usnesení je v porovnání s obsahem odůvodnění odsuzujícího rozsudku a s přihlédnutím k odvolání obviněného nesrozumitelné a obtížně přezkoumatelné. Odvolací soud nekriticky převzal právní závěry a formulace z odůvodnění odsuzujícího rozsudku a své rozhodnutí zatížil stejnými vadami jako soud prvního stupně, jež mu obviněný vytýkal svým odvoláním. V tomto směru dovolatel svá tvrzení obsáhle dokládá například na podle něj nesprávném a nelogickém závěru soudu o tom, že poškozený získal směnku ze dne 5. 9. 2007 znějící na částku 3.150.000,- Kč již 20. 12. 2007 zpět, a že obviněný vystavil novou směnku na zbytek dluhu, který ještě nezaplatil. V daném případě by za účelem prodloužení splatnosti směnky mohlo být podle dovolatele postupováno na základě zákona směnečného a šekového a prodloužit ji jednoduše prolongací po vzájemné dohodě mezi obviněným a poškozeným, kdy by se na přední stranu směnky napsalo prolongováno do , a tento zápis by se opatřil podpisem.
Závěr soudu o tom, že pro věrohodnost svědků svědčí, že si ve vzájemné shodě zapamatovali i drobné detaily ze schůzek s obviněným, je nesprávný. Tito svědci byli totiž s poškozeným na nich domluveni a soud z jejich podezřele přesných a detailních výpovědí dovodil závěry v neprospěch obviněného, ačkoliv tomu mělo být přesně naopak. Dovolatel dále obšírně opakuje svou obhajobu z předchozího řízení a odvolací argumentaci, že vystavení druhé směnky v pořadí sloužilo jako garance zaplacení ústně dohodnuté odměny pro obviněného za zprostředkování činnosti pro společnost REKONT, s.r.o., resp. poloviny původně dohodnuté odměny. V této souvislosti obviněný nesouhlasí ani s odkazem odvolacího soudu na zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a s chybnou úvahou nalézacího soudu o možnosti započítávání pohledávek z osobních směnek vystavených poškozeným jako fyzickou osobou vůči vzájemným závazkům mezi právnickými osobami, tedy že obviněný neměl převádět směnku společnosti TORDAL, s.r.o., ale měl ji započíst na úhradu existujících pohledávek mezi obchodními společnostmi CMA Immobilien s.r.o. a REKONT, s.r.o. K této problematice nebylo provedeno ani žádné dokazování. Obviněný je toho názoru, že poškozený záměrně zkoordinoval výpovědi svědků, aby odpovídaly jeho předem připravené pasti na obviněného, když úmyslně neuváděl při bankovních převodech identifikaci plateb, aby nebylo možné určit, na jakou pohledávku, a na základě jakého titulu plní. Naopak poškozený výlučně sám určil výši směnečné sumy uvedené v druhé směnce tak, aby se překrývala se zbytkem dluhu, kterou byl povinen zaplatit z původní částky. Po jejím uhrazení tvrdil, že se jednalo o doplatek původní půjčky, tj. pozdější placení v prodloužené splatnosti z první směnky a nikoliv domluvenou odměnu pro obviněného ze zprostředkovací činnosti pro REKONT, s.r.o., což bylo soudem neadekvátně zamítnuto jako komplikovaná a složitá verze skutkového děje. Zamítnutí provedení důkazů navrhovaných obhajobou v doplnění odvolání odvolacím soudem pro nadbytečnost je zcela v rozporu s do té doby provedeným dokazováním. Těmito důkazy naopak mohly být podle názoru obviněného prokázány machinace poškozeného se společnostmi a jejich majetkem, tedy že poškozený byl ve spolupráci s osobami vystupujícími v procesním postavení svědků v této trestní věci schopen organizovat takové intriky, jichž se stal dovolatel obětí. Poškozený zároveň s přičiněním policejního orgánu manipuloval s jednatelem společnosti TORDAL, s.r.o. J. K., aby se tato společnost stala taktéž poškozenou v tomto trestním řízení. Jmenovanou společnost přitom informoval o okolnostech vzniku a podstaty převáděné směnky, poskytl před uzavřením smlouvy veškeré informace, nic nezatajoval a pro případ neúspěšného vymáhání dokonce garantoval i vrácení ceny za postoupení směnečného nároku. Přesto jeho jednání bylo posouzeno jako úmyslné a zaměřené k vyvolání omylu o podstatných okolnostech u uvedené firmy.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 67 To 30/2014 zrušil v celém rozsahu a aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Alternativně dále navrhl, aby Nejvyšší soud buď podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám rozsudkem, jímž by obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, anebo podle §265 l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V něm nejprve rekapitulovala napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a zejména pak obsáhlou dovolací argumentaci obviněného. V souvislosti s ní citovala rozhodné pasáže z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí soudů a nesouhlasně reagovala na námitky obviněného, které vůči skutkovým i právním závěrům soudů v dovolání vznesl. Jedinou kvalifikovanou dovolací námitku obviněného ohledně nedostatku podvodného záměru z jeho strany, opírající se o smluvní ujednání, podle kterého se zavázal vrátit inkasované plnění, pokud se smluvní protistraně nepodaří směnku úspěšně realizovat do tří let od uzavření smlouvy, označila státní zástupkyně za nepřesvědčivou. Obviněný totiž v konkrétní době jednal tak, aby dosáhl obchodem s bezcennou směnkou vlastního obohacení ke škodě oklamaného nabyvatele, k čemuž také došlo. Dále pak vyslovila nesouhlas s tvrzeními obviněného, ve kterých zpochybňoval skutečnost, že v důsledku jeho jednání taktéž došlo k poškození práv Ing. S., pokud ho v souvislosti s úplatným převodem směnky na společnost TORDAL, s.r.o. následně vystavil soudnímu řízení.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 67 To 30/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí nejprve posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci pak dovolací námitky obviněného týkající se zejména jeho nesouhlasu s hodnocením výpovědí svědků L. K. a M. D., neprovedení důkazů předmětnými kupními smlouvami a výpisy z obchodního rejstříku navrhovaných obhajobou v doplnění odvolání obviněného, popření vzniku nemateriální újmy poškozeného Ing. S. z důvodu jeho vystavení soudnímu řízení, zpochybňování skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů, předkládání odlišné verze průběhu skutkového děje a konstruování domnělého komplotu poškozeného na osobu dovolatele, výlučně směřují do důkazně hodnotících závěrů a současně do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Tyto námitky obviněný navíc uplatnil již v předchozím řízení, zejména v podaném odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s argumentací obviněného, znovu uplatňovanou v dovolání, náležitě vypořádaly již v předchozím řízení. Lze proto prohlásit, že předloženými argumenty dovolatel pouze brojí proti soudy nižších stupňů zjištěnému a konstatovanému skutkovému stavu, a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, když opakuje svá tvrzení, odlišná od zjištění učiněných předchozími soudy, případně předkládá jiné verze skutkového děje, které byly nižšími soudy argumentačně podloženě odmítnuty, jako nevěrohodné a nelogické. Jestliže pak oba soudy nižších stupňů také podrobně zdůvodnily, proč neprovedly důkazy navrhované obhajobou, nemůže se jednat o tzv. opomenuté důkazy. Uvedené soudy se též důkladně zabývaly problematikou mající přesah do práva civilního včetně úpravy vyplývající ze zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., v jeho aktuálním znění. V tomto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, konkrétně na str. 8 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4 až 5 usnesení soudu odvolacího.
Jestliže dovolatel v převážné části svého dovolání zpochybňuje právní závěry soudů, tedy právní kvalifikaci jím spáchaného jednání, nejedná se v daném případě o námitky, které mají hmotně právní charakter, neboť jeho výhrady pramení výlučně ze zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudy, takže je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout nelze. Zároveň je třeba konstatovat, že problematikou právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného se oba soudy důkladně zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí a Nejvyšší soud nemá v tomto směru důvod jim cokoli podstatného vytýkat a na příslušné pasáže jejich odůvodnění lze pouze odkázat. To se týká i zpochybňování subjektivní stránky u trestného činu podvodu, kdy obviněný argumentuje, že společnost TORDAL, s.r.o. byla informována o celkovém stavu věci a pro případ, že by směnečný peníz nebyl na směnečném dlužníku (Ing. S.) vymožen, zavázal se získanou částku (400.000,- Kč) jmenované společnosti vrátit. Již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích totiž důvodně uvedly, že ke vzniku škody došlo již tím, že obviněný inkasoval výše zmíněnou peněžní částku v situaci, kdy musel vědět, že na jmenovanou společnost převádí směnku, kdy uvedená dlužná částka již byla Ing. S. zaplacena, a že tedy již ztratila svoji zajišťovací funkci a měla být zničena, k čemuž se ostatně Ing. S. sám zavázal. Zároveň lze zcela pochybovat o tom, že kdyby obviněný společnost TORDAL, s.r.o., resp. jejího statutárního zástupce, dopředu o výše uvedené situaci plně informoval, že by přesto mezi nimi došlo k uzavření smlouvy o převodu předmětné směnky na uvedenou společnost za částku 400.000,- Kč. Dovolací soud proto pokládá konečná rozhodnutí soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve formě úmyslu přímého ze strany obviněného za důvodná a odpovídající zákonu.
V této souvislosti je třeba zmínit, že Nejvyšší soud už dříve a to opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání (popřípadě uplatněných již před soudem nalézacím), pakliže se soudy nižších stupňů s nimi řádně vypořádaly. V takovém případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Nejvyššímu soudu tak nezbylo než prohlásit, že dovolatel se ve své obsáhlé dovolací argumentaci v převážné většině míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zde neuvedl námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. V jediné relevantní výtce týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu pak uplatnil námitku, kterou nelze než označit za zjevně neopodstatněnou.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Rozhodně zde nejsou přítomny takové okolnosti, které by mohly opodstatnit průlom do zásady, že dovolací soud nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Je tedy třeba zdůraznit, že se nejedná o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Pokud pak obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že bylo možno užít uvedený dovolací důvod jen v jeho druhé alternativě. První varianta tohoto důvodu dovolání totiž nemůže být v posuzované věci naplněna, protože odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného z procesně formálních důvodů (viz ust. §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal je v rámci veřejného zasedání v řádném odvolacím řízení. Druhá varianta dovolacího důvodu sice připadala v úvahu, avšak vzhledem k tomu, že ji dovolatel uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, neshledal opodstatněně uplatněným, resp. konstatoval, že dovolání obviněného bylo ve valné části uplatněno z jiných důvodů, než jsou v tomto zákonném ustanovení obsažena, proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c